ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Rád jsem si hrál na Kurta Cobaina. Drogy jsem ale nikdy nebral

O čem bude další deska Pana Lynxe?
První byla o cestě do lesa, tedy do sebe. Druhá se bude jmenovat Odvrácená strana lesa a bude ve zkratce o tom, že se po zkušenosti z lesa vrátíš do reality a zjistíš, že je to tak trochu simulace, kterou si na mnoha úrovních tvoříš. Což sebou nese zároveň tu ne sexy myšlenku, že máme zodpovědnost za všechno, co se nám děje. Věřím, že i to, že nám spadne na hlavu střešní taška může být budíček, o který jsme si sami řekli. Když si člověk dodá odvahu to přijmout, zjistí, že má v rukou obrovské možnosti. Je na něm, co bude žít, co si strachem, nebo odvahou přitáhne do své reality. A zkušenost z návštěvy lesa by ho měla naučit, že když vyčistí určité strachy tam, nemusí ho už otravovat venku.

Takže nevěříš na náhodu?
Za mě náhoda neexistuje. Existuje synchronicita, o kterou si na určité úrovni řekneme. I to nám může často napovídat, nakolik je realita trenažér. Duše chce po tobě zkušenost, a tedy často změnu a když neposlechneš, dává ti to najevo často buď přes vnější synchronicitu, nebo tělo. Nebo obojí. Myslím si, že různé vážné choroby, stejně jako civilizační nemoci, jsou důsledkem toho, že je člověk odpojen od svého těla a zapomněl na svou intuici, protože se bojí do lesa, tedy do sebe, do míst, kde je na sebe sám. Vnitřní hlas je u něho pak přehlušován vnějšími věcmi, o kterých hlava řekla, že je třeba je dělat. Tím se tělo dostává do křeče, protože duši už to nebaví, když na ni zapomínáš. Pak ti na určité úrovni řekne: „Hele, jestli nepůjdeš do toho lesa, tak ti zlomím ruku.“  A když neposlechneš, synchronicita zařídí, že ti na Václaváku do ruky vrazí plemenný býk, co se urval v cirkuse na Letné. Protože to probuzení musí být takového kalibru, aby člověk do toho lesa zkrátka musel. Moderní svět stojí na obviňování vnějšku a na hledání pomoci z vnějšku. Přitom je to o tom jít o patro jinam a zjistit, že právě odtud se realita mění a uzdravuje.

ROZHOVOR | Michal Skořepa: Pan Lynx je trochu grunge, trochu zen. Je cestou z temnoty nahoru do světla

Teď konkrétněji k nové desce. Jaké skladby na ní budou?
Bude popovější a zároveň tvrdší a alternativnější než ta první. Má hitovější refrény, ale ujetější sloky. Od začátku jsem také věděl, že na ni dám i ty skladby, které jsem složil ještě na desku první. Jedna z nich je třeba Tělo těla. To je věc, kterou jsem složil ve stejném týdnu jako Výlety do temnoty na cigarbox, což je nástroj, který jsem si nechal vyrobit od Honzy Fice, skvělého kytaráře, který si jinak říká Redbird. Měl jsem s tím nástrojem zkušenost už v Los Angeles u producenta Alaina Johannese. Je to v podstatě krabice na doutníky s krkem z mandolíny a čtyřmi zdvojenými strunami. Má to strašně specifický, takový zvláštní zvuk, jak z postapokalyptického orientu. Sound Pana Lynxe jsem od začátku postavil právě na cigarboxu, podladěných grungeových kytarách, klavíru a vypjatém, až muzikálovém zpěvu. Přece jenom jsem vyrostl na Jesus Christ Superstar, Queenech, oba rodiče jsou operní zpěváci, tak na co si budu hrát...

Měl jsi však období, kdy jsi zpíval jako Kurt Cobain…
Na toho jsem si hrál rád! Ve čtrnácti letech jsem kvůli tomu přišel na půl roku o falzet. Ale nejspíš Cobain nebudu, o čemž je mimo jiné jedna z nových věcí jménem Ty jseš Ty, kde se doslova zpívá „Cobain už je zabranej“. V podstatě nejsem skoro ničím rocker. Ta životospráva, která tomu náleží, mi bere koncentraci a možnost být „fresh“ na to, od čeho tu jsem – to znamená, že nechlastám, nekouřím, nikdy jsem neměl žádné drogy, akorát trávu a ta mi vnímání spíš brzdí, než rozšiřuje. A přesto kdokoliv mě vidí, tak se mě ptá, co všechno v sobě zrovna teď mám. Působím asi rozjetý a nabitý. Ale já jsem nabitý tím, co dělám a co žiju.

