ROZHOVOR | Geoff Tyson: Se Satrianim jsme na sebe byli od začátku dokonale napojeni. Už jako malý jsem byl hraním posedlý, bral jsem si kytaru i na záchod

Nedávno jsem byl na tvém koncertě v kampusu Hybernská v Praze, kde jsi pokřtil nový videoklip. Kdo všechno s tebou hraje v kapele?
Na bicí hraje Tobias Eykma, napůl Čech, napůl Holanďan, jinak působí v rockové opeře a hraje s kapelou Motorband – opravdu fajn chlap, jsme moc rádi, že ho máme. Na kytaru hraje Gianfranco Alamia a je zároveň v The Shelters – tuhle kapelu mimochodem právě teď produkuji ve svém studiu. A pak je tu Martin Celis Luer,  který hraje s The Fab Four  - Beatles Revival, je to výborný basák, ale já jsem si ho vybral hlavně proto, že úžasně zpívá. Dokáže zpívat o oktávu výš než já, což mi dost pomáhá. Ale nejdůležitější pro mě je, že jsou to fajn lidi a jsem s nimi rád.

LIVE: Joe Satriani se svým projektem G3 ukázal Praze, co si představit pod pojmem kytarová virtuozita

A u kláves jsem viděl nějakou dívku?
Jasně, to je Patrycja Starzyńska, taky z The Shelters, kde hraje na basu.

Doslechl jsem se, že chystáš nějakou novou píseň se členem legendárních Kiss, pověz mi tom více.
Jo, je to tak, zatím jsme teprve v předprodukční fázi. Tommy Thayer je kytarista Kiss. On a Dan Reed – z kapely Dan Reed Network – určitě je znáš, měli hit Ritual někdy na konci osmdesátých let. Oba teď žijí v Praze, tak spolu začali tvořit, napsali například jednu písničku pro Bena Cristovao. Oslovili mě a řekli: „Hele, napsali jsme tuhle písničku a myslíme si, že by ti mohla sedět.“ A tak teď právě s kapelou vymýšlíme, jak přistoupíme k produkci toho songu, protože chceme trochu změnit jeho vibe. Návrh, který mi Dan poslal, je hodně ve stylu Bon Jovi, což mi moc nesedí, potřebuji to ještě trochu přizpůsobit. Z téhle spolupráce má obrovskou radost můj manažer Martin Fořt, vidí velký komerční a mediální potenciál. Každý den za mnou chodí a ptá se: „Už jste se vyfotili s Tommy Thayerem?“ A já mu vždycky slíbím, že zítra to určitě dopadne. (smích)

Písnička Best Day of My Life vyšla jako singl, ale chystáš se vydat celé album?
Mám sice dost materiálu na celé album, ale tak nějak pozoruji, že se věci v posledních letech změnily. Takže celé album asi nevydám. V dnešní době musíš pořád vydávat obsah – reels, videoklipy, fotky a tak – takže dává větší smysl vydávat třeba každých šest týdnů jednu píseň i se vším tím doprovodným materiálem, protože pak zůstaneš lidem na očích, udržíš energii a flow. Taky pracujeme ještě na jednom klipu, se stejnou režisérkou, která natočila Best Day of My Life. Anya Bazhenova z Ukrajiny je opravdu úžasně talentovaná. Ale ještě to bude trvat pár měsíců, než to nové video doděláme.

Video k písničce Best Day of My Life jsem viděl na křtu – nejen že má skvělou animaci, ale má také přes půl milionů zhlédnutí, gratuluju.
Jo, je to super, jsem rád, že veškeré úsilí, které jsme do toho vložili, se vyplatilo, vždycky mě moc potěší, když někdo ocení tu práci, která za projektem stojí.

Chystáte se na nějaké festivaly?
Ne, teď zrovna ne, protože jsme začali hrát koncem dubna, a to už bylo pozdě na letní festivaly. Zaměříme se na to příští rok. Ale doufám, že se s kapelou vydáme na turné koncem podzimu nebo v zimě.  Mezitím chodí jiné zajímavé nabídky. Teď jsem třeba odehrál jeden koncert v Kapském Městě v Jižní Africe pro partu miliardářů – jeden z nich si postavil nový dům, nebo se mi chce spíš říct palác, a mě pozval, abych zahrál na jeho otevírací party. Nebo taky občas dělám takové ty švédské domácí koncerty pro tyhle absurdně bohaté lidi, kterým se líbí moje hudba.

