ROZHOVOR | Vojtěch Kopřiva (Status Praesents): Češtinou jsem získal tvůrčí svobodu

Začnu asi netypicky. Proč říkáte vašemu bývalému kytaristovi Jindrovi, že je prezident?
Jindru znám od konce devadesátek z dob Luca Brasi, kde hrál. Měl jsem z něj vždy respekt, protože byl pravej hardcorista. Z tohoto pohledu jsem byl takový hybrid. Jeho kapela se mi líbila a sporadicky jsme s ní hráli. Pro mě jako náplavu to byli kluci kovaní Prahou. Ve Status jsme parta kamarádů, který baví spolu dělat muziku. V jedné sestavě hrajeme asi dvacet let. Lidi přicházeli, odcházeli, ale jádro zůstalo.

RECENZE: Hardcoroví Status Praesents vypustili Bestii. Dokázali, že jsou ve formě

Dlouho jsme hráli ve čtyřech, ale já jsem si pak nějak vysnil Jindru. Byl to sice basák, ale hrál taky na kytaru. Když k nám přišel, ovlivnilo nás to jako kapelu. Období, kdy k nám nastoupil, bylo dost divoký a čím dál tím víc bylo jasný, že to dopadne špatně. Spojení tý divokosti a zdravotních problémů z bývalého zranění si vybralo daň. A Jindra si uvědomoval problém, nechtěl brzdit kapelu, tak nám jednoho dne oznámil, že musí skončit. Ale je náš a srdcař. I když nemůže hrát, tak jsme ho přemlouvali, aby se mnou zpíval. Jenže na to se on necejtil. Teď s námi nehraje, ale podílí se na chodu kapely. Za sebe nám dohodil Patrika, který už s námi taky není a teď hrají spolu v Apple Juice. Tak jsme vymýšleli, jakou funkci by měl v kapele zastávat, a nakonec je z toho prezident. Chtěli jsme mu tu funkci dát, aby věděl, že pro nás hodně znamená.

Místo Patrika budete někoho hledat?
Když se jeho zdravotní stav začal lepšit, začali jsme znovu koketovat s Jindřichem. Zatím to nedopadlo, protože nevíme, jak by se to mlátilo s jeho hraním v Apple Juice. Takže víceméně čekáme na Jindru. Umíme ale hrát ve čtyřech, necháváme tomu volný průběh, nebráníme se náhrady. Až někdo zajímavej přijde, přijde, za ničím se neženeme.

Na minulé desce jste vyrukovali s češtinou. Proč ta změna a jaký to mělo úspěch?
Angličtinu mám příšernou. Sice jsem dvacet let zpíval anglicky, i teď, když hrajeme starší písničky. Češtinou jsem získal tvůrčí svobodu. Rodilí mluvčí se můžou potrhat smíchy, když slyší naši angličtinu. Taky mám dost omezenou slovní zásobu.

Tam je blbé, když zapomeneš text...
V tomhle to mám dobrý, když už se jednou text naučím, tak si ho pamatuju a automaticky mi s přicházející muzikou naskočí.

Ale zpět k té tvůrčí svobodě. Jak ti jde psaní textů?
Nemám potřebu někomu něco sdělovat, nemyslím si o sobě, že mám takové myšlenky, které bych potřeboval ventilovat. Jsem zpěvák, musím melodii vyplnit slovy. Udělám si svahilskou linku, ve které něco pseudoanglicky zpívám, protože pro naši muziku je angličtina super, má spoustu jednoslabičných slov, který se do ní hoděj, abys udělala rychlou dikci. Pak si to v duchu zpívám a pasuju na to text, a to je pro mě největší porod.

