ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Vnější okolnosti jsou tvojí volbou

Týden před vydáním alba mi časně ráno přišla zpráva: „Jsi první osoba, která tu desku uslyší… i dřív než kapela.” A k tomu odkaz na stažení. Čas se zastavil. Být prvním člověkem, který má možnost slyšet a navnímat právě narozené dítě multitalentovaného Michala Skořepy, je obrovská čest. Hned druhý den jsme se sešli a pořídili pro vás tento třídílný rozhovor. Udělejte si na něj prostor, klid, začtěte se a album si poslechněte.

ROZHOVOR | Michal Skořepa: Pan Lynx je trochu grunge, trochu zen. Je cestou z temnoty nahoru do světla

Hotovou desku, která vyjde 22. listopadu, jsi mi poslal v 6:12 v sobotu 15. listopadu ráno, teď je neděle odpoledne. To je úplně neuvěřitelné samo o sobě.
A ještě podotýkám, že jsem ti ji poslal v 6:12 ráno s tím, že jsme ji s Milanem Cimfe ze studia SONO u něj doma finišovali opravdu třeba po pátý hodině.

Takže jste jeli přes noc?
Jeli jsme přes noc, vyexportovali jsme poslední song a v ten moment jsem já pastelkou na stole vedle Milana, kterej to míchal, dokreslil poslední čáru na coveru tý desky, v momentě, kdy to Milan zaříz. Pak jsme se podívali na tu desku a měla čas 39:39. Jestli to tak nakonec zůstane, když tam třeba někde přidáme nebo ubereme vteřinu na začátku, to nevím, ale je to hustý, jak všechny tyhle synchronicity fungujou.

Kdy je ten moment, ve kterém máš jistotu, že je deska hotová, je to ono, všechno je tak, jak to chceš?
Je to jednoduchý. V podstatě jsme to dokázali, že tentokrát to fakt vyšlo úplně jen tak tak, do poslední chvíle. S tou první deskou bych ještě na určitejch místech zpětně hnul, ale už jsem to musel poslat. V tomhle případě to, kdy jsem věděl, že je to hotový, byl moment, kdy byl zároveň nejzazší čas to poslat na Spotify, aby byla za tejden premiéra.
Vyšlo to úplně přesně, jak mělo. Potkal se termín, kdy to musí bejt hotový, s momentem, kdy to bylo hotový. Ale na minuty, což je úplnej bizár. To je synchronicita jak blázen pro mě.

ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Rád jsem si hrál na Kurta Cobaina. Drogy jsem ale nikdy nebral

Vyšlo ti krásně financování na Startovači s první deskou, peníze na druhou se vybraly ještě rychleji. Měl jsi plán B pro případ, že by se nevybraly? Prolíná se mi to s tématem písně Strach je nejlepší kuchař.
Jo, přesně. Geniální, krásně řečeno.

Připouštěl sis, že by se peníze mohly nevybrat?
Tam se dá říct vlastně jedna zásadní věc, že celá ta deska, která navazuje na titulní Kdo se bojí, musí do lesa, tím, že se jmenuje Odvrácená strana lesa, je o tom, že pokud si člověk udělal výlet do hlubiny v sobě sama, do toho pomyslnýho lesa, moh se tam naladit na sebe na trochu jiný úrovni, než v realitě, kterou tady žije.
A po návratu z toho lesa do reality, kterou tady původně žil, najednou zjišťuje, že skutečnost je možná mnohem hlubší a pravdivější tam, kde před chvilkou byl než tam, kam se vrátil. A vlastně celej ten fór toho je, že ta realita tady je takovej do jistý míry Matrix, kterej člověk sám může tvořit tím, jak smýšlí, jak cítí. Prostě je to realita, kterou si tvoří člověk sám. To je téma, který provází celou tu desku.
Proto vlastně, pokud bude člověk žít v depce, tak je to z nějakýho důvodu zkušenost, kterou si potřeboval vytvořit, ať už okolnostma nebo vyloženě jenom tím pocitem. A takovou pak žije skutečnost. Nikdo z nás nemůže vědět, proč ji on zrovna takhle chce, ale než soudit, měli bysme se zabývat tím, co sami sobě chceme říct skrze to, co žijeme a co se nám děje, protože já si myslím, že ta zodpovědnost je vždycky stoprocentní.
Z tohohle hlediska je hromada důvodů, proč bych sám mohl nechtít, aby se mi povedla kampaň na Startovači, protože bych se třeba potřeboval potrénovat v tom, jaký to je, když mi nedopadne. V takovým případě bych to prostě dotlačil jinak, ale já jsem připravenej vlastně na jakoukoliv variantu a prostě bych, kdyžtak, prodal Nintendo Switch 1 a nechal bych si jenom dvojku, no.
Jsem každopádně moc vděčnej všem těm lidem, co se na týhle krásný realitě podíleli se mnou, a díky kterým se tolik vybralo.