Kytarové trio G3 uhranulo Prahu - Joe Satriani, John Petrucci a Uli John Roth si podmanili Kongresové centrum

Jaké byly tvé hudební začátky?
Moje máma mě začala posílat na hodiny klavíru, když mi byly tři roky, asi ode mě chtěla mít pokoj. (smích) V dětství jsem trochu šilhal a kvůli tomu jsem moc dobře neviděl na noty a nikdy jsem se pořádně nenaučil je číst. Ale uměl jsem si věci rychle naposlouchat, jen naoko koukal do zápisu, ale hrál všechno zpaměti. Až při delších a komplikovanějších skladbách se začalo ukazovat, že netuším, co je v notovém zápisu. Učitelce klavíru trvalo celých devět let, než přišla na to, že nehraju z not. No a pak jsem jednoho dne slyšel hrát Eddieho Van Halena a hned jsem věděl, že na klavír už ani nesáhnu. Nechtělo se mi věřit, jaký zvuk dokáže z té kytary vykouzlit, nejdřív jsem si myslel, že to je snad nějaký synťák nebo tak něco. Pak jsem viděl nějaký jeho videoklip a koukám, tam sakra nikdo na klávesy nehraje!

Které album to bylo?
První album Van Halen.Tak jsem začal hrát na elektrickou kytaru, táta mi ji koupil, naštěstí mě ve všem hodně podporoval. Nejdřív mě učil nějaký Robert, docházel jsme k němu asi měsíc a půl a on mi pak povídá, že když vidí, jakým tempem se zlepšuji, už mě brzo nebude mít co učit. Byl jsem totiž hraním na kytaru úplně posedlý, bral jsem si ji s sebou i na záchod.  Robert mi doporučil jiného místního kytaristu, který vyučoval v hudebním obchodě…

Odhaduji, že to byl Joe Satriani?
Ano, jmenoval se Joe Satriani. Robert mi říkal, že prý není lehké se k němu dostat, ale měl bych to určitě zkusit. Po nějaké době si mě skutečně Satriani vzal do učení a hned bylo jasné, že jsme dokonale napojení, a že nám to spolu půjde. Já prahnul po vědomostech a veškeré techniky, které mě učil, jsem piloval ve dne v noci. To mu přesně vyhovovalo, to od svých žáků očekával. Když ti něco ukázal, očekával, že příště už to budeš mít zvládnuté natolik, abys to mohl v hraní bez limitu použít. Po měsíci mi řekl, že si moje hodiny přesune na konec pracovní doby tak, aby na mě měl dost času. Moje lekce se tak obvykle protáhla na dvě nebo i tři hodiny, často pozval i nějaké další kamarády hudebníky a jamovali jsme a zkoušeli různé věci.

Tak to musela být skvělá škola…
Byla. Chodíval tam i můj spolužák Alex Skolnick, který se proslavil v thrash metalových Testament, nebo třeba jazzový kytarista Charlie Hunter, a taky Doug Doppler. Tohle období trvalo asi dva a půl roku. Ke konci tohoto vztahu učitel-student mi Joe dal nahranou kazetu a říkal: „Tohle je moje nové album, poslechni si to a řekni mi, co si o tom myslíš“. Byla to nahrávka jeho druhé desky Surfing with the Alien. Tak jsem si ho doma pustil a říkal jsem si: „Jo, celkem to jde, ale mohlo to být lepší.“ (smích) Pak se naše cesty na nějakou dobu rozešly, on hrál s Mickem Jaggerem z Rolling Stones, pak s kapelou The Greg Kihn Band. A když jsme se viděli příště, bylo to na turné, kde moje kapela předskakovala té jeho, takže jsme se obloukem zase sešli.

A to bylo s jakou kapelou?
To bylo s mojí první kapelou T-Ride. Pak přišli Snake River Conspiracy, po ní jsem hrál se Stimulator. Celou dobu jsem se u všech kapel potýkal s tím, že jsem musel nějakým způsobem proplouvat hudebním průmyslem, což často nebylo snadné. T-Ride vznikli v době, kdy se ještě hrál metal, ale už se začínal měnit zvuk a na scénu přicházel grunge. Lidi, se kterými jsem byl zvyklý spolupracovat v nahrávacím studiu, začínali odcházet a ti, kteří je nahradili přicházeli s novými koncepty a nápady. A já lidi v hudebním průmyslu, kteří mají nápady, opravdu nenávidím. Jelikož mají možnost rozhodovat o produkci hudby, vede to ke konfliktům a problémům. Typický příklad byl, když jsme měli dokončené nějaké písničky, a předali je nahrávací společnosti. Jeden ze zaměstnanců – byl to taky producent, vzal ty písničky, úplně je okleštil, a aniž by se nás zeptal, předělal je na své verze a podle mě je úplně zničil.

