ROZHOVOR | Márdi (Vypsaná fiXa): Nové album natáčíme v Propasti. Tak snad to nebude past

Jak vznikla tvoje přezdívka?
Moje přezdívka vznikla díky tomu, že se jmenuju Michal Mareda, a celý život se potýkám s různými deformacemi svého jména. Takže mi říkali třeba Moreda, Marada a úplně nejšílenější to bylo, když jsem jednou ve škole obsadil třetí místo v závodu ve skákání v pytlích, a když jsem šel na pódium, tam hlasatel ohlásil: „Třetí místo obsadil Merenda.“ (smích) Na gymplu mi pak spolužák Petr Nohejl začal říkat Márdy. A kytarista v mé první kapele to pak nějak špatně slyšel a změnil to na Márdi – od té doby mám dvě varianty své přezdívky.

VIDEOROZHOVOR | Márdi (Vypsaná fiXa): Kompost, kterej mám doma, je dobrej, ale ještě ho nechám uležet

A jak vznikl název Vypsaná fiXa?
Původně byla kapela Vypsaná fiXa pouze letní projekt složený z muzikantů mnoha kapel, kteří zůstali přes léto v Pardubicích, nejeli na dovolenou a chtěli hrát. Proto se vůbec neřešila trapnost a nefunkčnost toho názvu, šli jsme fakt pouze po tom nejšílenějším. Nicméně shodou okolností jsme z toho množství kapel, které se v Pardubicích vyskytovaly v devadesátkách, zůstali jako jediní až do dnešních dní. Ta startovní pozice byla dost zoufalá – měli jsme trapný název a vůbec jsme neuměli hrát. Ale přesto se to povedlo. Takže pro spoustu outsiderů je to dobrá zpráva.

Prý jsi chtěl Vypsanou fiXu rozpustit už po prvním koncertu…
Ano, chtěl jsem ji rozpustit. Ale když se vrátím ještě k tomu názvu – existoval už dávno před tím, než vůbec vznikla kapela. Já jsem měl totiž kapelu se svým bráchou, kapelu z dětského pokoje. Tenkrát nám rodiče přivezli z Německa kazetový magnetofon, tzv. dvojče, na který se dalo nahrávat. Takže my jsme si s bráchou nahrávali různé zvuky, splachování záchodů, prdění a podobně. (smích) Měli jsme šest svých věcí, jedna z nich se například jmenoval Agresivní děda. Potřebovali jsme to nějak pojmenovat, brácha se měl ptal, jaký tomu dáme název, ale já nevěděl. On se rozhlédl po pokoji a uviděl kelímek na psací potřeby, a tam byla taková stará fialová fixa předělaná na flusačku. Někdo z nás dvou pak řekl Vypsaná fiXa. Tak jsme tu kazetu pojmenovali, časem se na to zapomnělo, a já si na to vzpomněl, když jsme s bubeníkem zakládali tenhle letní projekt. Shoda neuvěřitelných náhod, které se zhmotnily v to, že mohu i po třiceti letech hrát na pódiu.