Jakto?
Vymyslet, čím se budu v písničce zabývat… Nechci napsat hromadu slov, který nedávaj smysl. Je pro mě strašně těžký, aby to obsahově mělo nějaký vývoj. Zároveň potřebuju textem nic konkrétního neříct, nepředávat poselství, což je docela obtížný. Je zajímavý, že každý z kapely si text vyloží jinak. Třeba Vůbec žádná si kluci mysleli, že je o Patrikovi, že jsem na něj byl naštvaný… Ale vůbec ne. Na druhou stranu mám rád, když se ke mně dostane zpětná vazba a každý si v tom najde svý. Kolikrát ani sám nevím, o čem text je. Sice mi dává smysl, ale o ničem konkrétním není.
Jsme strašní buzíci v tom, že máme rádi slovní hříčky. Je to tak patnáct let zpátky, kdy jsme se bavili tím, že jsme na sebe mluvili a zaměňovali písmenko "m" a "n" a "b" a "p". Jsme samozřejmě drsňáci, ale zároveň si chceme také dělat srandu. Máme rádi tvrďárnu, proto si říkáme macho metal, protože jsme machos. Jednou nám napsal na diskuzi příspěvek nějaký Joachim, že hrajeme muziku jak z řeznického učiliště. Celkem to sedělo, protože jsme měli zkušebnu vedle firmy Masoprofit, kde dělali řeznický náčiní. Proto jsme si to pak překřtili na Machoprofit.

Proč se deska jmenuje Bestie?
Jedná se o souhru náhod. Udělali jsme si vizuál k nové desce. Tomáš oslovil kamaráda, který nám nakreslil vlka. Vlk je dejme tomu taky taková bestie, navíc já se v té době rozváděl, a tak to nějak samo vyplynulo. Jmenovala se tak i jedna písnička, kterou jsme nakonec přejmenovali na Dřubída.

Proč jste ji přejmenovali?
Líbilo se nám to slovo. Jak jsem dělal texty, tak jsem přemýšlel, že bych použil „dřu bídu s nouzí“, ale to se mi tam přímo nehodilo, tak jsem to prohodil a udělal z toho „dřu s nouzí bídu“. Kapela to moc nechápala, nelíbil se jí slovosled a říkala, že jsem mohl rovnou napsat „dřubída“ a to už tak zůstalo.

Proč ten vlk? Protože máte v kapele Tomáše Vlčka?
Taky, ale obecně máme rádi vlky. Kdybys věděla, kolik je vesnic Vlčkovice, Vlčovice, Pšovlky… Všude potkáváme vlčí obce. Je tam určitá spojitost a vypadá to hezky na vizuálu. Už na předchozí desce (Atrum Tremorandum) jsme měli vlka na obálce a ve spojitosti i s Tomášem nás to neustále doprovází.

Umíte zaujmout i neobvyklými názvy písní, které mají sekundární význam. Můžeš nám některé přiblížit?
Krutiruk je o tom, že rádi jezdíme na motorkách. Když jsme tu písničku točili, tak jsme neměli název a Zdeněk Šikýř (Studio Hostivař) s námi tuhle srandu dost jede. Říkal nám, že na starých jawách jsou dva typy plynů, jedna je rychlopal a druhá krutiruk. První jsem znal, ale druhý ne, mysleli jsme si, že si z nás dělá srandu.

Když jedete někam na delší výlet na motorkách, máte vždy naplánovanou cestu s ubytováním, nebo to necháváte náhodě?
Jak kdy, někdy jedeme jen na kafíčko. Ale taky jsme byli v Americe nebo jeli do Maďarska.

Tam jste si půjčili motorky?
V Americe si kluci půjčili Harleye, ale já mám rád italský značky, jezdím jen na Motto Guzzi nebo Vespě, proto jsem si v Malibu sehnal půjčovnu motorek, kde byl shodou okolností majitelem Todd Eagen z Guzzi Tech, což byl pro mě ohromný zážitek. Do Maďarska jsme si motorky převezli autovlakem, máme tam kamaráda. Jinak rád jezdím třeba do Itálie.

Další písnička je třeba Puč-meloun, evokuje to ve mně buď, že si potřebuješ půjčit hodně peněz, nebo pohádkovou postavu z Večerníčku… Tak jak to teda je?
Puč-meloun jsou asociace, dostáváš žihadla z včelího roje. Ale nemá to žádný jiný význam. Vychází to z našich debilních keců ve zkušebně. Shodou okolností mám Včelí medvídky docela rád a je to moje nejoblíbenější postava. On je prostě pro mě takovej Homer Simpson tohoto seriálu. Nešika, ale miluješ ho, protože každý z nás má něco z Homera Simpsona v sobě, ukazuje spoustu neřestí, který lidi maj.

