Vydáno před 12 hodinami | autor: iREPORT
Je rok 1995 a putovní festival Into the Superunknown přiváží na mnichovské letiště výběr kapel, které tehdy určovaly podobu alternativního rocku. Soundgarden v čele s Chrisem Cornellem, pouštní vizionáři Kyuss, neklidní Pennywise i tehdy stoupající Reef a Blind Melon. Reportáž z této akce vám přinášíme v rámci našeho retrospektivního seriálu.
RETRO 90s | Putovní festival Into the Superunknown přivezl do Mnichova Soundgarden, Kyuss, Pennywise i Reef a Blind Melon
Ze dne na den padlo rozhodnutí navštívit jeden takový rockový puťák, jehož nám nejbližší zastávka byla na starém mnichovském letišti, tzv. Flughafen Riem, a já s odstupem několika dní kvituji, že i v tomto případě zafungovalo známé pravidlo o neplánovaných, leč o to vydařenějších akcích.
Chris Cornell - Z rybího velkoobchodu mezi rockové legendy
Úspěch zájezdu byl nasnadě už při pohledu na soupisku účinkujících: Soundgarden, Kyuss, Pennywise, Blind Melon, Reef a Sponge. Zatímco Cornellovi hoši přijeli jako headliners na poslední chvíli a ne zrovna čistí (hlavně basák Ben Shepherd byl při jejich setu jaksi "nesvůj", ale o tom až dál), předskakující partičky stanuly na místě činu již v odpoledních hodinách a pakliže by i Američané uměli kopat do meruny, asi by se po vzoru londýnských Reef zapojili do společného fotbálku. Poté poslušně daly na vůli managementu věnovat se novinářům a jak předem zajistily naše pobočky Warner Music a Sony Music, dostalo se také na pár našich médií.
Fest začal s mírným zpožděním po dvacáté hodině, což ale Germány asi netrápí, neboť při vystoupení zahajujících Detroitanů Sponge byl sál zaplněn teprve ze třetiny. V roce 1994 v srpnu vyšel tomuto kvintetu mimořádný debut Rotting Pinata a právě titulní věc alba se valila z beden jako první. Projev i zevnějšek zpěváka a textaře Vinnieho plně do- kladuje jeho vztah k punkovým velmistrům, ale kapela jako taková si z nich moc nebere. Snaží se o vyhraněný směr s jednoduššími nápaditými motivy a funkčím nasazením. A že mají Sponge žánrové škatule řádně na praku, potvrdili hlavně uvedením remaku slavné floydoviny Wish You Were Here.
RETRO: Proměna Soundgarden z party pubescentních metalistů v seriózní kapelu
Ze supportujících seskupení jsem byl nejvíc zvědav na jediného evropského aktéra - mladé Londýňany Reef, kterým se v červenci vyvedl debut Replenish. Jistého vlivu starších pák v čele s Led Zeppelin se sice nedá nepovšimnout, avšak soudobý zvuk, původní muzikálnost a věrohodnost výrazu dobře zpívajícího Garyho Stringera nedělají z Reef jen plagiátory, nýbrž vcelku svou a tudíž zajímavou partu. Největší ohlas zaznamenali již také u nás známé singly Good Feeling a Naked. Vedle trochu unavených Soundgarden vrchol večera! Přitom následní neohipíci Blind Melon rovněž navýsost uspokojili má zhejčkaná ušiska, i s tím faktem, že aktuální CD Soup se asi bezejmenné prvotině z prosince 1993 nevyrovná ani živě.
V té době již Terminal zaplnil plusmínus třiapůltisícový dav a začalo být nedýchatelno. Zvlášť když hrábli do strun Pennywise. Uff, po kultivovaných bigbítech drobet větší chaos. Neopunk letí a je to asi dobře, protože pár band skutečně pojalo "sedmasedmdesátku“ skvěle. Pennywise však mezi ně nepatří, spíš bych u nich sázel na svázanost s trendem a vzhledem k tomu, že mě ani interpretace skladeb živě nevzala, do konce jsem nevydržel. Z desky About Time jsou rozhodně stravitelnější.
RETRO: Na Soundgarden dorazily tisíce lidí kvůli vynikajícímu bigbítu, nikoliv škatulce
Vracím se na Kyuss, kteří nedávno vyslali již čtvrtou studiovku And The Circus Leaves The Town, a jejich tvorba se s předchozím hurá systémem vůbec nedá srovnávat. Bohužel, opravdové muzikanství a vyspělé instrumentální kompozice občas zazdí hutnost thrashe, na nějž severokaliforňané nedají dopustit. Čili před koncertem doporučuji pro lepší orientaci pod pódiem vyslechnou aspoň vzorek jejich studiové práce.