Příběh českého hitu: Vypsaná fiXa – Samurajské meče

Kdy jsi se začal učit a hrát na kytaru? Byl tvůj dětský sen mít kapelu, nebo to bylo něco jiného – třeba sport?
Když jsem byl jednou jako dítě na letním pionýrském táboru, tak jsem zjistil, že ten, kdo hraje na kytaru, je mnohem víc cool než ten, kdo nehraje. Jeden můj kamarád na tom táboře si to myslel taky, tak další rok někde sehnal akordy, které ale špatně opsal, a přinesl mi je. Jeho to pak přestalo zajímat, ale já se naučil těch deset základních akordů, ale úplně blbě. (smích) Takže dodnes je tak blbě držím. Začal jsem tedy hrát, ale nic moc to nebylo. Teď se posunu v čase ke své první kapele – byl jsem na sportovním kurzu a jednoho dne jsem vzal do ruky kytaru a nahmátl jsem ten jeden akord, který jsem uměl blbě držet, a jeden borec mě tam vyfotil. Ukázalo, že borec hrál v kapele a fotku ukázal šéfovi té skupiny, který prý prohlásil: „Tak to je vynikající kytarista.“ (smích) A přišli za mnou, jestli bych s nimi nechtěl hrát, že hledají kytaristu. Tak jsem přišel na první zkoušku, ale místo hraní jsme ze zkušebny vynášeli bordel a vyklízeli ji. Říkal jsem jim, to byla výborná zkouška, a už jsem tam pak nepřišel. Oni si mě po čase opět našli, ale to jsem jenom zpíval. A když jsme pak zakládali FiXu, už jsem k tomu trochu hrál i na kytaru. Ovšem dobře hrát mě donutila až situace, kdy jsme nějakou dobu s kapelou hráli ve třech, náš kytarista totiž onemocněl. To byla ta chvíle, kdy jsem se naučil nejlépe hrát, protože na to nikdo jiný nebyl.

Co vám pomohlo propracovat se z klubové kapely, kterou jste byli mnoho let, až k současné velice populární skupině, která vyprodává velké haly a na některých koncertech na vás chodí tisíce lidí?
Nám pomohla výdrž a nezlomnost. Ale i to frajerství. Když jsi teenager a moc si o sobě myslíš. Taky nám pomohlo všechno to cestování, a i situace na začátku a v polovině devadesátých let, když v každém větším i malém městě byl nějaký klub, kde se dalo hrát. Majitelé těch klubů neměli problém tam pozvat hrát i úplně neznámou kapelu. Takže to byly jednotlivé schůdky. Nebylo to tak, že bychom udělali jednu píseň a hned jsme byli úplně někde jinde. Byly to postupné kroky. Pamatuji se, že na jednom festivalu ke mně přišel Honza Kalina z kapely Sto zvířat, dnes už bohužel nebožtík, plácnul mě po zádech a říkal mi: „Hele, jak pomalu jdeš nahoru, tak taky pomalu jdeš dolů.“ (smích)

Nedávno jste oslavili třicet let na scéně – upořádali jste k tomu nějaký velký výroční koncert?
Měli jsme ostrov. (smích) Byl to teda Střelecký ostrov, který byl plný našich fanoušků, a dokonce dvakrát. Bylo to tam hrozně hezký, moc se mi to líbilo. Bylo krásné počasí, ani vedro, ani zima, v korunách stromů lítali ptáci, měli jsme tam dokonce výstavu. Jedny z nejhezčích koncertů, co jsme kdy odehráli. Byl jsem pyšný na naši partu, jak jsme to hezky zvládli.

ROZHOVOR | Márdi (Vypsaná fiXa): Koncert je nejlepší svetr

Chystáte něco i na vaše třicáté první výročí?
Bohužel jo. (smích) Mysleli jsme, že si trochu odpočineme, ale naše manažerka nás nenechá vydechnout, takže budeme mít velký koncert 20. srpna v pražských Holešovicích. Jmenuje se to Prague Open Air. Ale samozřejmě se na to těšíme a doufáme, že se to povede tak jako loni na Střeláku.

Tři členové z vaší současné sestavy spolu hrajete od samého začátku, tedy přes třicet let. Zažili jste někdy tzv. ponorkové období? Porvali jste se někdy v kapele?
Rvačky neproběhly, ale spousta jiných šíleností ano.