Zemřel kytarista Allan Holdsworth, kterým se inspirovali Eddie Van Halen, Joe Satriani i Michal Pavlíček

Slyšel jsem, že to se v showbyznysu stává dost často.
Bohužel i tohle je součást hudebního průmyslu. A přesná ukázka toho, jak může být hnusný a pro umělce ubíjející a zraňující. Pak jsme byli na turné s Filter, A Perfect Circle a Queens of the Stone Age. Jezdili jsme takhle asi jeden a půl roku a cestou jsme dali dohromady materiál na nové album. Když jsme se vrátili, začalo to jít s kapelou z kopce. S lidmi, se kterýma výborně vycházíte po hudební stránce, se dost často neshodnete kvůli byznysu a penězům. Takhle bohužel zanikla spousta skvělých kamarádských vztahů, a nakonec i kapela T-Ride. Následně jsem přesídlil do Hollywoodu s kolegou, který se jmenoval Jason Slater, a spolu jsme produkovali hudbu jiným muzikantům. Měli jsme malou místnost v nahrávacím studiu u A&M Records. Postupně nám to ale přestávalo fungovat, bylo to trochu toxické a pomalu jsme se začali rozcházet. Jason před pár lety zemřel, takže o něm teď můžu říkat co chci. (smích)

A nakonec jsi se rozhodl přestěhovat do Evropy. Co tě k tomu vedlo?
Prostě se mi zdálo, že to ve Spojených státech začíná být opravdu ošklivé a vypadalo to, že to tak bude nějakou dobu pokračovat. Je těžké tam žít, všechno je hrozně drahé a připadá mi, že lidi jsou tam pořád hrozně naštvaní. Bylo to v roce 2006, dokončil jsem své první sólové album a chtěl jsem vyrazit na turné, ale pak jsem se podíval na tu logistiku a zděsil se. Spojené státy jsou fakt velká země a můžeš jet deset hodin autem z Los Angeles, aniž bys narazil na další město, jsi prostě uprostřed pouště. Tak jsem si řekl, že takhle to vlastně dělat nechci. A Evropa mě lákala čím dál víc. Už jsem tam byl mnohokrát a měl jsem pocit, že evropská kultura má dobrou rovnováhu mezi prací a osobním životem, takže v roce 2007 jsem vzal kytaru, odletěl do Evropy a začal si domlouvat koncerty a hrát všude možně.

V Evropě mají lidi větší úctu k umění

To byl tedy začátek tvého nového hudebního života?
V podstatě ano. Po příjezdu do Evropy se stala jedna událost, která všechno změnila. Bylo to v Budapešti – měl jsem hrát jako předkapela, ale když jsem dorazil do klubu, manažer mi oznámil, že hlavní hvězda zabrala technikou celé pódium, takže pro mě už není místo a nemůžu hrát. Přijel jsem z takové dálky a on mi teď říká, že moje vystoupení je zrušené? Byl jsem z toho hodně rozčilený. Koupil jsem si láhev vína a prostě jsem začal hrát v hale hotelu. Lidé se kolem mě začali shlukovat – bylo jich asi třicet až čtyřicet a bylo to úžasné, měl jsem z toho naprosto skvělý pocit, bylo to takové opravdové spojení. A tak jsem si řekl, že to zkusím dělat právě takhle. Takže jsem začal hrát kdekoliv – v kavárnách, na ulicích, někdy v klubech nebo na soukromých večírcích. Je to rozhodně skvělý způsob, jak poznat spoustu lidí, nová místa a jejich kulturu. Přicházela ale rychle zima a já se potřeboval někde usadit. Váhal jsem mezi Amsterdamem, Berlínem, Prahou a Budapeští. Nakonec jsem si vybral Prahu – teď se to zdá jako dobrá volba, ale tehdy jsem trochu pochyboval. Byla to moje první zima v životě, v Kalifornii zimu nemáme, takže jsem neměl vůbec žádné zimní oblečení, přijel jsem jen v Converskách a kožené bundě.  A ten rok bylo -20 stupňů a asi tak půl metru sněhu, rozhodně to byla velmi zajímavá zkušenost. (smích)