Teď, když tady spolu sedíme a povídáme, kluci z kapely už hotovou Odvrácenou stranu lesa slyšeli?
Poslal jsem jim to. Jestli už ji všichni slyšeli, nevím, ale všichni na ní jsou. Když jsem točil první desku, kapela ještě neexistovala, i tak jsem tam protlačil třeba kytaristu Honzu Lichtenberga na sólo. Tentokrát jsem chtěl, aby každej z kluků byl na desce nějak zastoupenej. Klavírista Filip Vavřička, náš klávesák, nenahrál žádný piano, tak jsem ho aspoň nechal zahostovat tak, že třeba v nějakým sboru něco šeptne nebo něco sem tam řekne. Každej z kluků je tam aspoň jednou.
Jsou to fantastický muzikanti. Mohl bych je nechat celou desku přehrát a dali by to možná líp než já, ale snažil jsem se stejně jako na první desce uchovat prvotní jiskru v podobě všech nástrojů tak, jak ze mě vylezly na demáčích, protože to jsou zároveň finální stopy.
Lynx je natolik intimní výpověď, že se mu snažím na nahrávkách netříštit energii, i když jsou pro mě kluci jako bráchové. Není to o mně, ale o Lynxovi. Co je ale zásadní rozdíl oproti první desce, je to, že jsem s klukama už za tu dobu spojenej a esence každýho z nich a toho, co má rád, je v tý muzice už jen proto, že na ně myslím, když jdu točit jejich nástroj. A tudíž vlastně můžou za spoustu věcí včetně toho, že i oni částečně měli slovo v tom mě inspirovat, kterej song na desku dát a kterej ne. Ptám se jich na spoustu věcí.

VIDEOROZHOVOR | Michal Skořepa: Na albu Pana Lynxe měl hostovat Mark Lanegan

Na prvotině hostují třeba Michal Pavlíček a Michael Kocáb. Teď je hostů taky řada, nejsou, řekněme, tak hvězdní, ale možná víc srdeční?
K těm hostům můžu říct jednu věc globálně. To, že na první desce jsou Michael Kocáb, Michal Pavlíček a Wohnouti, není proto, že to jsou Michal Pavlíček a Michael Kocáb, ale proto, že jsou úžasní. Ono se totiž zapomíná na to, že když někdo je jméno, nebo že když ti někdo featuje jako jméno, že vlastně třeba může bejt opravdu úžasnej, i kdyby ho nikdo neznal. A to je pro mě jak Michael Kocáb, tak Michal Pavlíček i Wohnouti.
Pro mě to bylo o tom, že ty písničky si o ně na debutu řekly. V případě týhle desky si řekly o jiný lidi. A ty lidi to nejsou proto, abych já to skrze ně prodal, ale protože ty songy je chtěj.

Do skladby Dokolazrození nahrál kytarové sólo Alain Johannes. Vzniklo už před lety, když jsi byl u něj v LA, nebo až teď čerstvě?
Ta písnička vznikla na poslední chvíli, protože jsem na ni nemohl najít text. Nápad je starej třeba čtyři roky. Pro tu věc platí to, co pro 60 procent desky, že vznikla v době, kdy vznikaly první písničky na první album. Proto ty desky taky držej pohromadě.
A o Alaina, producenta třeba Chrise Cornella, prakticky všech sólovek Marka Lanegana, si to řeklo, opět, přirozeně a shodou okolností deset let po tom, co jsme s předchozí kapelou Stroy natočili EP Like It Or Not u něj doma v 11AD v Los Angeles. Alain založil Red Hot Chili Peppers, který mu potom přebral Anthony Kiedis s ponožkou v rozkroku, hrál s Queens of the Stone Age, měl kapelu Eleven, kterou by si měl každej poslechnout. Je to legenda. S Chrisem udělal první sólovou desku Euphoria Morning, která je moje nejoblíbenější ever. Takže pro mě je to velký, že on si udělal čas.

ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Teď je pravý čas na to, dělat muziku jinak, než se "má"

Ale bylo to totálně na poslední chvíli.
Teď, kdy děláme rozhovor, je týden před vydáním desky a Alain mi to sólo poslal předevčírem. Takže jsem rezignoval na všechny playlisty na Spotify a podobný věci, který získám tím, že tam tu muziku dám s předstihem, ale držel jsem to až úplně do poslední chvíle, a to se ještě nevědělo, jestli to Alain stihne, protože byl uprostřed evropskýho turné, někde v Anglii. Půjčil si kytaru, nabouchal to tam a poslal mi to. Strašně silnou věc udělal na první dobrou.

Prakticky jsem na půl roku přišel o sluch

V písni Třetí ucho hostuje Marek Bero, někdejší baskytarista Stroy, který žije v Londýně. Točil na dálku nebo v Praze?
Podařilo se mi vychytat moment, kdy přiletěl z Londýna do Prahy, takže přijel ke mně domů a nahráli jsme to. Když se Mára, kterej s náma Stroy založil, vrátil do druhé éry kapely, tenhle riff byl první věc, kterou jsme spolu složili na první zkoušce.
Ležel mi v šuplíku a říkal jsem si, proč jsme ho nikdy neudělali, a najednou se stalo někdy zjara tohoto roku, že jsem po celodenní míchačce Lynxe při nočním hraní Stalkera 2 přes in-eary na počítači, na kterým mi příliš hučel větrák, vystřelil několikrát z brokovnice a v noci jsem se vzbudil s pískáním v uších na asi pěti úrovních. Prakticky jsem na půl roku přišel o sluch na pravým uchu, o takových osmdesát procent. Když kolem mě na ulici projelo auto, zadunělo mi v hlavě tak, že jsem málem ztratil rovnováhu, takže deska byla v ohrožení, a vůbec to, jestli ještě někdy budu dělat muziku. Nikdo si s tím nevěděl rady.

ROCKBLOG: Michal Skořepa (Stroy) - Každej chce být somebody a pak je Somebody Else

Co nakonec pomohlo?
Vyléčil jsem se z toho kombinací čínský medicíny, různých meditačních technik s vizualizací světla a v podstatě rozhodnutím, že tu realitu si opravdu tvoříme sami. Nevinil jsem ani osud, ani doktory, co neví. Jejich úkol v mojí realitě byl nevědět, abych díky tomu udělal potřebnou zkušenost, že věci se mění zevnitř, ne zvenčí. Tahle autentická zkušenost mi požehnala téma celý desky.

Chtělo by se říct, jaká "náhoda", že vypomáháš v J.A.R. v době, kdy řeší poškození sluchu Dan Bárta.
Oběma se sto stalo přes in-eary a oběma z kombinace decibelů a přetažení. U Dana se ví, že jsou pro něho tyhle duchovní věci absolutně „no go“, ale to je právě to, že já se svojí meditací žiju svoji realitu a on tu svou a v rámci těch máme udělat svoje individuální poznání. Hodinu jsme se o tom bavili vzadu v Lucerně. Vyprávěl mi celej ten svůj příběh, kreslil mi nehtem na ubrus svůj audiogram, pak vyšel a zazpíval tak, že duchovnější zážitek těžko pohledat. Moc mu přeju, ať se mu to spraví.

To si neumím představit, i při mluvení něco takového člověka totálně dezorientuje. Jak jsi to dělal?
Narval jsem si špunt do pravýho ucha a do levýho jsem zpíval přes in-ear. Takže je to ještě tenhle humor, že vlastně místo člověka, co má problém s uchem, vzali člověka, co má problém s uchem.

