ROZHOVOR | Michal Skořepa: Když spojíš Queen a Soundgarden a posolíš to Pražským výběrem, máš Pana Lynxe

Cituji: „Hlavním poselstvím hudby pana Lynxe je tvoření bez kompromisů a s přijetím vlastních darů.“ Platí to?
I stínů…

ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Vnější okolnosti jsou tvojí volbou

…to se tam nepíše. Co ti dávalo jistotu a důvěru, že Pan Lynx je to ono? Když jsi s ním šel ven, bylo ti jedno, jaké bude přijetí?
Ve chvíli, kdy člověk udělá maximum pro to, aby si v tom, co dělá, dovolil být absolutně autentickej, přestane dělat černovlasou muziku, když je blonďák. Můžeš se nějakej čas barvit, ale ten, koho to dožene, jsi ty.
Já jsem se Lynxe rozhod dělat co nejvíc tak, abych, když se na to podívám z jakýkoliv strany, věděl, že všechny kroky, který jsem podniknul, nejdou přes hlavu, ale přes pocit a přes srdce. To znamená, že ať už to v reálným světě udělá cokoliv, jsem v klidu s tím, že pokud moje muzika nikoho nebere, tak ho pravděpodobně nebudu brát ani já. A já vlastně nemůžu po každým chtít, abych ho bral nebo aby mě pochopil. Je to pro lidi, který maj možnost pochopit mě a tím pádem pochopit mou muziku. Nejsem pro každýho, nikdo není, a kdo se snaží být, vyhoří a nedá ze sebe ven to, proč tu je.

O čem tedy Pan Lynx je?
Celej účel Pana Lynxe je o tom dodat lidem, který ho uslyšej, ať už je baví, nebo ne, ať už ho pochopí, nebo ne, odvahu se zautentičnit v jakýkoliv věci, kterou oni sami dělají. To znamená, že prostě kdokoliv dělá práci, která ho nenaplňuje, ale má pocit, že ji musí dělat, tak ji dělat nemusí anebo vůči sobě a svýmu zdraví dokonce ani dělat nesmí. Vždycky jsou další různý varianty a možnosti, který se nabízej.

ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Jsem hluboce anti-AI, je tam něco totálně toxicky oslizlýho

Chci motivovat lidi v týhletý době, kdy se na určitý úrovni pořád strašně silně proklamuje, co člověk musí a nesmí a co se má a nemá a je a není správně, se opravdu otáčet do sebe. O tom Pan Lynx je, o dodání lidem odvahy dělat si, co chtěj na základě toho, co jsou, a následně se divit, že to funguje.

Pan Lynx je jakási vyšší moudrost, na kterou se můžu napojovat

Ze všech tvých rozhovorů mi plyne, že Pan Lynx je tvoje vnitřní zvíře. Člověk si představí to zvíře, živel, wild animal.
Ano, ano.

Ale na mě to působí naopak, i z komunikace na sociálních sítích, že Pan Lynx je ten intelektuální, ten na výši, a Michal je to hovado.
Vlastně jo. To je hezky řečeno, to je skvělej postřeh. Ono je to vlastně takhle. Já to beru tak, že pravá identita člověka je jakási nehmotná, světelná věc, dejme tomu duše, a naše vnitřní zvířata jsou ze stejnýho patra. Pan Lynx pochází z takovýho spektra, je z takovýho prostoru. Je to jakási vyšší moudrost, na kterou se můžu napojovat.
Je to vlastně to, co cejtím v těle, to, kdy vnímám, tady jdu správně, tady nejdu správně. Prostě intuice. Zeptám se těla „ano? ne?”, a ono mi řekne ano, nebo ne. Zvířeckost Lynxe mi pomáhá se soustředit na pudy, na svoje pocity a na svoje primární animální tendence, na to, co ze mě chce ven než na to, že mi hlava říká „tohle musíš a tohle nesmíš” a „tohle bys měl a tohle bys neměl”.
Lynx mě osvobozuje od smogu hlavy. Je to trochu jako kdyby Michal znamenal město a Pan Lynx přírodu, protože žiju ve společnosti lidí, která je v lecčem toxická od doby, co nelezem po stromech.