Takže nakonec vyhrála Praha…
V Praze jsem si doma vybudoval studio a začal pracovat na hudbě. Současně jsem zjistil, že je velmi snadné se propojit s místními muzikanty. Tehdy jsem poznal svého manažera Martina Fořta. Ten mi domluvil spolupráci s Nazareth, The Fun Lovin' Criminals, hromadu festivalů. A když se ohlédnu zpět a porovnám to s Los Angeles, s celými Spojenými státy, vidím, že všechno tu bylo snadnější – stačilo být dobrý a zajímavý a všichni tě přijímali s otevřenou náručí.

Do USA se tedy už vůbec nevracíš?
Občas tam jezdím na turné. Naposledy jsem byl, myslím, v roce 2018. Nevadí mi tam zajet na chvíli koncertovat, ale bydlet bych tam už nechtěl. A na tom se shodnu se spoustou umělců pocházejících z USA. Všichni si myslí, že je to tam prostě dražší a složitější. Ale ještě jsem chtěl říct, že ve Spojených státech je i spousta zajímavých oblastí, kde existují regionální komunity, jako třeba v Minneapolis. Jsou tam skvělé místní kapely, byl jsem z nich úplně u vytržení.  Totéž platí pro města jako Nashville nebo New Orleans – žije tam spousta úžasných hudebníků. Třeba v New Orleans jsem byl na jednom koncertě, kde hrál pravděpodobně nejlepší countryový kytarista, jakého jsem kdy viděl. Hrál na Telecasteru s neuvěřitelnou doprovodnou kapelou, sál byl plný a já zjistit, že hrají jen za spropitné – neměli žádný plat, dostali jen to, co jim lidi hodili. Umíš si to představit? Ten kytarista mohl hrát s kýmkoliv a tady dostával jen mince. Musel léta tvrdě pracovat, aby takhle hrál. Prostě mám pocit, že v Evropě mají větší úctu k umění, není to jen byznys. Umělec se může prostě tak nějak osvobodit a pracovat na věcech, na kterých chce pracovat, místo toho, abys se snažil potěšit nějakého pitomce z nahrávací společnosti.

LIVE: Steve Vai v Lucerna Music Baru slavil, virtuálně byli přítomní i Joe Satriani nebo Frank Zappa

Se svým kytarovým učitelem jsi stále v kontaktu? Vím, že jsi v roce 2025 hrál jako speciální host na společném koncertě Joe Satrianiho a Steve Vaie v Praze.
Ano, Joe mi prostě napsal: „Jedeme do Prahy, nechceš si zahrát?“ A já na to: „Jo, jasně.“ Myslím, že Joe zve místní kytaristy v každém městě. Před koncertem jsme se potkali a on mi říká: „Jo, je to tahle, v téhle tónině. Tak jo, uvidíme na pódiu.“ Ale to je pro Joea vlastně typické – když jsem byl teenager, jednou mi zavolal s prosbou: „Ukradli mi veškerý vybavení, odvezli celý náklaďák, což znamená, že mi vzali i sampler, co přehrával nějaký kytarové party, a ty by tam chyběly. Mohl bys prosím přijít a odehrát to? Je to dneska večer.“ Tak jsem nasedl na motorku a vyrazil jsem. Byla to hala asi pro třicet tisíc lidí. On byl předskokanem kapely Steve Miller Band. Joe mi před koncertem úplně v klidu říká: „Ok, tohle je první písnička, je to jednoduchý, tam budeš hrát dá dá dá“….a to bylo všechno! A víš že jeho hudba není jednoduchá, že jo? A já jen: „Ok, ok, ok.“ A pak mě prostě vystrčil na pódium, rozsvítila se světla a já zahájil koncert písničkou Flying a Blue Dream. Bylo to poprvé, co jsem stál na pódiu a víš, když ti reflektory svítí do obličeje, nevidíš nic, ale slyšíš těch třicet tisíc lidí křičet. Říkal jsem si: „Tohle je úžasné, to chci dělat celý život.“ A asi jsem to zvládl.

