ROZHOVOR | Parkway Drive: Naši show prostě musíš vidět. Z té intenzity jsme si sedli na zadek

Jaká je teď nálada na vašem evropském turné? V pátek 7. listopadu s ním dorazíte i do Prahy, kde zahrajete ve Sportovní hale Fortuna. Předskakovat vám budou krajané Thy Art is murder a The Amity Affliction.
Začali jsme na konci října v Lisabonu, pak pokračovali do Madridu a Barcelony. A ta energie zatím byla naprosto šílená! Sborové zpěvy a intenzita koncertů nás posadily na zadek. Už teď si říkáme: „Do háje, je to ještě šílenější, než jsme čekali!“ Vlastně si voláme teprve v náš druhý volný den. 

LIVE: Parkway Drive a spol. rozmetali Forum Karlín na padrť. Jejich show byla ohromující

Viděla jsem na vašem instagramu, že jste byli během volna i na pár fotbalových zápasech.
Já ne, ale ostatní kluci ano. Ve Španělsku šli na zápas Atlética Madrid a druhý den vyrazili v Barceloně na další utkání. Já bohužel bojoval s jet lagem. 

Rozumím, po dvaceti letech na cestách jste už asi stejně viděli všechno. Nebo ne?
Přesně tak! Občas někam po památkách vyrazím, ale začátek téhle části turné byl pro mě kvůli tomu jet lagu těžký. Koncertování je posledních pár měsíců šílené – tři týdny jsme strávili v Evropě, pak jsme letěli domů do Austrálie, potom do Japonska, pak jsme se vrátili zpátky do Austrálie a teď jsme znovu vyrazili na starý kontinent. Takže moje tělo je z toho úplně mimo. Ale v pondělí jsem si udělal pěkný den v Barceloně, to bylo fajn.

Parkway Drive zatopili ve Foru Karlín pod kotlem, zahráli i Lorna Shore a While She Sleeps

Když jsem se ptala známého z produkce na detaily vaší show, odvětil: „Nemůžu nic říct. Ale ohně budou!“ Kdy jste je vlastně začali používat?
Ohně jsme začali používat už dávno. Dnes jsou jen jednou částí toho, co děláme. Show, kterou jsme pro toto turné vytvořili, nám vlastně trvala těch dvacet let. Spojilo se dvacet let psaní skladeb, které dohromady fungují, a dvacet let zkušeností, jak vystavět koncert s jasným začátkem a koncem. Neuslyšíš proto náhodný seznam písní. Tu show prostě musíš vidět. Je to nejčistší reprezentace dvaceti let pódiového řemesla a tvorby Parkway Drive. Ohně jsou jedna věc, ale v té show je toho mnohem víc. Jsem na výsledek hrozně pyšný. Vytvořili jsme něco, co lidem vypráví celý příběh téhle kapely – od pěti kluků v malé místnosti až po nejšílenější momenty, jaké jsi kdy na pódiu viděla – a pořád je to jedna a ta samá kapela.

Na střechu Opery v Sydney jsem se spustil z vrtulníku

Když už mluvíme o šílených momentech – tvoje slanění z vrtulníku na střechu Opery v Sydney, kde jste odehráli vystoupení se symfonickým orchestrem, je asi ta nejhustší věc, jakou jsem letos viděla. Odkud tento váš nápad přišel?
To nebyl náš nápad! Hraní v Opeře v Sydney jsme vlastně vůbec neplánovali. Ale přišla nám nabídka od našich přátel z Hype Republic. Natočili náš film Viva the Underdogs a pár našich videoklipů. Řekli: „Máme kontakt v Opeře v Sydney, a jestli chcete, můžete si tam zahrát. My o tom uděláme film.“ „Šílená příležitost, jdeme do toho!“ pomysleli jsme si. A oni hned navrhli, že v úvodní scéně mě spustí z vrtulníku na střechu samotné budovy. To předtím nikdo neudělal a nikdo už to asi ani neudělá.

Jak samotná akce probíhala?
Bylo to šílené! Letíš nad Sydney, visíš na laně z vrtulníku... Na samotné spuštění na Operu jsme měli jen jeden pokus. Jenže vítr byl tak silný, že jsme mysleli, že to nepůjde. Asi dvacet sekund předtím, než jsme vyhodili lano, vítr najednou úplně ustal. Celý přístav byl kvůli nám uzavřený – v pohotovosti byly policejní čluny a potápěči, ulice byly zablokované. Totální blázinec.