Nemáš pocit, že ti škatulka rockera ubližuje?
Už je mi jedno, co reprezentuji pro svět. Dám příklad. Nikdy jsem třeba nepil na žal. Když lidi a rockeři pijí na žal, tak se zacyklují v problému pouze na úrovni hlavy a emocí a vlastně brání tomu svému vnitřku navštívit to, co se skutečně řeší. Opět se bavíme o tom pomyslném lese. Vždycky jsem věděl, že se s věcmi potřebuji vypořádat co nejdřív, co nejjasněji a přímo. To člověka otuží natolik, že potom takovéto situace zvládá lépe. Proto jsem se nikdy nechtěl otupovat. Ale měl jsem štěstí ve výchově a v lidech kolem sebe.

Jak přesně ti tělo říká, co a jak máš zrovna složit?
Když během tvorby vím, že jsem na správné cestě, dostanu se do úplně jiného stavu vědomí. Tehdy na mě mluví Lynx, což je zvíře a zvíře lépe vnímá a cítí. Sebemenší vjemy a tvůrčí rozhodnutí pak fungují stokrát rychleji a tělo, tedy skrze něj mluvící Lynx na ně reaguje na hromadě úrovní prostými drobnými „ano“ a „ne“. Moji hlavu ta rychlost fascinuje, protože to sotva stíhá, ale plní jeho vůli. Někdy si to ale hlava vybojuje a začne mi tam rvát něco, co se jí sice líbí, ale tělo se z toho místy kroutí. Lynx ne, ten jen počká.

Můžeš dát konkrétní příklad?
Příkladem je nová písnička Trenažer, která má sedm minut a obsahuje mezihru, která by mohla být písničkou sama o sobě. Byl jsem nadšený, když jsem ji dělal, a dokonce jsme ji hráli na koncertech, třeba na podzim v Lucerna Music Baru. Ale když jsem ji pak slyšel po čase znovu, Lynxovi ve mně se to nezdálo. Takže jsem jí komplet překopal a ve chvíli, kdy cítím v těle, že mě to nabíjí a nevysává, tak už se v tom dál nehrabu.

Jakou roli v tom hraje tvoje hlava?
Hlava mi často říká, že by se hodil nějaký chytlavý refrén, protože chceme hrát na festivalech a chceme, ať to může hrát lidem v autě, aniž by se vybourali. Ale když dostanu vnitřní impulz, že to není ono, že to chce Lynx jinak, tak to prostě otočím do sedmičtvrťového taktu, nad to hodím něco, co si nikdo nezazpívá s textem, ze kterého vyplivnou rockeři pivo zpátky do kelímku, ale za sebe vím, že to je správně. Nechávám se zkrátka vést.

Měl jsi takové pocity u své předchozí kapely Stroy?
Stroy byla moje první kapela, bavilo mě to, ale byly tam momenty, kdy jsem si říkal, jaká má a nemá být. Právě to, že mi šlo o to z té kapely něco udělat, mě uvádělo do určité vnitřní nejistoty. Chtěl jsem to udělat takzvaně správně. I když pro sebe, tak hlavně na úrovni hlavy, která často ujíždí tím, co chytne venku. Dnes už je to jinak – přijdu s Lynxem kamkoliv, kde mě publikum nemusí úplně pochopit, a když to poslouchají, vím, že dělám přesně to, co dělat mám, a už mě to nevyvádí z míry. Navíc se ukazuje, že je pro lidi často silnější vjem to, že jsou svědky kapely, která si dělá, co chce, což může být pozitivně nakažlivé.

Takže jsi v minulosti tvořil i neautenticky?
Patřilo to k vývoji, kdy mi o autenticitu šlo tak moc, že jsem se mnohdy paradoxně neuvolnil. Snažím se už nehrát si na něco víc, než jsem teď schopen pojmout. Kdyby mě potají bavilo dělat muziku, jakou skládá Michal David, bylo by mou povinností to dát ven. Což mi připomíná, že ten teď třeba udělal písničku Je mi líp a já byl překvapený, jak jiná věc to na jeho poměry je. Jeho fanoušci ho za to úplně sežrali. Protože to nebyl ten „náš Michal David“. Já jsem mu pod to dokonce napsal komentář – že bravo, super věc. A byl to vlastně skoro jediný pozitivní komentář pod tím songem. Ale vedla mě k tomu radost z toho, že si to dovolil.

VIDEOROZHOVOR | Michal Skořepa: Na albu Pana Lynxe měl hostovat Mark Lanegan

Má to někdo z tvého okolí, co se týče autenticity, podobně?
Setkávám se víc a víc s tím, že kdo nejde svojí skutečnou cestou, buď vyhoří, rozchlastá se, nebo onemocní. Jako by tu už planeta nechtěla roboty. Naopak ten, kdo se otočí do toho, co má fakt rád, slouží světu nejlépe a může leccos uzdravit.