Z tvých sdělení mi vyplývá jako by to bylo naopak.
No ale to je proto, že já už jsem si dovolil toho Lynxe poslouchat natolik, že jsem jeho animalitu dostal do svýho přirozenýho projevu. To znamená, že já si vlastně tím, že na toho Lynxe dávám, dovoluju v sobě probouzet kvality, který on už ani nemusí projevovat. Já, moje spontaneita a to, že se nebojim projevovat svý kvality zvířete, je požehnaný Lynxem z míst intuice a toho, že vím, že si to můžu dovolit a že je to zdravý.

 A můžete někdy dospět do bodu, kdy budete jedno?
Ano, přesně tak. To je účel celýho projektu. Ale já nevím, kdy se to stane a nevím, jestli s dalšíma deskama udělám v lese ještě další čtyři otočky nebo se podívám na nějaký cizí planety nebo začne Lynx nosit bílý hadry, pak je svlíkne a odběhne na strom jako kočka a nechá mě tady.
Ale v podstatě vím, že celý je to o tom, že jeho kvality, jeho klid a moudrost bych si já měl stáhnout do sebe, integrovat je. Tohle všechno neberu jako že je finále nějakýho vývoje, ale je to proces, takže lidi se mnou můžou skrze muziku a výtvarno prožívat proměnu. Není to tak, že mám vyřešený ego, a tím pádem vlastně už žádný nemám. Když o něm v těch písničkách zpívám, zpívám o něm jako o něčem, s čím se učím zacházet.

ROZHOVOR | Michal Skořepa: Pan Lynx je trochu grunge, trochu zen. Je cestou z temnoty nahoru do světla

 Narážíme na téma ego. Různé osobnostně-rozvojové a ezo směry jsou proti egu. Jako by ego bylo něco špatného. A vnímám to i u tebe. Přece ego jsem já.
Rozhodně ne špatnýho. To už jsme hodně daleko, ale ve svý podstatě, když si představíš, že tělo je vehikl pro duši, ego je vehikl pro vědomí, aby mohlo existovat v těle. To znamená, že my ho potřebujeme jako nástroj, kterým se tady projevujeme. Průser nastává, když se ztotožníme s egem jako svojí identitou a zapomeneme na to vědomí. Vědomí je hráč, ego je postavička ve hře.
Jakejkoliv ezo směr, kterej chce potlačit ego a vlastně drtivá většina všech ezo směrů, je sofistikovanější verzí ega, která sama na sebe vymejšlí plány, aby mohla kontrolovat věci zpoza stínu, a člověk si přijde bůh ví jak osvícenej a ve svý podstatě je jenom ve vyšší manipulativní, buď sebe manipulující, anebo okolí manipulující podobě. Takže vlastně mi nejde o to ego potlačovat anebo likvidovat, ale o to, ho, když už, tak přesvítit vědomím, anebo ho používat jako nástroj. Stačí jenom být vědomej pozorovatel ega. Ne ho likvidovat.

Můžu si říct: „Nebudu točit celou desku sám, pustím do toho další lidi na všech frontách.” Ale může to být právě to ego, který mi bude říkat: „Ostatní si o tobě budou myslet, že máš velký ego, když se všeho zhostíš sám.” Ale já se musím zeptat, z jaký pozice to celý dělám a je rozdíl mezi tím udělat to z pozice machrujícího ega, anebo to udělat z pozice toho, že mi vnitřek, Lynx řekne: „Hele, ale ty tady máš doručit ven ze sebe nějakou autentickou výpověď na základě svýho příběhu a ty to budeš brzdit, když si tam budeš dávat právě ty strachy, že by si někdo něco o tobě řek, když do toho nevpustíš ostatní.“
Operuju s tím, že někomu, komu ten projekt bude připadat egoistickej, můžu zahrát na nějakou strunu, kdy se on sám pere s tím, jestli nebyl sám někdy potlačovanej v potřebě se projevit, protože mu lidi řekli, že to je egoistický. Myslím si, že ego lze dost silně obejít tím, že člověk přirozeně ze sebe jde dřív srdcem než hlavou. Jde o to stihnout to srdcem dřív, než to čapne hlava a ztotožní to s nějakým ze svých starých programů.