A oni to nevěděli?
Ne, já jsem jim jenom řekl, že se potřebuju šetřit. Zeptal jsem se sám sebe, zase vnitřně: "Můžu to udělat?" A bylo mi řečeno, že jo, a ono to dopadlo dobře.

ROCKBLOG: Michal Skořepa (Stroy) - Já, Ty a Chris Cornell

Jaký jsi měl pocit přímo při zpívání?
Zajímavý je, že jakmile začnu zpívat, kdykoliv začnu zpívat na koncertě, něco se ve mně otevře, energie začne proudit správně a celej se uvolním tak, že po každým koncertě se mi to ucho vrátilo třeba o čtyřicet procent nahoru. I přes ty decibely, i přes všechno ostatní se to probralo. To znamená, že je to ještě jinde než jenom v uchu.

Na konci Třetího ucha řve Renda Paveza z „tvých milovaných Locotek”, což bych vůbec neřekla, že by mohla být tvoje oblíbená kapela. Proč on? Vždyť řvounů tady je…
Z chrapláku, řevu, growlu se už stal jakejsi trademark. Jsou techniky na to, jak zpívat growlem a podobný záležitosti, který já nikterak nesnižuju, ale v podstatě se místy vytratil takovej ten animální přístup k tomu, že prostě chci něco zařvat, tak to zařvu. A to je Renda v Locomotive, protože on je opravdu řízek, chlap, kterej by malíčkem zabil kance. A Locomotive jsou přesně ten silnej tlak, kterej tě obejme a je to pravda.
On takhle zpívá, protože takovej je, a ne, protože je cool řvát. A když ho vidíš ještě, než promluví, víš, že to bude takhle znít. A navíc je to strašnej zlaťák. Je to přátelství a já jsem měl Rendu v hlavě už na první desku. Nakonec jsme počkali a přišel tenhleten moment, kterej mu dobře sednul, protože jestli na tebe má řvát tvý vnitřní ucho, že ses přeslech, tak by to mělo stát za to.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola I. – Meditace

Filip „Šváb” Švambera a Frank Fisher z Horrible Creatures. Tito dva nepřehlédnutelní „řízci” se v De to s tebou do kopce vyskytli jak?
Frank má geniální barvu hlasu. S oběma jsem kámoš a oni jsou kámoši spolu, takže to je vlastně trojitá porce lásky. Šváb je zároveň člověk, kterej si ve chvíli, kdy vylez Startovač na první desku, koupil do deseti minut hlavní cenu. Když vyšel Startovač na druhou desku, koupil si hlavní cenu do pěti minut. Pouze mi napsal: „Příště tam nedávej název odměny, ale: ,Švábe tohle’.” Je to hroznej srdcař a já chci do lidí posílat dobrou energii. A dát tam energii tohohle kluka je záruka toho, že to bude zdravý, že to bude v pořádku.
Pro Franka to platí taky, totálně jsme si to užili. A abych kluky ještě maličko pobavil, hodil jsem jim tam ještě takovej malej „easter egg” v podobě Romana Holýho.

A Roman Holý říká?
Namluvil tam úplně debilní větu, o který jsem věděl, že když ji řekne někdo jeho typu, dostane to přesně to, co má. Je to píseň o domácích pracích a on, kterej teď vydal sólovku, kde má píseň o Pytlíku a bříšku…. Říkal jsem si, že je to krásná paralela. Nehledě na to, že na týhle jeho sólovce hostuju coby Pan Lynx v jedný věci ve featu, takže je to takový reciproční. Je to i narážka na ty J.A.R. v tom, že je to jediný funky od pana Lynxe, který zatím existuje.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola II. – Výlety do temnoty

Není škoda mít tam Romana jen na jednu větičku?
Dělám si radost. Je to tak blbý, až je to hezký. Roman se byl navíc mrknout už na prvním koncertě Lynxe v Akráči před dvěma lety. Žije to se mnou od začátku, moc si toho vážím.

