ROZHOVOR | Rozálie: Píšu o hodně osobních věcech, které zahaluji do metafor

Rozálie, vydáváte debutové album Korzetiér. Na nejen hudební scéně se pohybujete bezmála deset let. Proč až nyní?
Taky vám přijde, že jsem stará? (smích) Prostě to tak vyšlo, teď na to přišel čas. Deset let se motám spíš kolem divadla a kolem swingu, ale svoje písničky jsem začala tvořit asi až před třemi lety.

Skládáte si písně sama?
Asi bych nepoužila slovo skládám. Já spíš tvořím. Nápady ke mně přicházejí a já je zpracovávám. Hudba i texty jsou moje. Jen píseň Pikovej král je původně jedno bolero, které jsem přetextovala.

Kde jste hledala témata? Pouze ve svém životě, nebo se necháváte ovlivnit i cizími příběhy?
Témata nehledám, jenom žiju. Asi docela vášnivej život. Zamilovávám se, miluju, cestuju, rozcházím se a poslouchám muziku. Nechávám se životem unášet a ta inspirace zatím přichází.

Nechala jste se slyšet, že necháváte posluchače, aby si „skrze metafory utvořili o písních vlastní obrazy“. Jak těžké je pro vás tyto metafory vymýšlet? Napadají vás spontánně?
To jsem nenapsala já, to někdo napsal o mně. Ale smysl to dává. Píšu o hodně osobních věcech, které proto zahaluji do metafor, aby nebyly tak, jak to říct, odhalené. Jenže pak stejně během koncertů divákům příběhy a obsahy písní dovysvětluju, dávám je do souvislostí s jinými písněmi, takže je stejně dost odhalím.

Jakou metaforu v sobě skrývá název alba?
Píseň Korzetiér, která je na albu, je o tom, jak vás může vztah svazovat a dusit, stejně jako to dělá korzet. Nazvala jsem tak i album, protože téma jisté svázanosti láskou v různých podobách je přítomno ve všech písních alba. Vlastně je v podstatě i mým životním tématem. Nejvíc mě inspiruje láska a pokud jí necejtím, tak často inspiraci nemám.

Aktuálně vydáváte singl Pětadvacet na holou, ke kterému jste natočila i videoklip. Proč jste vybrala právě tuto skladbu? Co v sobě ukrývá za poselství?
Poselství ani poslání neukrývá. Nebo aspoň o něm nevím a rozhodně se o něj nesnažím. Jak říká Woody Allen, chcete-li poslání, běžte na poštu. Píseň vznikla původně pro moji kamarádku k 25. narozeninám a je v ní obsaženo celé naše skoro desetileté přátelství. Mně bylo letos taky 25, takže jsem si řekla, že je letos první a poslední možnost tuhle písničku vydat, aby to mělo ton fór.

Rok jste strávila u cirkusu. Projevila se i tato zkušenost na nahrávce?
Každá moje životní zkušenost se nějak v mé tvorbě promítá. Myslím, že zrovna jeden verš z písně Tvý srdce moje plyne z jedné vzpomínky z cirkusu. Mám tím na mysli tuhle část: „Utrh se vagón, stojí teď opodál, vylitej flakón, vzpomínám, cos mi dal.“ Vzpomínám si, jak jsme balili šapitó, postupně se odvážely všechny maringotky a na planině už zůstala jen moje maringotka a stála daleko od všech a od všeho. V angličtině se té staré, dřevěné, říká wegon. Takže proto vagón.

Co vám život v cirkusu dal, popřípadě vzal? Změnil se jím nějak váš život?
Dal mi mnoho inspirace, například ke vzniku našeho autorského představení Rozladěné držky. Ty teď nově hrajeme v divadle La Fabrika.

Hrajete na akordeon, s nímž také vystupujete. Pro českou scénu to není příliš tradiční nástroj. Neměla jste z toho obavy? Musela jste si ho na desce vybojovat u vydavatelství?
Já si desku natočila sama a až hotovou jsem jí vydavatelství nabídla. Takže mi do toho nikdo neměl možnost kecat.

Není vám cizí ani herectví. K čemu máte momentálně blíže. K němu, nebo k hudbě?
V podstatě mi cizí trochu je, za herečku se nepovažuju, když už, tak za komediantku. V hudbě jsem svá a svobodná. V představení Cabaret mě zachraňuje hudba, k ní mám rozhodně blíž.

Je vaše nová deska spíše jednorázovou záležitostí, nebo byste ráda věnovala muzice teď více prostoru?
Jo, to já nevím, já nic neplánuju. Stejně jako jsem neplánovala ani tuto desku. Ale rozhodně bych chtěla dát muzice víc prostoru, to ano. Koncertům především.

V rozhovoru pro iDnes jste uvedla: „Věci neplánuji, jenom si o nich sním.“ O čem si sníte aktuálně?
Chtěla bych trochu toho klidu a míru, jak říká starej Homolka. Teď bylo stresů až až. A udělá mi radost, když album udělá lidem radost a budou třeba chtít přijít na koncert. A taky sním a doufám, že ta inspirace k písním bude přicházet dál. Protože zpívat svoje texty, svoje písně, je jedním z nejvíc naplňujících pocitů. A když se vám najednou začnou ozývat úplně cizí lidi a píšou vám, jak je vaše písně oslovují, ba dokonce pomáhají překonávat různé problémy, ten naplňující pocit se ještě umocní a cejtím velké dojetí.

Text: Andrea Štipčáková, foto: Tomáš Coufal
Témata: Rozálie Havelková, Korzetiér, šanson, rozhovor