Do pořadu Tvoje tvář má známý hlas jsem nešel, i když jsem neměl co do huby

Tak jsme zase u toho, že člověk je nucen hrát nějakou roli.
Měl jsem k hraní role spoustu velkých nabídek – ať už to byli manažeři Ewy Farne nebo třeba pořad Tvoje tvář má známý hlas. Chtěli mi přelít půl milionu na účet, stačilo, když to odsouhlasím. Ale já jsem nechtěl být na YouTube jako „Michal Skořepa jako Beyoncé“. Do těchto věcí jsem nešel, i když jsem třeba neměl co do huby. Vždycky jsem se poctivě držel toho, že nechci zradit sám sebe. A teď za to konečně beru ovoce. Lidi už by mi nevěřili, kdybych udělal něco, co není ze mě, a to je pro mě vysněný stav. Mám už vlastně díky fanouškům povinnost dělat si co chci. Když se rozhodnu udělat song, který se bude skládat z dechovky a motorové pily, tak prostě můžu. A ještě jedna kapela tohle mohla – Buty. Ty jsou pro mě absolutní strop svobody v hudbě. Mám je strašně rád, jsou hodně „ve svém“.

Cítíš, že teď máš vůči takovým interpretům určitou výhodu?
Minimálně těm, kteří se kroutili do něčeho, co nejsou – a teď je za pokus o autenticitu často vlastní fanoušci sežerou.

Jak bys popsal dnešní hudbu, co se hraje v éteru?
Dnešní muzika je bez konfliktu. Já jsem si z jazzu a klasiky nevzal tolik techniku, ale hlavně emoci. Pudově skládám a vím, kam si v sobě sáhnout pro určitou inspiraci. Základ je tenze a uvolnění. Dám tam akordy, ze kterých skřípeš zubama, a pak přijde rozvedení do harmonie. Stisk-uvolnění.  A tohle dělám na více vrstvách současně. Permanentně: světlo – stín – světlo – stín. A pak si pustíš rádio a slyšíš jen světlo, a ještě tak trochu z IKEI. Je to jak film, kde on potká ji, usmějí se na sebe, vezmou se, jedou to říct rodičům, dají si středomořskou večeři – a film končí.

Přitom je to opak toho, co se děje ve světě.
Neschopností podívat se do stínu přicházíme o jistou otužilost, díky které můžeš vnímat sám sebe. Ze všech stran se na nás valí války, covid, AI a další věci, aby tě od sebe odpojily. Je pak snažší ti cokoliv prodat, protože hledáš řešení ve vnějším happyendu.
Lynxem bych rád motivoval lidi, aby se nebáli. Všechno to má smysl, učíme se z toho a pořád jdeme po cestě nahoru. I když to tak občas nevypadá, je to součást většího vývoje. Každá čočka je výzvou k probuzení.

ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Teď je pravý čas na to, dělat muziku jinak, než se "má"

Má už nová deska obrysy, co se týče data vydání?
Líbil by se mi podzim. Plánujeme Startovač na dvojvinyl první a druhé desky. Fyzicky to vyjde jen jako tenhle dvojvinyl, kterému chci dát opět velkou péči i stran vizuálu, takže budu u lidí velice rád za podporu, ale vzhledem k tomu, kolik jich po vinylu volá, tak věřím, že nás v tom nenechají. Jinak bude deska dostupná klasicky na Spotify a dalších streamovacích platformách.

A o výtvarnou stránku se, předpokládám, opět sám postaráš.
Ta výtvarná část mě vždycky hrozně baví. Sice nemám takový talent jako na muziku, ale o to víc mě to nutí si najít vlastní rukopis. Talentovanější výtvarníci mi často říkají, že by chtěli mít tak konkrétní rukopis jako já, což je paradox. Baví mě vždycky vybojovat abstrakcí místa, která by byli oni schopni nakreslit věřněji realitě.

Na čem dalším aktuálně pracuješ?
Teď mám rozdělaných několik věcí – kromě vlastních projektů i různé spolupráce. Dělám na videoklipech, produkuji pro kapely. Vyhovuje mi to, protože si tím odpočinu od svých věcí. Vstupuji do světa někoho jiného, napojím se a pomůžu jen zesílit to, co oni už jsou. Nesnažím se tam rvát sebe. Vlastní projekt mám, nepotřebuji se realizovat skrze jiný.