Roman Vícha nabubnoval jednu věc na první i teď na druhé desce Pana Lynxe.
Roman má fantastickej groove a i když hraje jednoduchý věci, je to jako když je někdo dobrej spisovatel a mezi řádkama mu lítaj mimořádný věci. Roman je pro mě tohleto v bubenickým vydání.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola III. – V pasti tvorby

Hosté za tebou jezdí do studia?
Naopak, pro všechny hosty platí, že k nim vždycky dojedu domů. Za Rendou z Locotek jsem dojel třema vlakama a autobusem do Větřní u Krumlova, abysme se viděli a nabouchali tam ten zpěv spolu. U Švába doma jsem viděl celou jeho sbírku pokémonovejch kartiček. Stejně tak jsem dojel domů k Romanovi Víchovi, kde bydlí s Klárou Vytiskovou a s dětma. Dali jsme si skvělý kafe a on to nabouchal, když jsem seděl vedle něho. Za Alainem jsem to nestih, ale platí to pro všechny lidi. Je to o tý radosti se vidět, ne si to jen posílat.

Už jsme zmínili, že na Odvrácené straně lesa jsou i všichni muzikanti z kapely Pana Lynxe. Jen ve stručnosti: Kdo, kde, co?
Luboš Samek namlátil fenomenálně bicí do sedmi věcí, Josh Root hraje kytarovej riff ve Strach je nejlepší kuchař, něco málo v Dokolazrození, Honza Lichtenberg taktéž, a ještě si tam střihnul stejně jako na minulý desce famózní sólo. Další na slide hraje na konci Třetího Ucha. Zdeněk Imramovský fenomenálně přehrál basu do úvodního Trenažeru. Klavírista Filip Vavřička říká v songu Trenažer „žer se, ale jen jako žert“ a zpívá sem tam sbory ve Strach je nejlepší kuchař.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola IV. – Mokrej sen

Které hosty jsme ještě nezmínili?
V Trenažeru recituje dvě slova Milan Cimfe, kterej se mnou desku domíchal a domasteroval a u kterýho doma jsem točil do právě tohohle songu bicí. V závěrečný skladbě Plastosauři je slyšet můj syn Alan.

Kdy a kde v nejbližší době uvidíme a uslyšíme Pana Lynxe naživo?
Nejbližší koncert bude teď 21. listopadu v Brně, takže po půlnoci už si lidi po cestě z koncertu můžou poslechnout novou desku. Potom 17. prosince v klubu Letka v Praze bude vánoční večírek s Panem Lynxem, kde zahrajeme akusticky v triu a kde budou k mání nějaký nový trika, nějakej merch a podobně.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola V. – Kapela Pana Lynxe

Nová deska ve fyzické podobě ale bude až na křtu 16. března v Lucerně?
Je to tak. Potřebuju ji vymazlit a dokreslit, aby lidi celou tu věc dostali do ruky tak, jak si ona i oni zasloužej. Ať to má stejnou úroveň jako ta muzika samotná. Moc se na to těším.
Minulej rok jsme měli koncertně skvělej v tom, že jsme hráli na Rock for People, Brutal Assault, a rok předtím na Basinfirefestu. Uvidíme, co se nám podaří příští rok, ale baví nás každej koncert. Často nevíme, jestli se s kapelou těšíme víc na hraní, nebo na sebe.  

Jsi spokojený s návštěvností klubových koncertů?
Lidi si obecně stěžujou na to, že se teď málo chodí do klubů a že nejsou navštěvovaný koncerty. Za sebe to cejtím tak, že jediný, o co by se člověk měl starat, je konzistentní proud energie, kterou vkládá do čehokoliv, co dělá. Vnější okolnosti jsou buď tvojí volbou, nebo něčím, co tě pouze trénuje v tom, jestli máš ty koule se nenechat zmítat emocema, který v tobě ty věci vyvolávaj, nahoru nebo dolů. A když Trenažer jako první song mluví o „vítej v dualitě”, tak je to o tom vítej v místě, kde se můžeš ztotožňovat jak s extází pozitivního typu, tak s absolutní depkou někde na dně. A ve chvíli, kdy se staneš pozorovatelem tý reality a jdeš v klidu svojí cestou, zjistíš, že se nemusíš chytat ani úžasnejch věcí, ani průserů.

Zpracovala: Liv Boková, foto: archiv Michala Skořepy, Valeria Semenová, David Capone
Témata: Michal Skořepa, Pan Lynx, Odvrácená strana lesa, Milan Cimfe, Roman Holý, J.A.R.