Jaká je tvoje nejoblíbenější značka kytar? Je to Gibson, nebo Fender Stratocaster?
Záleží, na co ji chceš použít. Na sóla jsem měl před mnoha lety kytaru na zakázku od Garyho Browera ze San Francisca, ten mi vyráběl všechny kytary. Ty se moc nehodily na rytmus, takže jsem začal používat buď Gibson, nebo Telecaster. Mám zajímavou sbírku různých kousků a všechny mají jiný účel. Mám jednu kytaru, kde jsou všechny struny naladěné na stejnou notu, a ta je jen na slide, nebo jinou kytaru, která skvěle zvládá tlumené, a tak trochu jazzové tóny. Ale mé hlavní kytary jsou teď Charvel a Ibanez – skvělé kytary, ale nelíbí se mi, jak vypadají. Vím, že to není u kytary zásadní, ale prostě mi to vadí, že vypadají jak z éry heavy metalu. Ale pokusím se přes to přenést. (smích)

Ale na koncertě jsi používal akustickou kytaru?
Jo, ale ta patřila tomu kytaristovi. Doma mám Martina a Gibson Hummingbird. Moc nádherná kytara, myslím, že je z roku 1974. Našel jsem ji v jedné zastavárně v Indianě. Asi vůbec nevěděli, co to je, koupil jsem ji za pakatel.

Taky o tobě vím, že píšeš hudbu pro filmový a herní průmysl...
Jasně, jsem taky hudební producent a zvukař. Mám fakt pěkné nahrávací studio, na které jsem pyšný. Jde o to, že abych se mohl živit výhradně hudbou, zjistil jsem, že se musím opravdu diverzifikovat. Musel jsem se vydat spoustou různých cest – být jen kytaristou nestačí. Kromě koncertů tedy spolupracuji s televizními a hudebními agenturami, které zařazují moji hudbu do různých televizních pořadů, což je fakt super, a postupně se to prostě nějak rozrostlo. Jeden můj kámoš, Steven Ouimette, se mi jednou ozval a řekl: „Hele, pracuju na takovým projektu, nechtěl bys na něm zahrát?“ A až když to bylo hotové, mi řekl, že to bylo pro Guitar Hero III. Jo, myslím, že mi zaplatili asi sto dolarů. (smích) Ale nestěžuju si, byla to zábava. Taky jsem dělal nějakou práci pro místní společnost Bohemia Interactive, která produkuje videohry, a pro Dredhead – doufám, že to říkám správně, bohužel si moc nepamatuju jména her, jelikož já videohry nehraju. Ale jsem otevřený všemu, rád se dostanu do nových médií.

A co tvá spolupráce s UFC?
To byla jedna z věcí, kterou mi zařídil můj agent. Měl jsem napsat písničku ve stylu „parta Vikingů sjetých LSD“. Text jsem zadal do Google Translate, nechal přeložit všechna slova do latiny a pak jsem to prostě nějak nahodile namíchal. Jim se to strašně líbilo, a nakonec to použili jako jednu ze svých úvodních znělek. Taky jsem složil hudbu pro televizní seriál s názvem True Blood, a spoustu pořadů na MTV, nějaké reality show. Taky pár filmů pro Disney, například Captain Ron. Prostě je to velká část mého podnikání.

Dělal jsi i hudbu k hororu Happy Apocalypse.
Dělal jsem soundtracky pro více hororů. Happy Apocalypse! jsem vlastně nikdy neviděl, ani nevím, jestli je to dobrý film. Ale takový typ projektu vám paradoxně dává spoustu svobody. Protože když chce hudebník vydat svou hudbu – nejde jen o to, že „tohle je moje písnička“, je to spíš jako „tahle písnička mě reprezentuje“, takže ať už zpívám cokoli, musím tomu dostatečně věřit, abych to mohl veřejně přednést, což vás vlastně někdy trochu svazuje. Kdežto u té hudby k filmům to vlastně není o mně, takže si můžu dělat, co chci. Můžu tvořit fakt šílené věci, které bych jinak nedělal. Jako třeba právě když jsem tvořil tuhle hororovou hudbu, v kuchyni jsem si rozestavil spoustu mikrofonů a dělal různé zvuky, došlo i na rozbíjení nádobí – bylo to fakt zábavné.

Text: Aleš Materna, Lenka Walker, foto: archiv Geoffa Tysona
Témata: Geoff Tyson, Joe Satriani, Steve Vai, Tommy Thayer, T-Ride, Snake River Conspiracy, Stimulator, Rock Café