Mně nešlo o to, že by projekt působil egoisticky. To vůbec. Možná je to o použití slov.
Ještě dodám jednu maličkost. Na první desce je ve druhém singlu Cililinx věta „ezo, ego, vztahy, lego”. Může to být myšlený tak, že ty si vybíráš mezi tím, jestli vztahy, nebo lego, jestli ezo, nebo ego, ale i tak, že slova patří k sobě, a že to je ustálený spojení. Ezo-ego, tudíž sofistikovanější forma ega u ezo lidí. A druhá věc je, že „vztahy lego” jsou takový vztahy, co jsou nějak poslepovaný nebo nedržej, je to možný brát víceúrovňově. V obojím jsem měl svoji zkušenost, tudíž jsem ji do Cililynxe vrazil.

ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Rád jsem si hrál na Kurta Cobaina. Drogy jsem ale nikdy nebral

Jenže když řekneš ego, řada lidí to vnímá jako sebestřednost, v podstatě narcismus.
Ego je nástroj. Narcisismus je, když se člověk ztotožní s egem víc než s duší. To je jednoduchý. Když máš silnou hlavu, která se ztotožnila s „já jsem Michal Skořepa a teď vám tady řeknu, že…”. Tam začíná průser, ale když se staneš z pozice vědomí pozorovatelem toho Michala, kterej chce něco říct, tak ten, kdo Michala pozoruje, to seš skutečnej ty. V ten moment si můžeš prohlídnout, co chceš sdělit a najednou už půjdeš víc přes to, co ti háže za pocit, jestli tě to nutí říct hlava, anebo to z tebe zkrátka chce jen přirozeně ven.

Ty to dokážeš snadno rozlišovat?
Přes tělo. Rozlišuju to a u týhle desky Lynxe se mi stalo, že ego mě navštěvovalo třeba v momentech, kdy jsem si říkal: „Tyjo, otevřít tu desku takhle brutálním songem jako je Trenažer, kterej má jenom jeden refrén, kterej se na konci se zopakuje z milosti.“ Říkal jsem si, že bych měl posluchače aspoň trošku šetřit, ale vnitřek mi to prostě a jednoduše zakázal. Udělal jsem to tedy tak, jak to ze mě vylítlo a došlo mi, že z toho mám udělat přednost tím, že to vysvětlím ve slokách.

VIDEOROZHOVOR | Michal Skořepa: Na albu Pana Lynxe měl hostovat Mark Lanegan

Říkáš pocit, že bys měl možná posluchače šetřit. Kdo je tvůj posluchač? Jaké je tvoje publikum? Co je to za lidi?
Co mě velmi těší, je, že když jsem s kýmkoliv z lidí, který Lynx nějakým způsobem baví a mají ho rádi, strávil jakejkoliv čas. Bylo to vždycky hrozně fajn, bylo to plodný, takový jako intimní. A bylo mi s těma lidma vždycky dobře, protože jsem cejtil, že témata s nima nějakým způsobem rezonujou. Je zajímavý, že na jednu stranu to baví muzikanty, protože je to hudebně hodně barevný, na druhou stranu to ale baví třeba i lidi, který ani tak neposlouchaj muziku, spíš jim to dává pocit nějakýho vibu, berou Lynxe jako takovou étericku entitu, je to pro ně takovej balík pocitů. Hodně mě těší, že třeba lidi říkaj: „Já tomu nerozumím, ale líbí se mi to.“ Nebo „Já tomu nerozumím, ale baví mě to.“ A to je vlastně to, o co mi celou dobu šlo.
Už jenom když si vezmeš ten prostej moment, kdy já tím, že vycházím z jazzový muziky, která pracuje strašně silně s principem tenze a uvolnění, jako pracuje celej pozemskej duální model, jako černá - bílá a křeč - uvolnění, v ten moment je pro mě přirozený nehladit furt posluchače ani sám sebe permanentním durem nebo bejt pořád v mollový depce. Každej ten song balancuju na hraně dur a moll, a to v takový četnosti a na tolika úrovních a v tolika patrech, že tím posluchači do určitý míry uvařím mozek tak rychle, že musí rezignovat na to vztahovat to k čemukoliv, co zná. I když může samozřejmě říct třeba „jo tvrdej riff, to mi připomíná, nevím, Alice in Chains”.