Přesto ale musíš ostatním dávat něco ze sebe?
Samozřejmě se to vždycky nějak dotkne i mého pohledu, ale ne tak, jak to dělávají někteří klipaři, že zneužijí hudbu pro machrování svým vizuálem. Někdy za mnou přijde interpret a řekne, ať vymyslím úplně všechno. Ale já věřím, že to hlavní už je v té písni. Jen to musím najít, vytáhnout na světlo. Ne že bych to celé vytvořil – spíš si stáhnu kostky LEGA odněkud „shora“ a podle svých schopností z nich něco postavím. A pokud se s interpretem shodneme, že to je ono, jdeme to postavit společně. Za odměnu přijde další dárek – třeba nová spolupráce, inspirace, nebo potvrzení, že to mělo smysl.

Nemáš i momenty, kdy jsi úplně vyčerpaný?
Je to vlastně permanentní boj. Ale krásný. Jsou momenty, kdy jsem už úplně vyčerpaný – třeba po deseti hodinách práce v kuse. A najednou cítím, že bych chtěl jet dál, pokračovat na vlně, která mě nesla, ale už na to nemám sílu a pro ten den to pustím. A vím, že už se nikdy nevrátím do toho konkrétního momentu spojení s danou věcí. Ne v té podobě, v jaké vznikal. Neříkám, že ne v té kvalitě, ale už to bude jiné. Pak přijdu druhý den. Mezitím jsem třeba slyšel nějakou jinou muziku, šel se projít, dal si kafe… A nějak se to ve mně složí jinak. Možná z toho vznikne něco úplně nového. A to je právě na životě to fascinující – jistoty nejsou. Věci se dějí tak, jak chtějí.

Mnoho lidí si už pomáhá umělou inteligencí, aby je proces tvorby „tak nebolel“. To asi nebude tvůj případ, nebo se pletu?
Umělá inteligence zbavuje lidi, kteří se považují za tvůrce, toho nepohodlí, té práce, kterou kreativita vyžaduje. Nechají si něco vymyslet a pak to jen replikují. Ale opravdová kvalita díla vzniká z otužilosti, s jakou se člověk znovu a znovu vystavuje nepohodlí a dřině. Protože inspirace je věc přicházející za odvahu se vystavit proudu vyššího vědomí, tedy inteligence, proti které je AI úplně vymletá.
Pochopil jsem, že čím víc v pravdě budu tvořit pro sebe, tím víc výsledkem naplním i ostatní. Když se lidé dotknou něčeho, co cítí jako upřímné, vzniká propojení v jiném patře. Jeden člověk mi třeba řekl, že kvůli mojí desce odešel z práce, protože si uvědomil, že to, co dělá, není on. Jiný zažil po rozvodu krizi, šel do lesa, vzal si jen CD Kdo se bojí, musí do lesa a týden ho poslouchal ve srubu bez telefonu. Jedna holka si nechala vytetovat část textu z písně Cililynx, protože jí připomínal, že má být sama sebou. A to je ono – já něco vytvořím, protože to ze mě muselo ven. A i kdyby to slyšel jen jeden člověk, pro kterého to bude mít smysl, pak už to splnilo svůj účel. A když je jich víc – desítky, stovky, tisíce – je to vlastně násobení jedné kvality, která už byla daná tím, že ta věc vznikla. A i kdybych ji slyšel jen já, autoterapie toho procesu má svou hodnotu. A kde je pak umělá inteligence?

Sám si spravuješ i sociální sítě. Jaký k nim máš vztah?
Jakmile něco vytvořím, přestane mě to zajímat. Takže se nutím spíš do toho, abych si našel způsob, jak to sdílet. Nebaví mě pořád upozorňovat, že máme nový klip nebo koncert. Ale musel jsem si k tomu najít cestu. Dřív jsem tím pohrdal, ale pak jsem si uvědomil, že je to jen nástroj. A že když si najdu kreativní způsob, jak to dělat, stane se z toho vlastně nová forma tvorby. Když do plakátu nebo pozvánky dám víc energie, než o kterou si povrchově říká, stane se z toho pro mě něco, co mě baví. Třeba dělám nový plakát ke každému druhému koncertu. Poslouchám u toho staré desky, rozhovory, šum lidí v kavárně. A najednou si to užívám.

Co aktuálně ve svém nitru jako umělec prožíváš?
Že jsem se dostal do momentu, kdy můžu cokoliv. A že to všechno můžu dát do jednoho projektu – a tím je Pan Lynx. A cokoliv mě napadne, tam prostě zapadne. Chci si posouvat hranice. Když se s kapelou bavíme, jestli do toho jít, odpověď je jednoduchá: „Jestli se toho bojíš, tak je to dobrý nápad.“

Text: Šárka Blahoňovská, foto: archiv Michala Skořepy, Valeria Semenová, David Capone
Témata: Michal Skořepa, Pan Lynx, Stroy, Kdo se bojí, musí do lesa