Vystoupení Soundgarden je na samostatnou kapitolu. Ale ne že bych chtěl komentovat celý program - ten jednoznačně vycházel z loňského alba Superunknown - jde mi o trochu jiný pohled na věc. Doslova, do písmene, protože po Let Me Down Spoonman jsem se z kotle přemístil do zákulisí a díky benevolenci pořadatelů, dobrému zvuku a dostatečné hloubce pódia mohl sledovat seattleský kvartet zezadu. A zaznamenal jsem mimo jiné diametrálně odlišný přístup jednotlivých protagonistů.
Kytarový čaroděj-darmoděj Kim Thayil byl relativně v klidu - plně koncetrován na hru a i v sólech se precizně držel albové podoby písniček. Zpěvák a kytarista Chris Cornell jel zdánlivě na půl plynu, občas zpíval mimo mikrofon a vynechal nějaký ten beglajt. O to efektněji pak vypadaly jeho příležitostné projevy "nasranosti", kdy se do mikrofonu opřel vší silou. Vrcholem sporadických výpalů byl Chrisův pokus o stagediving: dav ho však spolkl jako vířivá voda a okamžitě zasahovala ostraha a pořadatelé. Bez újmy na zdraví brzy Cornella vrátili na plac, aniž by se přestalo hrát. Obávám se, že milý Chris v tu chvíli ani nevěděl, co se děje a účinek čehosi gradoval...
Na zmíněného basáka Shepherda ale neměl. Ten se neustále zmateně procházel sem tam a pravidelně kontroloval svůj basový aparát tak, že nesmyslně a nepříčetně manipuloval s potenciometry. Stál jsem pár metrů od něj a nevěřícně kroutil hlavou. Chudák zvukař. A co teprve jeho technik, který každou půlminutu zvedal úmyslně skopnutý stojan s mikrofonem. Škoďáku Shepherdovi to ale nestačilo a do snaživého bedňáka začal při jeho zásazích strkat a kopat tak, že jednou se oba svalili na zem. Napadený ztratil brýle, ale to ho neodradilo od msty a vyhuleného Bena Shepherda chodidlem "přihrál" ke Cornellovi. Ten však nahrávku vrátit nestihl (nebo ani nechtěl) a snažil se aspoň částečně svou doprovodkou zacelit absenci basy. Vypadalo to, že se v tu ránu Shepherd urazil a zamířil do kouta pódia, odkud jsem tuhle náramnou podívanou sledoval ještě spolu s jedním německým fotografem. Ben si sedl vedle nás na velkou bednu a na chvilku zůstal jak zmrazený. Měli jsme co dělat, abychom zadrželi smích a přitom se divili tomu, že se nikdo ze zbylé trojky po base neshání. Mezitím se Ben probral, zaposlouchal a vraceje se pozvolna pod reflektory, začal znovu hrát. Moc tomu nedal, ale aspoň něco, zřejmě si oddechl realizační tým kapely.
FENOMÉN GRUNGE | Seattle sound na vrcholu aneb Ti nejslavnější a nezapomenutelní
A bubeník Matt Cameron? Ten zase ani na vteřinu nevysadil, a především díky jeho úsilí neztratil sound na žádaném tahu a drive. Jak věrný pes mu seděl u levé nohy jeho technik, možná mladší bráška, který i v průběhu hraní utahoval kolíky, otíral činely i Matta, podával nové paličky apod.
Soundgarden hráli přes hodinu a půl. Zmíněná extempore se odehrála v základní části, která končila úspěšnou Black Hole Sun. V přídavku kapela zamířila i do repertoáru z LP Badmotorfinger a končila psychedelickou hrou na nervy. Loňskou skladbu Head Down si spontánně prodloužila na minimálně dvakrát tolik. Ze závěrečného kytarového vazbení, v němž se Soundgarden přímo vyžívali, mi hučelo v hlavě ještě v autě při zpáteční cestě.
Suma sumárum, Soundgarden jsou asi mistry takových výstupů, protože ještě těsně před koncem působil koncert vcelku sourodě. Kapela má vynikající aparát a umí hrát, tudíž si může dovolit mnohé. Ač jsme přece jen čekal větší nasazení, odcházel jsem spokojen a příjemně pobaven. Prima akce.
Text původně vyšel v časopisu Rock Report č. 10/1995.
Článek je součástí retrospektivního cyklu iREPORTu, který přináší sondu do historie hudební publicistiky od doby vzniku časopisu Rock Report (později REPORT) v roce 1991. Vybrané články jsou doplněny dobovými fotografiemi a dalšími digitalizovanými materiály z bohatého redakčního archivu.
Text: Jarda Hudec, foto: Universal Music, archiv iREPORTu (ilustrační)
Témata: Into the Superunknown, Soundgarden, Kyuss, Pennywise, Reef, Blind Melon, Mnichov
0,00
čtenáři
hlasuj
