ROZHOVOR | David Koller: Je jedno, pro jakou kapelu skládáš. Důležité je, aby se člověk za výsledek nemusel stydět

Vydáno 29.03.2023 | autor: Aleš Materna

Rozhovor s Davidem Kollerem se měl původně odehrát v Café Graff, když jsem však dorazil na místo, srazil jsem se s ním ve dveřích. „Já jdu zrovna na pivo a utopence k Jelínkům,“ řekl mi na úvod. „Nechceš jít se mnou? Zvu tě a můžeme ten rozhovor udělat rovnou tam.“ Samozřejmě jsem nebyl proti. U Jelínku bylo docela narváno, takže jsme seděli takzvaně na hanbě, u dřevěné lavice připevněné na zdi, a po nějaké době za námi dorazili i Davidův syn Adam a perkusionista Víťa Halška. Rozhovor se točil převážně kolem nového alba LP XXIII., ale okrajově jsme se bavili i o Lucii a Michalu Ambrožovi.

ROZHOVOR | David Koller: Je jedno, pro jakou kapelu skládáš. Důležité je, aby se člověk za výsledek nemusel stydět ROZHOVOR | David Koller: Je jedno, pro jakou kapelu skládáš. Důležité je, aby se člověk za výsledek nemusel stydět

Líbí se mi, že se nebojíš experimentovat, například ve skladbě My se vám ozveme. Tys ovšem nejdříve dělal jednotlivé písničky, kdy došlo k tomu zlomu, že jsi je spojil do jednoho alba?
Tuhle písničku jsme dělali s Matějem Belkem. Já jsem se rozhodl pro takový koncept, že budu vždy dělat písničky po jednotlivých kusech, a pak seženu peníze a ke každé skladbě uděláme videoklip. A celou tu dobu se toho držím, a právě písnička My se vám ozveme, byla jako první v tomhle konceptu.

Chtěl jsi tedy jednotlivé písničky postupně ve formě singlů vypouštět do éteru a do rádií? To byl ten důvod?
Ne, to si vůbec nemyslím, to nebyl ten hlavní důvod. Dneska je většina rádií mainstreamových, když nepočítám ta okrajová, jako třeba Rádio 1 nebo Funky rádia. Pak tady máš Evropu 2, která je zaměřená na hodně mladé publikum, takový popový a elektronický mainstream, Frekvence 1 je trochu širší a je i často zaměřená na klasický rock. Mohli bychom probírat i další, ale to bychom tady byli dlouho. Písnička, o které jsi mluvil, ta pro taková rádia není, ale to neznamená, že takovou skladbu udělat nechci. Vím, že když člověk skládá písničky tak, aby se líbily v rádiích, zkrátka snaží se lézt těm rádiím do prdele, tak to neznamená, že to bude dobré i na koncertech nebo že se to prostě povede. Právě My se vám ozveme má na koncertech svoje místo, ačkoliv vím, že ji rádia hrát nebudou.

Magický večer v Plzni. David Koller v DEPO2015 odstartoval turné k LP XXIII

Pro mě jsou z celého alba nejzásadnější tři písničky, a to Pouta, Není o čem a Za hranou. K poslední z nich složil text Michal Ambrož z Jasné Páky, na albu však spolupracovalo mnoho dalších textařů. Měl jsi nějaký klíč, podle kterého jsi textaře vybíral?
Text k písničce Za hranou byl úplně poslední, který Michal Ambrož složil před svou smrtí. K ní chci taky ještě natočit videoklip. Jakejkoliv skvělej text mám rád.

Michal Ambož nedávno zemřel, můžeš na něj trochu více zavzpomínat?
Já tomu pořád nemůžu uvěřit, že tenhleten kámoš už tady není. On byl dost nemocný, a nakonec ho skolil covid, to s lidmi, kteří mají v sobě nějakou nemoc, dost zamávalo, že? Ale ještě nám tady na závěr nechal jeden dárek v podobě úžasného textu. Je to píseň o egu, který má každý v sobě, a někdo s tím bojuje více a někdo méně.

K té písničce zatím chybí videoklip. Neuvažuješ, že bys do něj použil nějaké záběry s Michalem, když jde o jeho text?
Jak bude vypadat ten klip, to zatím vůbec nevíme. Ale poslední video s Michalem mám z JIPky, kde ležel. Já ho někde tady v mobilu najdu. To on už o sobě nevěděl a my mu tam přišli zazpívat, byl s námi i Petr Váša, Karel Haloun a celá Páka.

