ROZHOVOR | Lauri Ylonen (The Rasmus): In the Shadows mi pořád platí složenky. V Kyjevě jsme zažili bombardování

Nové album Weirdo působí těžce a temně, ale zároveň je v něm spousta naděje. Bylo to záměrné?
Určitě ano. V každé písni se snažím schovat malou jiskru naděje. Vždycky mě přitahovalo psát smutné písně – je to pro mě způsob, jak se zbavit svých pocitů, úzkostí a těžkého srdce. Jakmile to dám do hudby, uleví se mi. Ale i v těch nejtemnějších skladbách je vždycky něco, co zní jako naděje. Takový jsem i v běžném životě: mám v sobě temnější stránku, která mě občas táhne dolů, a pak ji musím zatlačit a nechat převzít slovo toho „šťastnějšího muže“. Myslím, že to má spousta lidí – a u umělců to bývá ještě častější.

The Rasmus rozpálili Forum Karlín, předskakovali jim We Are Domi a Icon For Hire

Vlastně to bylo vaším poselstvím už na mnoha předchozích albech.
Ano. Někdy ty písně píšu čistě proto, abych si srovnal vlastní život – abych se posílil. I když tady s tebou teď mluvím a vypadám v pohodě, není to tak vždycky. Kdyby mi bylo opravdu mizerně, na tenhle rozhovor by ani nedošlo. Ale teď je dobré období: máme radost z nové desky, těšíme se na turné, všechno se posunulo správným směrem. Pomohlo i to, že se k nám přidala Emppu, naše nová kytaristka. Přinesla do kapely čerstvou energii, novou krev. Doslova nás znovu zažehla. Předtím jsme trochu vyhasínali, měli jsme potíže s bývalým kytaristou – bylo to jako starý vztah, který už prostě nefunguje.

Název alba Weirdo odkazuje až k vaší úplně první písni Myself z roku 1995. Bereš se pořád jako outsider?
Asi ano. Nikdy jsem se tak úplně nepojmenovával, ale to slovo ke mně nějak přilnulo. Byl jsem jiný – oblékal jsem se jinak, vyjadřoval jinak než ostatní. Ve škole to ne všichni brali. Někteří mě odmítali, ale jiní mě díky tomu našli – lidé, kteří byli jako já. V polovině devadesátých let tu byla grungeová vlna a právě tehdy jsem potkal pár spřízněných duší, jež se staly mými nejlepšími přáteli – a taky členy kapely. Chtěli jsme si slovo weirdo vzít zpátky. Aby to nebyla urážka, ale kompliment.

Být podívínem je dnes síla

Dneska jsou outsideři vlastně cool – podívej se třeba na Wednesday. V písni zpíváš „I’m just a weirdo, I’ll never be a hero“, ale dneska mohou být právě podivíni hrdiny.
Ano, přesně tak. A to mě na tom baví. Mám pocit, že svět se mění – dřív být jiný znamenalo být vyvrhel. Dneska je to naopak síla. My podivíni máme svůj prostor. A já jsem rád, že ho naše hudba vždycky nabízela i těm, kdo se cítili jiní.

Finští The Rasmus řádili v Lucerně, vystoupili také Eddie Stoilow

Na desce Weirdo jste spolupracovali s Josephem McQueenem, Martim Fredricksenem i legendárním Desmondem Childem. Jak se vám tvořilo?
Byla to vysněná sestava. Desmond Child a Marti Fredricksen jsou legendy – psali pro Kiss, Aerosmith, Bon Jovi… Na jejich muzice jsem vyrůstal. Bylo úžasné s nimi pracovat. A pak přišel Joseph McQueen, mladší producent z Los Angeles. Původně měl dělat jednu nebo dvě písně, ale výsledek zněl tak dobře, že jsme s ním nakonec dokončili skoro celé album. Přinesl moderní zvuk, jasnou vizi, jak má znít rok 2025. Byla to kombinace zkušenosti a nové energie – a z výsledku mám obrovskou radost.

Desmond Child je zase tvůj dlouholetý spoluautor. Jaký máte vztah?
Desmond je pro mě guru psaní písní, můj učitel. Poprvé jsme se potkali v roce 2007 – ozval se po In the Shadows a chtěl s námi spolupracovat. Od té doby jsme napsali spoustu skladeb. Máme tradici: jezdíme do Řecka na ostrov Folegandros, malý a klidný kousek ráje, kam se pluje čtyři hodiny lodí z Atén. Ideální místo na soustředění. Byl jsem tam s ním asi pětkrát. Desmond je pro mě víc než kolega – spíš mentor, skoro jako druhý táta. Někdo jednou řekl, že on je Gandalf a my hobiti. A měl pravdu.

The Rasmus konečně v Brně! Finská rocková smršť rozezněla Sono centrum

Jedna z nejsilnějších písní na albu je dle mého názoru Rest in Pieces. Můžeš popsat její vznik?
Vznikla úplně spontánně, když už bylo všechno hotové. Procházel jsem si nepříjemnou věcí se starým kamarádem – bolelo to, byl jsem smutný i naštvaný. Jednou v noci jsem se probudil s melodií v hlavě, vzal kytaru a písničku složil během chvíle. Hned jsem si řekl, že ji musím dostat na album, i když už se všechno uzavíralo. Nahrál jsem si zpěvy sám, udělal většinu produkce doma – technicky to nebylo dokonalé, ale měl jsem jasnou vizi, jak to má znít. Kapele a labelu jsem to pustil se slovy: „Mám ještě jednu věc, ta tam musí být.“ A nakonec to byla první vydaná skladba z desky. Byla čerstvá, autentická, okamžitá.

