ROZHOVOR | Jan Bendig: Po SuperStar jsem si myslel, že sláva bude věčná a nebudu muset nic dělat

Honzo, dlouho jsi žil v Anglii. Jak jsi se tam dostal?
Byly mi čtyři roky, když jsme se tam s rodinou přestěhovali. Poté jsme se vrátili do Česka, a v mých jedenácti letech jsme se opět stěhovali do Anglie. Žili jsme v Liverpoolu a zůstal jsem tam do svých patnácti let. Táta tam měl celou rodinu, ségry a bráchy, takže to bylo hrozně fajn. Oni tam emigrovali už v devadesátých letech minulého století, rád na to vzpomínám.

ROZHOVOR | Jan Bendig: Kauza mouka mi otevřela oči. Poznal jsem, kdo je můj opravdový kamarád

Ty jsi tam zpíval v tátově romské kapele Gypsy Brothers…
Ano, a Angličanům se to moc líbilo. Nebyla to taková ta moderní hudba, co slýchávají v rádiu. Začali jsme hrát na městských slavnostech v Liverpoolu a lidé si nás začínali všímat, že to je opravdová autentická muzika. Bavilo mě to moc. Sice jsem zpočátku v pubertě chtěl běhat venku s partou kamarádů, ale táta mě do toho dostal a začalo mě to bavit a bylo to moc fajn.

V Liverpoolu jsi dokonce vyhrál nějakou pěveckou soutěž?
Ano, šlo o Academy Idol. Soutěžily zde školy z různých regionů a já jsem vyhrál. To mě bylo čtrnáct let. Už tam jsem tak trochu naznačoval svému taťkovi, že bych chtěl jednou zpívat sólo.

Jak došlo k tvému přihlášení do soutěže Superstar?
Já jsem byl nejprve přihlášený do britského X-Factoru. Pak jsme jeli v roce 2009 za rodinou do Česka na dovolenou a otec mě tajně přihlásil do české SuperStar, ale řekl mi to až den před castingem. Já jsem z toho byl chvíli docela zhroucený, říkal jsem mu, co budu dělat, kdyby mě třeba vybrali a postupoval jsem v této soutěži, vždyť se musím vrátit do Anglie do školy. No a skutečně jsem postupoval dál a dál, a jsem tady v showbyznysu doteď. (smích)

ROZHOVOR | Jan Bendig: Kolegy, kteří prošli SuperStar a teď na ni nadávají, nechápu

Ty jsi skončil na čtvrtém místě. U těchto soutěží jsem dost překvapený, že vítězové se nakonec většinou neprosadí, snad s výjimkou Anety Langerové. Naopak se prosadí se zpěváci nebo zpěvačky, kteří skončí mezi poraženými, jako třeba ty nebo Ben Cristovao. Čím si to vysvětluješ?
Myslím si, že je to tím, že na vítěze je mnohem větší tlak, musí ihned vydat nějakou desku, a nemají vlastně ani pořádně čas se najít, hledat to co jim sedne, co baví lidi a co bude bavit je. Já jsem si po SuperStar myslel, že sláva bude věčná, že nebudu muset nic dělat, že budu jezdit sem a tam a budu si vydělávat peníze, které budu utrácet za svoje kamarády a za sebe. Jenže ono to tak nebylo. Já jsem padl okamžitě na zadek a neměl jsem ani korunu. Takže jsem pak nastoupil do školy a prakticky jsem už vůbec nezpíval a vůbec jsem se tomu už nevěnoval. Šlo pak pouze o štěstí, že jsem narazil na člověka, který ve mně viděl potenciál a říkal mi, že bych měl zpívat. A nabídnul mi, že spolu zkusíme udělat jednu písničku a videoklip. No a teď už máme za sebou spolu asi šedesátý videoklip a děláme to doteď, což je skvělé.

Zpíváš v Česku nadále romské písničky?
To víš že jo, já se k tomu i hrdě hlásím. Jsem rád, že mohu lidem, kteří úplně neznají romskou kulturu, ukázat, že může být barevná, pojatá i v moderním stylu, nejenom v tom tradičním. Spojuju romské texty s českými dohromady, a ono to funguje. Když pak stojím na pódiu a vidím „gadže“, neromské lidi, jak zpívají romské texty, tak mě to strašně těší a uvědomuju si, že spojuju barvy a lidi, což je podle mě důležité.