Já si pamatuji Majáles v Praze před dvěma roky, kdy jste na koncertě téměř zcela zdemolovali bubny a kytaru…
Tak to bylo to dobrý. Děly se horší věci. Třeba když se někdo naštval po koncertě a utekl, když bylo venku mínus dvacet. V autě jsme se pohádali, on nám řekl „já už na vás kašlu, zastav“ a utekl ve strašné vánici, Hanč a Vrbata. My jsme chvíli čekali, a pak jsme šli po stopách ve sněhu, abychom ho našli. A tak jsme šli a šli, až jsme ho našli u zmrzlého potoka, kde seděl a kouřil. Tak jsme mu říkali „pojď, nebo tady zmrzneš“. A on na to: „Tak jo.“ (smích)

A kdo to byl?
Já. (smích) To jsem ještě kouřil. (smích)

Vždy se mi líbily tvoje texty. Pamatuji se, že první hit, díky kterému jsem si Vypsanou fiXu oblíbil, byl song Samurajský meče. Ty jsi pak po letech, když jsme spolu dělali první rozhovor, zcela naboural mou představu o vyznění toho textu. O čem tedy skutečně pojednává?
Text je ve skutečnosti o mém pradědovi, který byl legionář. Na začátku první světové války narukoval do rakousko-uherské armády, pak přeběhl k nepříteli a byl a bojoval v legiích v Rusku. Byl to jeden z těch legendárních chlápků, kteří se zasloužili o náš stát. V Rusku se zamiloval do jedné ruské dívky, která byla dcerou carského důstojníka, a tu si přivezl domů. To byla moje prababička. Zmínka o těch samurajských mečích je tam proto, protože oni cestovali strašně dlouho lodí z Vladivostoku kolem Japonska. Po návratu pak založili rodinu, narodil se můj děda, který měl později dceru, což je moje máma. Ten můj praděda ovšem za Protektorátu byl v odboji a jeden soused ho udal, takže ho Němci zatkli a odvezli do koncentráku. Bohužel krátce na to byl atentát na Heydricha, takže Němci hodně přitvrdili a mého pradědu v koncentračním táboře popravili. A moje prababička pak zůstala se synem, mým dědou, sama. A o tom všem je ta písnička. Mně se jednou zdál sen, v tom snu jsem uslyšel melodii, a když jsem se probudil, tak jsem si tu melodii zapsal, a pak k tomu dopsal slova. Takže ta písnička je jakási pocta a vzpomínka na mé praprarodiče a na naši rodinnou historii.

Na posledním albu máte zajímavý text k písničce Bagrista ze Suezu…
To jsem se jednou díval na zprávy v televizi, a tam byla reportáž o tom, jak se zablokoval Suezský průplav. Kapitán jedné z lodí, nevím, jestli byl pod vlivem něčeho, to zapíchnul do břehu, a žádná další loď nemohla proplout. A všechny ty věci, co jsme si po internetu objednali, tam stály v těch kontejnerech na lodích, co nemohly dál. Pak se řešilo, co bude – povolali tam jednoho borce, co se jmenoval Abdalláh Abdalgavád, a ten s takovým malým bagrem pracoval celé dny, někdy i jednadvacet hodin v kuse, aby tu loď uvolnil. Byl něco jako Homer Simpson, když chodil do práce ve dne i v noci. Když pak tu loď po několika dnech úmorné práce vyprostil, všichni to oslavovali, napsal se o něm oslavný článek, a nakonec se zjistilo, že mu ta firma ani neproplatila přesčasy. Tak jsem o tom napsal písničku, o malém člověku, který může být důležitý pro chod celé naší planety.

Márdi (Vypsaná Fixa interview): Tvorbu písní bych přirovnal k maratonu nebo výstupu na vysokou horu

Máš už nějaké nové písničky? Připravujete nové album?
Ano, už máme zhruba půlku nahranou. Teď jsem to zrovna poslouchal v autě a za pár dní budeme nahrávat zbytek, deska by měla vyjít začátkem příštího roku.

A kde nové album nahráváte?
U Petra Jandy v Propasti. Tak snad to nebude past. (smích) Zrovna včera jeden z našich členů do společné skupiny napsal: „Těším se do propasti!“ (smích)

Text: Aleš Materna, foto: Jiří Linhart, Michaela Fousková
Témata: Vypsaná fiXa, Márdi, Michal Mareda, U Aleše na střeše