Z textařů je na albu nejvíce zastoupený Jáchym Topol. Na něj jsi narazil jak?
S Jáchymem Topolem jsem se seznámil během covidu, když jsem ho oslovil, jestli by mi neposlal svoje texty, a bylo skvělé, že reagoval velice rychle a okamžitě mě zásobil hned několika výbornými texty, třeba k písničce Spokojená. Jeden text je takový trochu covidový, Planeta bez paměti, který skvěle reflektoval tu dobu, což mě do té doby nenapadlo, že by nějaká moje písnička mohla mít takový text. Ona ale ve skutečnosti není moje – spousta lidí mi posílá svoje písničky nebo texty, a já když jsem si ten Jáchymův text pročítal, uvědomil jsem si, že mám v kompjůtru skladbu od Karla Štula, kde ten rytmus zcela přesně seděl na rytmus textu, sedlo to tam vysloveně jako prdel na hrnec. (smích) Byl jsem rád, že můžu dokončit nějakou věc na aktuální téma. Byl covid a ten text je velice silný. Většinu jeho textů jsem pak použil, pouze jeden jsem odložil. Těsně před válkou na Ukrajině, která byla napadena Rusáky, mi poslal text o válce. A to se přiznám, že se mi nechtělo vůbec dělat.

Není na to asi ta správná doba...
Lidi se chodí na koncerty bavit. O válce slyší denně z televize, z rádií, je toho plný internet, je to zkrátka všude. Lidi mají toho vopruzu válečného už dost, to bys mohl číst celý den. Já už třeba až teď chápu, že Karel Kryl byl u nás tak populární pouze do té doby, než se k nám vrátil po revoluci, protože sice zpočátku byl brán jako velká legenda, bojovník proti tomu systému, všichni jsme to za totáče hráli a zpívali, ale pak, když porevoluční euforie opadla, tak jít na jeho koncert a dvě hodiny poslouchat písničky o tom, jak je komunismus hroznej, bylo ubíjející a nemáš chuť to poslouchat.

Zhudebníš ten text někdy v budoucnu?
Ne.

Jáchym Topol napsal také ještě text k písničce Vězeňkyně. Je autobiografický, nebo si jej zcela vymyslel?
K tomu mi Jáchym řekl, že byl někdy v roce 1988 nebo 1989 zavřený na 48 hodin v Bartolomějský kvůli účasti na nějaké demonstraci. A jak tam byl zavřený v tom sníženém přízemí a koukal se okýnkem ven na dvůr, dvakrát denně tamtudy procházeli zvlášť muži a ženy... A vězeňkyně se bavily o tom, že mají novou holku, která zabila svého tátu, který ji sexuálně zneužíval, a ona je ráda, že má pokoj, že je v té base zavřená, že se zbavila násilí.

Ke dvěma písničkám si složil text i ty sám...
K písničce, o které jsi mluvil, My se vám ozveme, jsem ho napsal společně s Matějem Belkem, a jeden text jsem napsal společně s Patrikem Hartlem.

S tím spisovatelem? Nevěděl jsem, že píše i texty.
Ano, on je strašně rychlý, je to zkrátka psavec. Ale další výborné texty napsali i ostatní, třeba Márdi z Vypsané fiXy. Za tři roky vše prošlo sítem, písniček a textů, které se nakonec na album nedostaly, je spousta. Zabývali jsme se tím dlouho a nějak jsme dospěli k finálnímu výběru, tak trochu už vytušíš, co může rezonovat na koncertech. Mě nebaví desky, kde jsou dvě dobré písničky, v lepším případě tři, a zbytek je takříkajíc vata a už je nikdy neuslyšíš. Když se dělá deska na jeden zátah a nejsou na ni takové peníze, abys mohl být rok ve studiu, tak to bude s velkou pravděpodobností tento příklad, a deska se bude skládat ze spousty muziky, která pak nebude nikoho zajímat.

Příběh českého hitu: David Koller – Chci zas v tobě spát

Jak přesně u Kollerbandu vznikají písničky? Pochází hlavní nápady od tebe, nebo se na nich podílí i větší mírou celá kapela?
My na tom dělali tři roky, měli jsme tu možnost vybírat i od jiných autorů, vyhazovat, co se nám nehodilo či nelíbilo, nebo se k tomu pak i vracet. První písničky jsme dělali v Berlíně a začali na nich pracovat v roce 2019...

V Berlíně?
Byli jsme tam párkrát na soustředění a zkoušíme tam. Ve Friedrichsheimu jsou dobře vybavené zkušebny, a tam jsme nějaké písničky rozdělali. Ale nebylo to ono. Pak jsme se k tomu vrátili a najednou se z toho vyklubala verze, která se nám líbila.

Na albu je silně zastoupená elektronická složka. Kdo aranže vymýšlel?
Já jsem velký fanoušek starých analogových synťáků, jsem jima obklopený. Neznám přesný počet, ale mám jich asi osm. Nejnovější je Oberhaim OB-X8, nově udělaný legendární syňták z osmdesátek, nebo Moog One, to je takový obrovský analogový synťák. Mám zkrátka rád ten zvuk a snažím se ho rvát do naší kapely, aby to nebylo jen o kytarách, rozšiřuje to zvuk Kollerbandu.