V písni Break These Chains jste se spojili s Nicem z další uspěšné finské skupiny Blind Channel. Jak tato spolupráce vznikla?
Jsme kamarádi. Byli jsme ve studiu s Alexim, který je producentem Blind Channel, a napadlo nás, že by tam Nico skvěle zapadl. Zavolal jsem mu, poslal song – a hned se mu líbil. Ve Finsku si muzikanti pomáhají. Jsem na všechny finské kapely, které jezdí po světě, opravdu pyšný. Z malé země vzešlo tolik skvělých jmen!

Jednu z písní jsi věnoval Banksymu. Inspiruje tě jeho umění?
Mám Banksyho moc rád – je to podle mě jeden z největších umělců naší doby. Fascinuje mě ta jeho tajemnost. Když jsme na turné, často chodím po městech a hledám jeho graffiti. Někdy je to skoro jako lov pokladů – můžeš stát před jeho dílem a vyfotit se s ním, ale pořád nevíš, kdo za tím stojí. To mě inspiruje.

V Kyjevě jsme spali v protileteckém krytu

V červenci jste vystupovali v Kyjevě a navštívili i dětskou nemocnici. Jaký to byl zážitek?
Byla to obrovská čest být na festivalu jako jediná zahraniční kapela. Na Ukrajinu máme silné vazby, hráli jsme tam už před válkou. Teď jsme se mohli vrátit a pomoci – koncert byl charitativní, vybírali jsme peníze pro nemocnici a chtěli lidem přivézt trochu naděje. Ale musím říct, že to bylo i děsivé. Dvakrát jsme zažili letecký poplach. První noc jsme spali v protileteckém krytu, bombardovali Kyjev i další města. A poslední noc, když jsme jeli nočním vlakem do Varšavy, se to stalo znovu. Bylo šílené si uvědomit, že tohle je pro Ukrajince běžný den.

LIVE: Finští The Rasmus byli v Praze jen krůček od dokonalosti

A návštěva nemocnice?
Byla srdcervoucí. Mluvili jsme s rodiči dvou dětí – jejich příběhy mě zasáhly víc než cokoliv jiného. Jedna holčička jela s rodiči autem, poblíž dopadla raketa a obě nohy jí těžce zranila. Její maminka při útoku zemřela. Otec od té doby spí několik měsíců na matraci vedle její postele.
Vidět to naživo je úplně jiný pocit než sledovat zprávy v televizi. Bylo to hluboce lidské, bolestné a zároveň otevřelo oči. Z celé cesty jsme natočili krátký dokument – měl by brzy vyjít.

V minulosti jsi žil v USA. Kolik let to bylo a proč ses rozhodl pro návrat domů?
Žil jsem tam jedenáct let. V červnu jsem se vrátil do Finska. Bylo to krásné dobrodružství – Kalifornie, Havaj, Florida. Miloval jsem to, ale pořád mi chybělo Finsko. Jsem rád, že jsem zpátky u svých kořenů. Taky kvůli rodině – mám sedmnáctiletého syna a chyběl mi. Rodiče stárnou. A popravdě, Amerika je teď velký chaos. Trump a celá ta atmosféra... nechtěl jsem v tom zůstat.

Někteří fanoušci vám pod videa na YouTube píšou, že se „vracíte“. Vy jste ale s hudnou nikdy nepřestali. Čím si to vysvětluješ?
Náš singl In the Shadows v roce 2003 prorazil napříč žánry – hrála ho rocková i popová rádia. Takové písně se už moc nedějí. V tomhle je to velkolepé a unikátní. Je proto přirozené, že si lidé myslí, že The Rasmus jsou především tou písní. Nikdy jsem se In the Shadows nesnažil zopakovat. Bral jsem ji jako vstupenku ke svobodě – teď si díky ní můžu dělat, co chci. Od jejího vydání jsme udělali šest alb. Ten song mi pořád platí složenky, takže proč ne? In the Shadows mám stále rád. Je jedinečná a naživo nás pořád baví.

A určitě zazníví i na vašem světovém turné, které je v plném proudu.
Ano, odstartovali jsme Finsku – čtyři týdny koncertů, do půlky prosince budeme v Evropě a pár koncertů odehrajeme i v Mexiku. Příští rok chceme do USA a poprvé si zahrát v Austrálii. V plánu jsou i letní festivaly po Evropě. Bude to velká jízda, tak rok a půl na cestách. Na pár měsíců Finsku zamávám, ale na Vánoce se vrátím!

Dostáváš příběhy od fanoušků, že jim vaše hudba pomohla v těžkých časech?
Ano, je to ta největší pocta, jakou může umělec dostat. Když mi někdo řekne, že mu naše hudba pomohla, že mu dodala naději – to je důvod, proč to děláme. Uvědomujeme si, jaký má hudba dopad. Každý měsíc si nás na Spotify pustí přes čtyři miliony lidí – nikdo je k tomu nenutí, prostě si z toho něco berou. Ten pocit je nádherný. Na koncertech i na ulici nám lidé vyprávějí své životní příběhy a já je rád poslouchám. Občas se jejich osudy promítnou i do mých textů. To, že se spolu po třiceti letech pořád bavíme o novém albu, o pocitech a o naději, je důkaz, že ta energie pořád funguje.

Zpracovala: Šárka Blahoňovská, foto: archiv kinda.agency, Venla Shalin 
Témata: The Rasmus, Weirdo, Lauri Ylönen, rock, rozhovor, Finsko, Kyjev