Na albu je předělávka Leda au z původní velmi známé Bella caio, která je přetextována na vtipnější notu…
Ať už koncert nebo deska trvají hodinu, tak hodina záhulu je ubíjející, ani mě to nebaví. Mám rád, když se koncert vyvíjí a něčím se odlehčí, zpestří. Nejsem dobrej rétor, nemám rád prostor mezi písničkama, proto taky máme spoustu věcí spojených. Nechci lidem říkat svá moudra, protože si myslím, že po tom netouží. Dřív jsme se vždy mezi písněmi otočili a šli napít, vzalo mi to hodně úsilí a už to nedělám.
Navíc mám rád Itálii, italštinu, jezdím na italský motorce. Byl jsem rád, že to jednou Tomáš nadnesl.
I přes to, že je písnička sedmdesát let stará, tak vybublala ze světa. Řekli jsme si, že bychom ji mohli trochu zprznit, třeba hrou na ukulele, ale zároveň jsme z ní nechtěli udělat jen cover. Řekli jsme si, že ji uděláme tak, aby bylo poznat, o jakou písničku se jedná s tím, že k ní dopíšeme nějakej debilní český text. Líbil se mi verš: „Tak jdem do pí*i = Arrivederci“. Přitom nikdy jsme nebyli sprostí, tohle je výjimka. Bubeník Petr měl knajpu, tak zná spoustu muzikatů, kteří k němu chodili, takto sehnal trumpetistu do písničky.
(Petr přichází do zkušebny)
Petr: Trumpetista říkal, že to občas se svýma kapelama zahrajou, že je to klasika známá.

Jaký další netypický nástroj můžeme na nahrávce slyšet? Vím, že si na tom docela ujíždíte.
Máme tam mongolského pěvce, respektive mongolský hrdelní zpěv, to je v Babitzích hned v začátku. Snažím se ho zpívat taky, ale nemám tak vytříbený chrapot. V intru je i violoncello, na který hraje náš basák.

Proč se vlastně píseň jmenuje Babitze?
Protože se jedná o opěvnou píseň ragbyového klubu v Babicích.

Už zas? Vím, že máte na svém kontě několik sportovních hymen.
Tomáš nám ten klub představil a přišel s návrhem, zda pro ně neuděláme písničku. Máme ragby rádi. Znám pár klubů v republice a překvapilo mě, že maj svůj klub Babice. Ve znaku mají navíc francouzského buldočka, kterého miluju, takže se nedalo než nesouhlasit.

Práci na desce jste si rozdělili do dvou bloků. Do jakých?
Jednu část jsme nahráli v říjnu 2020, druhou v říjnu 2021.

Tak mělo vyjít album původně o rok dřív.
Ano, ale jsou to 2 EP v jednom.

Lišila se nějak příprava od předchozích?
Od té doby, co máme domácí studio, zabýváme se hodně předprodukcí. Dřív jsme chodili do studia, že jsme hodně věcí dodělávali ve studiu. Teď se snažíme jít s hotovejma věcma, tím jsme zkrátili dobu nahrávání. Rozdíl mezi těma dvěma bloky je takový, že jsme v prvním bloku měli písničky hotový komplet a v tom druhým jsme ve studiu dodělávali poslední píseň s tím, že jsme si ji každej dodělal doma a ve studiu nahráli, aby si to sedlo. Ale více méně je sled kroků během posledních pět šest let stejný.

Proč není album delší?
My jsme tolik časů neměli. Má to vždy fázi, kdy tvoříme desku, pak ji zkoušíme, abychom ji byli nějak schopni přehrát na koncertě, pak vyselektujeme ty, co s lidmi něco dělaj, ty co ne vyhodíme a už je nikdy nehrajeme. Pak se je učíme, hrajeme, žijeme s aktuální novinkou, neskládáme, a pak si uvědomíme, že už jsme vlastně tři roky nic nevydali. Kdybychom měli dělat celou desku, tak ta vyjde až příští rok, proto jsme šli tímto směrem.

Text: Hana Bukáčková, foto: archiv kapely
Témata: Status Praesents, Bestie, Dřubída, Atrum Tremorandum