Ale zrovna Alice in Chains jsou pro mě v rámci podvědomí inspirace úžasný v tom, že je to depka jako hrom. Když jsem měl tribute Alice in Chains a potkával se s lidma, který to maj rádi, byli to často takoví zvláštní introverti, měli hrozně čistou, světlou energii, kterou byli prosvícený a vlastně happy a… Jo, celá grungeová éra to v sobě má strašně dobře chycený. Já se furt neodkazuju na grunge a devadesátky kvůli tomu, že bych se v tom zasek z hlediska image nebo odkazu doby jako takový, ale spíš vlastně mi jde opravdu o to, co je za tím. A to je vlastně to, co potom převálcovaly všechny ty totálně po srsti záležitosti všech těchhle dvoutisícovkovejch věcí v rocku, kterých bylo hodně, anebo naopak takový to sebeúčelný emíčko, který bylo vlastně o tom utápění se v depce a glorifikování toho, že čím víc žiletek, tím víc Adidas, obrazně řečeno.

Muzice Queen vděčím za moc

K tomu grungi jsme se nemohli nedostat samozřejmě a Wikipedia píše, že pan Lynx je „theatrical grunge”.
To je vtipný.

ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Teď je pravý čas na to, dělat muziku jinak, než se "má"

Osobně tam ten grunge nijak primárně necítím a nevnímám.
Grunge jako muzika není pouze o syrovým špinavým zvuku a o flanelkách a o kytarovým zvuku jako takovým, ale je hodně o tom, že když si poslechneš Soundgarden, Alice in Chains, vlastně i Pearl Jam a hlavně Nirvanu, která mě strašně ovlivnila ve třinácti. To mi změnilo život, od tý doby bylo všechno jinak. Beru si na prvním místě tu autenticitu, což v mým případě, jako u syna dvou operních pěvců, paradoxně znamená, že budu mnohem blíž tomu zpívat mercuryovským způsobem než cobainovským.
Ve čtrnácti jsem si na rok na Cobainovi oddělal falzet a zjistil jsem, že když takhle budu pokračovat, za chvilku nebudu mluvit. Že v tom moje přednost není a že mnohem větší koule to ode mě má, když budu zpívat tím... Třeba Freddie Mercury miloval operu a vlastně to, co si vzal z opery byl takzvanej ajfr, to znamená ta rtuťovitost. Díky tomu byl vždycky tak probuzenej, chodil jako kohout a byl plnej energie a díky tomu z něj lítaly ty tóny, který lítaly. To je moje cesta víc než Cobainova, jakkoliv mnou milovaná, chraplavá rozervanost.

Proto i občas zpívám Queeny se Standou Jelínkem, legendárním, úžasným kytaristou, co hrál s Pražským výběrem a podobně, protože muzice Queen vděčím za strašně moc. A vlastně se ve svý podstatě Lynxem hodně silně vracím k tomu, jak ty Queen jsou pro mě obrovský. To znamená, že když spojíš Queen a Soundgarden a posolíš to Pražským výběrem, máš Pana Lynxe, dá se říct.
Kdybych chtěl u Lynxe projevit ego, tak zpívám jako Cobain. To je ten fór, ale já se musím smířit s tím, že jsem prostě taková… Že mám v sobě operní primadonovitost ve výrazu a v manýře tohohle toho druhu. A když se do tý manýry uvolním, tak ono je to všechno najednou správně a většina lidí, včetně mě, skoro neví proč.

A to mi úplně krásně sedí, protože od samého začátku, co vím o existenci Pana Lynxe, tam vnímám Pražský výběr a muzikál. I v tom, jak se pohybuješ a projevuješ na pódiu.
Na člověka, co nesnáší muzikály, je to docela dobrý skóre.