Na videu to přitom vypadá strašně jednoduše.
To jen díky pilotovi a kaskadérovi, který držel dole lano. Moje práce byla jen udělat to, aby to vypadalo cool — nepromrhat tu šanci.

LIVE: Co slíbili, to dodrželi. Parkway Drive předvedli ve Foru Karlín svou největší show

To se určitě povedlo! Napadlo mě, jestli jste se neinspirovali Dianou Ross, která v roce 1996 přiletěla vrtulníkem na své vystoupení v rámci Super Bowl.
Jo jo, to bylo podobné šílenství, ale Opera v Sydney je jiný level.

Takže v pátek v Praze nemáme žádné vrtulníky čekat?
Vrtulníky ne, ale nějaké šílenosti určitě.

Parkway Drive je kapela, která se pořád vyvíjí. Fanouškovská základna roste s vámi, zároveň oslovujete nové lidi. Kdy vám došlo, že už nejste jen lokálním uskupením, ale něčím mnohem větším?
Vyrazili jsme na turné už asi šest měsíců po založení. Nikdy jsme si nemysleli, že nahrajeme desku, chtěli jsme jen zahrát pár písní naživo. Vždycky jsme byli hlavně koncertní kapela. Na albech se snažíme zachytit energii z pódia, ne naopak. I ti, co metal nebo hardcore nemusí, často cítí, že v naší tvorbě vždy byla jiskra. Nakažlivá energie, jež lidi propojuje.
Je obrovský rozdíl mezi tím, když si poslechneš Parkway Drive z desky, a tím, že nás vidíš naživo. Právě na koncertech nás lidi pochopí. Tolikrát jsem slyšel: „Nechápal/a jsem vaši hudbu, dokud jsem vás neviděl/a na koncertě.“ A od té chvíle jsou našimi fanoušky. Zážitek z živého hraní je pro naši kapelu úplným jádrem.

V jednom rozhovoru jsi řekl, že čas je jediná věc, kterou už nikdy nezískáme zpět. Když se ohlédneš – využili jste těch více než dvacet let existence Parkway Drive dobře?
Neumím si představit, že by šly využít lépe. Nikdy jsme si nemysleli, že vydržíme dvacet let. Říkali jsme si, že to vydržíme dva roky. Když budeme mít štěstí, tak pět let. Pokaždé, když jsme poskočili na další úroveň, nechápali jsme, jak je možné, že kapela pořád jede. Teď nás to baví víc než kdy předtím. Máme obrovské štěstí, že můžeme žít tenhle život. Každý má vzestupy a pády, ale já bych s Parkway Drive nic neměnil.

Zažil jsi někdy pocit zahlcení nebo vyhoření?
Ano, stoprocentně. Všichni z kapely to zažili. Myslím, že to potká každého – úzkost, deprese, tlak. Ale prokousali jsme se tím. I špatná rozhodnutí a těžké chvíle nás dovedly tam, kde jsme. Je to součást naší cesty. Život nemůže být jen samé „hurá“, tak to nefunguje. Nejtěžší momenty bývají nejcennější. Když si něco odmakáš a povede se to, vážíš si toho mnohem víc, než když ti to někdo dá.

Parkway Drive ve Foru Karlín zapálili vše, co se dalo

To mě přivádí k vašemu aktuálnímu singlu Sacred. Zní, jako byste vzali to nejlepší ze všech svých etap Parkway Drive a vytvořili z toho něco nového. Bylo to záměrné?
Jasně. Chtěli jsme vzít ty nejikoničtější Parkway Drive momenty – prvky, které jsou v různých písničkách – a spojit je do jedné. Protože jsme zrovna nedělali celé album, mohli jsme se soustředit na jedinou skladbu a vytesat ji přesně tak, jak chceme. Úplně jsme otočili náš přístup k nahrávání. Sacred pro nás symbolizuje nový, osvobozující způsob psaní a nahrávání. Normálně je vznik desky dlouhý a drahý proces. Ale díky technologiím teď můžeme napsat, nahrát a rychle vydat jednu samostatnou píseň. Je to hrozně osvobozujícíb – po letech velkých alb prostě vydáš píseň a řekneš: „Tady je náš nový song“.