To si asi musíš rozumět s Romanem Holým, se kterým jsem dělal rozhovor k novému albu, a celou dobu mluvil hlavně o synťácích...
Tak on je přes tohle u nás asi největší blázen. (smích)

Zpátky k novému albu LP XXIII. Nahrávali jste ty písničky ve více studiích?
Většinu jsme nahrávali v mém studiu, něco u našeho zvukaře Petra Kalába, spolupracovali jsme také s Igorem Ochepowskim ve studiu Soundevice, jedna písnička se začala nahrávat u mě, a pak se dokončila u něj ve studiu. Marek Rakovický s Oliverem Fillnerem, těch lidí, kteří do výsledné podoby alba zasáhli, je více. Michal Pelant editoval a mixoval u sebe ve studiu, něco se masterovalo v Americe, něco u nás, hodně třeba u Ecsona Waldese... Ale všechno šlo nakonec přes mne.

Takže jsi měl hlavní supervizi...
Ano.

Tvým záměrem je ke každé písničce z alba natočit i videoklip, aktuálně zbývají dvě. Necháváš režisérům volnou ruku, nebo máš předem vymyšleno, jak by měl klip vypadat?
Filmaři, to je zcela jiný svět. My jsme schválně dělali videoklipy s různými režiséry: tři nám udělali Vít Hradil, Ondřej Kudyn, Ondřej Drábek a Michal Hořava, Martin Aaron Hořínek, Tomáš Karban s Adamem Kollerem, každý z nich přišel s tím, co by mě pochopitelně normálně nenapadlo. Každý z těch filmařů měl zcela jiný přístup, někdo z tebe v tom videoklipu udělá skoro vraha, teď mluvím o klipu k písničce Spokojená, někdo zase přijde s tím, že ho natočí na jeden záběr, bez střihů, jiný zase přijde s tím, že to bude jen o kapele a světlech, a využil k tomu kameramana, který jezdil na Segwayi mezi kapelou... To byl kameraman Vláďa Doležel, který měl kameru připevněnou na sobě a na tom vozítku jezdil mezi námi popředu i pozadu, ovládal to jen nohama, vůbec jsme netušili, že je to možné. Má na sobě kameru, točí, jezdí mezi námi, zatímco my hrajeme, a režisér mu do sluchátek říká, co má přesně dělat a kam má jet.

Na basu u vás hraje Marta Minárik. Dlouho jsem ho nikde neregistroval…
My jsme se rozešli v roce 1998. Já věřím na sedmičky, takže vím, že jsme měli sedmiletou pauzu, což znamená, že opět se mnou hraje od roku 2005. A od té doby jsme spolu.

Vidím, že za námi dorazil do hospůdky i tvůj syn Adam. Napadlo tě někdy, když byl tvůj syn ještě malý, že jednou bude s tebou hrát nejen v Kollerbandu, ale i v Lucii?
Ne, to mě nenapadlo nikdy. Ale když jsem viděl, že ho to baví, tak jsem ho v tom podporoval. Pak se dostal na konzervatoř, což ale zase tolik neznamená. Adam s námi začal hrát, když si Tomáš Marek zlomil při nějaké rvačce ruku, a potřebovali jsme bubeníka, který naše písničky zná. V té době ještě Adam chodil na konzervatoř. A pak s námi odjel do Londýna a tak to začalo.

To byl Adame tvůj první koncert s tátou?
Myslím, že jo. Předtím jsem něco málo odehrál, ale s tátou to myslím bylo úplně poprvé.

Pamatuješ si rok?
Myslím, že to bylo v roce 2004. To byl starý, ještě první Kollerband. Tenkrát mi bylo bylo devatenáct let. Pak jsem začal hrát i v Lucii a od té doby hraju v obou kapelách.

Je Davide nějaký rozdíl mezi skládáním písniček pro Kollerband a pro Lucii?
Na začátku to je vždycky polotovar. Člověk si prostě zaznamenává nápady, pak se k tomu shání text, nakonec je vlastně úplně jedno, o jakou kapelu se jedná, jestli o Kollerband, Lucii nebo Jasnou Páku. Důležité je, aby se člověk za výsledek nemusel stydět.

Předpokládám, že písničky pro Lucii musí projít schválením ostatních kluků z kapely, přes jejich supervizi...
Zeptej se Lucie. (smích) Já myslím že každá dobrá píseň je originál, takže dá-li Pánbůh, tak i vzniká.

Na letošním Žebříku jsi nominovaný mezi zpěváky a také jste tam zastoupeni s kapelou Lucie. Objevíš se na předávání cen v Plzni?
Rád bych, ale bohužel v té době hrajeme koncert v Praze v Jazz Docku. Ale pokud bych se dostal mezi tři oceněné zpěváky, tak bychom mohli udělat nějaký pozdrav na dálku.

Jako že bys zastavil kapelu a pozdravil fanoušky v Plzni?
Proč ne? Klidně s kapelou zastavíme, na pódium dáme obrazovku a propojíme to s tou velkou celoplošnou obrazovkou v Plzni a rádi diváky v Plzni pozdravíme.

Text: Aleš Materna, foto: Martin Hanáček, Filip Čermák
Témata: David Koller, Lucie, Jasná Páka, Kollerband, Adam Koller, XXIII.

zavřít