ROCKBLOG: Michal Skořepa (Stroy) - Každej chce být somebody a pak je Somebody Else

Ty nesnášíš muzikály?
Nemůžu říct, že nesnáším muzikály jako takový. Muzikál jako koncept mě strašně baví. Od devatenácti let jsem jedenáct let svýho života věnoval práci na hudebním filmu, kterej měl bejt vlastně takovej celovečerní muzikál lomeno videoklip grungeovýho devadesátkovýho typu z prostředí squatu. Miluju, že se spojí teatrálnost divadla s muzikou… proto, i když dělám videoklipy pro Lynxe, je to trochu Tim Burton, protože mě baví nadsázka tohohle druhu, ateliérový devadesátkový svícení, ta hravost a možnost nekonečnýho vyblbnutí se. Kdybych mohl, dělal bych jenom celovečerní hudební filmy a celej nadšenej k nim jezdil turné. Třeba se do toho Lynx někdy dostane. To se od něho včas dozvím. Fór je v tom, že jsem zpíval Ježíše a Jidáše v Jesus Christ Superstar, ale to nevnímám jako muzikál, to je dar od Boha, to je věc, která je tak strašně ryzí a dobrá.

To je třeba něco, co já nazývám muzikálem. Když řeknu, že mi Pan Lynx připomíná muzikál, tak to je ono.
Já jsem zpíval v Ježíšovi a v Bídnicích, kteří jsou spíš historickej film v hudbě, a ta muzika je skvělá. Ale jakmile přichází takovej ten voslizlej českej model, kdy se zprůměruje k jakýmu filmu si Češi koupili domů nejvíc popcornu, a na to se udělá muzikál, aby na něj jezdily autobusy a měli tam lidi ty svoje ksichty z bulvárních časáků, kterým je to napsaný na tělo tak, aby to uzpívali, jelikož je nikdo nechce trápit kvartou, když existuje i tercie, tak to je ten moment, kdy je jasný, že z toho nevzniknou úžasný věci. Vznikne produkt, kterej ze slova muzikál dělá synonymum braku.  
Když řeknu, že nesnáším muzikály, je to tenhle druh vymyšlenýho byznysu. Pokud vezmu Webera a podobně, je to naprosto úžasný a dost mě to naplňuje a inspiruje. A když se teda vrátím na začátek, Lynx mi umožňuje i tuhle muzikálovou nadsázku, která jako taková, je mojí součástí.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola I. – Meditace

A Pražský výběr?
My jsme se o tom i s Michaelem Kocábem bavili. Lynx odkazuje na Pražskej výběr, a dokonce Michal Pavlíček mi po první desce, po křtu v Lucerně, kde s náma hostoval, napsal, že má pocit, že tady vlastně Lynx je jediná kapela, která nese vibe Pražskýho výběru dál. Ale bavili jsme se o tom, že to není tak, že bych já coby fanoušek Pražskýho výběru do toho dával Výběr, ale že jsme vyrostli já i Michael Kocáb i Michal Pavlíček na muzice od jazzu přes klasiku a další věci. Potkalo se nám to s bigbítem podobným způsobem. Takže to není, že bych chtěl znít jako Kocáb, ale dostávám se do podobnejch míst tím, že jsem do sebe pouštěl podobnou muziku jako on. On vystudoval u Ilji Hurníka, kterej byl fantastickej jazzman a zároveň klasik. Já jsem vystudoval u Karla Růžičky na Ježkárně, dělal jsem jazzový piano a do toho jsem hrál klasiku. A do toho jsem hrál grunge na kytaru jako samouk a zpíval jako samouk.