Takže od vás máme čekat spíš další singly než celé album?
Ano, to byl náš skromný plán. Než přišla Opera v Sydney a vrtulník... Ale to jsme prostě museli udělat, chápeš!

Souhlasím! Posunuli jste se i co se týče textů. Když si vezmu desku Killing With A Smile z roku 2006, tak čím novější vaše písně jsou, tím oduševnělejší jsou jejich slova.
To je prostě život. Hledání vlastního hlasu skrze tvorbu. Když se vrátím ke Killing With A Smile, některým částem té desky pořád rozumím. Ale u jiných vidím, že jsem ještě netušil, co přesně chci říct. Skládal jsem slova, aby dobře zněla. V pohodě, však mi bylo 21 let. Postupem času jsem zjistil, kdy a jak píšu nejlépe. Zjišťuji například, že se mi pořád vrací některá témata – třeba čas – už od alba Horizons z roku 2007. Pořád je pro mě čas klíčové téma a vidím, jak se můj pohled na něj s věkem mění, i v textech.

Shakespeare se taky nenarodil jako génius

To mi trochu připomíná švédskou kapelu Adept. Její zpěvák mi na Rock for People říkal, že se skoro stydí za texty, které psal na začátku fungování skupiny.
Jo, chápu ho. Taky jsem to tak chvíli měl. Ohlédneš se a řekneš si: „Byl jsem dítě.“ Ale časem pochopíš, že je to součást procesu. Shakespeare se taky nenarodil jako génius. Nenapíšeš jednu skvělou věc a nejsi hned geniální. Všechno se staví na tom předchozím – a pořád je to součást tebe.

Nezničitelní Parkway Drive v Praze předvedli, co je to show

A zase jsme u času – té nejcennější věci. V souvislosti s ním jsi někde řekl, ať jdeme do pr*ele s obrazovkami a vyrazíme ven. Můžeš to trochu rozvést?
To je trochu drsná parafráze toho, jak jsem to řekl, ale pravdivá. Když jsme začínali jezdit, nebyly všude obrazovky –žádné notebooky, žádné smartphony. Nejzábavnější bylo koukat z okna, vidět svět a potkávat lidi. Teď se vrátíš na stejná místa a všichni koukají dolů do obrazovek. I já se u toho někdy přistihnu. Svět se změnil. Je zvláštní vidět, jak moc se technologie posunula. My jsme svět jako takový zažili předtím, než vznikla jeho „pixelová“ alternativa. Došlo mi, jak jsou skutečné zážitky cenné. 

Jak si udržuješ pozitivitu v dnešním světě?
 Trávím méně času u těch obrazovek. Pocit zahlcení nebo úzkosti se nebere jen tak z ničeho. Hodně toho, čemu jsme vystaveni v dlani, je negativita. To ona vyvolává reakce. Je to návykové. Firmy vydělávají na tom, že se lidé cítí špatně. Někdo, kdo se cítí dobře, totiž nepotřebuje nic kupovat. Když si tohle uvědomíš, dojde ti, že svět není tak zlý, jak vypadá – jen se tak tváří. Tak, aby sis koupil „řešení“.
V tom médiu samotném je manipulace, není to skutečná realita. Když si to uvědomíš, je pak snazší kouknout z okna, vidět přátele, rodinu a cítit vděčnost. Nic není vytesané do kamene. Svět se točí dál, i když obrazovku vypneš. Svět se teď hýbe tak rychle, že je těžké o něčem mluvit dříve, než přijde další novinka. Ale když k tobě problém přichází přes obrazovku, pamatuj — vždycky ji můžeš vypnout.

Souhlasím, lidi by místo scrollování měli zajít třeba právě na váš pražský koncert.
Přesně tak! Svět je pořád tam venku. A je mnohem krásnější než to, co ti cpe tvůj feed na sociální síti.

Zpracovala: Šárka Blahoňovská, foto: archiv Rock for People
Témata: Parkway Drive, Rock for People, rozhovor, Winston McCall, Fortuna Arena, Praha, metalcore, metal, hardcore, Thy Art is Murder, The Amity Affliction