Převlíkám se za ženský

Někde jsem se doslechl, že máš na Youtube i svůj vlastní kanál Romflix. Co tam na tom kanálu najdu?
Uvidíš mě tam jako ženu, převlíkám se za ženský. (smích) My to bereme hrozně s humorem. Jsme skvělá parta a na ten náš kanál natáčíme různé seriály, ke kterým si sami píšeme scénáře. My se to všichni naučíme, rozdělíme si role a točíme. Protože pro Romáky v televizi není moc prostor, aby se ukázali v normální běžné roli, ne jenom jako hulváti nebo barbaři. Máme tam i telenovely, protože já jsem jejich velký milovník. Třeba Ďábelské cikánky, kde ztvárňuji roli Olivie, můj bratr Marsell má roli Alexis a náš kámoš Pepa hraje Mercedes. Jsou to tři sestry, které zdědí velké bohatství po svém tátovi, ale musí splnit podmínku, že spolu musí rok bydlet, jinak na dědictví nebudou mít nárok. A tak tam vypuknou intriky a objeví se vraždy a podobně. My jsme se zpočátku trochu báli, co na to řeknou lidi, když uvidí Bendiga v minisukních a podpatkách, ale nakonec to vzali i tatínkové od dětí a normálně mi říkají Olivie, i na ulici, když mě potkají. A chtějí další a další díly, takže z toho máme radost. A připravujeme další seriály, kde budu hrát i kluka.

Jan Bendig odehrál ve Foru Karlín svůj dosud největší koncert, mezi hosty nechyběli Leoš Mareš či Monika Bagárová

Co připravuješ nového v hudební oblasti?
Právě jsem vydal mix romských a českých čardášů ve spolupráci s Kandráčovci. A já si u toho uvědomil, že by to chtělo i nějaký energický element, nějakou zpěvačku. A jednou jsem byl na oslavě u mého kamaráda. Byla tam i Heidi Janků. Rozjeli jsme to tam, zpívali jsme a tančili a já viděl, jak si Heidi stoupla na bednu a rozjela to tam. Bezprostředně zpívala a tančila a nestyděla se, a já si uvědomil – to je ona. A oslovil jsem ji a Heidi Janků souhlasila.

Chystáme další koncert v O2 universu

A chystáš se i na koncertní turné?
Ano, budeme koncertovat i na podzim. A jelikož jsme loni měli povedený koncert v O2 universu, rozhodli jsme se tam odehrát další show. Bude příští rok, 17. října 2026.

V minulosti jsi nazpíval i několik duetů se známými zpěvačkami, mimo jiné s Ewou Farnou nebo Lucií Bílou. Oslovil jsi je ty, nebo si tě pro spolupráci vybraly ony?
Spolupráce s Lucií Bílou vznikla na předávání hudebních Slavíků. Lucie tam byla se svým přítelem Radkem a zastavila mě, a já byl v šoku, že mě zná. Taková velká diva. Spustila na mě: „Jeníčku,“ a obejmula mě, a já místo toho abych se usmál, tak jsem byl spíše v křeči a ptám se jí: „Vy mě znáte?“ A ona na to: „Samozřejmě že tě znám, vždyť krásně zpíváš.“ A poté dodala, že bychom si mohli spolu zazpívat. Událo se to fakt hodně rychle, během dvou dnů jsme si zavolali, Dalibor Cidlinský nám napsal hudbu a Pokáč text a vznikla písnička Jednu malou chvíli. Lukáš Rejmon napsal scénář a režíroval klip. Vyšlo to všechno velice rychle a mám z toho velkou radost. Ale k Lucii Bílé mám ještě jeden příběh z dětství…

Tak sem s ním…
V dětství jsem zpíval v Hradci Králové v chlapeckém pěveckém sboru Boni Pueri a pamatuji si, že jsem s nimi chtěl jezdit i na koncerty po republice, ale máma se o mě velice bála. Tehdy Boni Pueri zpívali na vánočních koncertech Lucie Bílé, ale máma byla neoblomná a zkrátka mě tam nepustila. Já tehdy probrečel několik večerů, protože jsme na to poctivě zkoušeli a trénovali a já si říkal, že by se mě tam mohla Lucka třeba všimnout, ale nedalo se nic dělat. Pak jsme odjeli do Anglie, ale vidíš, stejně si mě nakonec Lucka v dospělosti našla. (smích) Takže to je takový velice krásný osud, já ji to pak vyprávěl a hrozně jsme se tomu smáli.

Zpracoval: Aleš Materna, foto: Jiří Linhart
Témata: Jan Bendig, Lucie Bílá, Lukáš Rejmon, Marsell, O2 universum