S předchozí kapelou Stroy jsi mířil do zahraničí. Co Pan Lynx v zahraničí?
Stroy jsem udělal pro zahraničí, proto jsem zpíval anglicky. Když jsem v LA točil s Alainem Johannesem u něj doma desku Like It Or Not, během toho týdne se objevovaly možnosti. Říkal mi, že kdybych se přestěhoval do LA, bylo by teoreticky možný udělat spolu nějakej nárazovej projekt, že by zavolal třeba Mattu Cameronovi ze Soundgarden na bicí a podobně. Je to Amerika, takže člověk neví, co všechno může a nemusí bejt pravda, ale měl jsem tam lano u kamaráda Romana Lomtadzeho, kterej dneska hraje se Scars on Broadway, a určitě by mi nějak poradil, pomohl.
Všechno se děje, jak má. Řekl jsem si, že musím dodělat ten hudební film, kterej je důležitější než všechno ostatní. A až ho udělám, můžu někam odcestovat. Ten film mě možná zbrzdil, abych do toho zahraničí nešel. Potom se mi tady narodil syn, to znamená, že jsem už tuplem pochopil, že je to všechno daný a je to to správný. Dostal jsem se do velmi složitý životní situace, v mnoha ohledech včetně toho filmu, kdy už jsem nevěděl, jak dál, potřeboval jsem se z toho nějak dostat a pomoct sám sobě se rozhodnout, co mám udělat, když jsem nemohl sehnat jedenáct milionů na ten film a podobně.
Všem se to líbilo, všichni to chtěli podpořit, ale jako investoři, a ne jako mecenáši. Tak jsem si řekl, co by mi mohlo pomoct. A kámoška šamanka mi poradila, ať si udělám meditaci na vnitřní zvíře. Tehdy přišel Lynx a já jsem najednou pochopil, proč jsem se narodil v Čechách, a ne v Americe. A najednou ze mě začaly padat český texty a úplně samo to začalo všechno frčet.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola II. – Výlety do temnoty

Mám paradoxní pocit, že do toho zahraničí se s Lynxem můžu dostat mnohem spíš než se Stroy. Když vezmeš německy zpívající Rammsteiny… Která česká kapela s českým textem naroubovaným na americky znějící muziku kdy do zahraničí prorazila s tím, že to lidi akceptovali? Jediný, co by se mohlo stát, aby to akceptovali, by bylo to, že by rukopis tý muziky byl melodikou, která leze z frázování češtiny danej natolik specificky, že vlastně to lidi uslyšej a řeknou, že to je celý tak divný nebo celý tak jiný, že to je svébytná věc, která je zajímá jako taková.
Kolem Alaina a různě, co jsou muzikanti, Amíci, Lynxe sledujou a na Spotify, na Instagramu mám sem tam od nich hezký odezvy. Myslím si, že Lynx může růst i tudy, protože když jsou z toho pozitivně zmatený Češi, proč by z toho nemohli bejt pozitivně zmatený i venku?  

To znamená, že je tam myšlenka, že by Pan Lynx mohl jít ven s češtinou?
Určitě. Mně by se třeba líbilo objet Japonsko, tam jsou dost ujetý, nebráním se ničemu. Neexistuje země, ve který by nezvládli zazpívat Ty seš Ty.
Vždycky si vzpomenu na Richarda Bonu, kterýho naprosto zbožuju, to je fenomenální basák, původem Kamerunec. Zpívá v tý jejich svahilštině, zpívá příběhy, kterým nikdo nemůže rozumět, ale vždycky, když to slyšíš, tak na tebe dejchne, že je to příběh, a hodíš si tam svůj vlastní.
Lidi z toho uslyšej a ucítěj ten vibe. Já jim to můžu otitulkovat třeba, anglicky, s tím možná počítám do budoucna. Ale zkrátka celkově pocitově si myslím, že se Stroy bych neprorazil tolik, jako bych paradoxně mohl prorazit s tímhle.
Co se mi líbí, je, když slyším třeba nějaký kapely, který jsou například ze Švédska, jako Opeth, který zpívaj anglicky, super, a pak najednou daj jednu svoji věc ve švédštině, a mně to celý skočí o kilák nahoru. Najednou si říkám, že to je ještě víc pravda než to ostatní, a to je to, co mě potom začne bavit.
Můžu udělat nějakej song v angličtině jako přechodovej můstek, aby to venku pobrali a otevřel se jim Lynxův svět, ale zatím mám v plánu je v tom nešetřit, protože opět… včas se zevnitř dozvím, jestli to mám udělat, nebo ne.

Zpracovala: Liv Boková, foto: archiv Michala Skořepy, Valeria Semenová, David Capone
Témata: Michal Skořepa, Pan Lynx, Odvrácená strana lesa, Queen, Soundgarden, Kurt Cobain