Vydáno 27.06.2016 | autor: David Stoklas
Oxfordská kytarová sebranka je považována, a právem, za jednu z nejlepších koncertních kapel na světě. Svou emocionálně nabitou show přijeli ukázat na atmosféricky ne tolik živý Metronome festival. Vlažná nálada nebyla pro Foals žádnou překážkou. Vše nakonec dopadlo tak, jak mělo, a pod dusotem fanoušků se chvělo celé Výstaviště.
Foals dostáli své pověsti divochů. Foto: Tomáš Klíma
Celý koncert vlastně gradoval stejným způsobem jako poslední skladba, již zahráli. Začínat od konce je tak trochu kacířství, ale Two Steps Twice je snad tou nejdokonalejší metaforou pro jejich vystoupení. Pomalé rozpačité pohupování. Ve vzduchu je cítit silné napětí. Všichni tak nějak tuší, že přijde něco velikého, ale budou si na to muset pár taktů, minut, songů ještě počkat. Yannis se nezalekl rozpačitého pohybu publika, které zprvu nevědělo, jak na tento svěží britský vítr reagovat. Dával, dokonce snad tlačil, před sebe energii po tak silných dávkách, že to leckteré až zaskočilo. To přece ani není člověk! Jeho malý vzrůst totiž nechává vcelku velký prostor pro moment překvapení.
Premiérový ročník Metronome festivalu zakončili Foals, Walk Off The Earth nebo J.A.R.
Foals byli jak atmosféričtí a intimní, tak i taneční a trochu i rozverní. Mountain At My Gates nebo My Number potěšily převážně ty, kteří zatoužili vrtět boky. Naopak velice silným emotivním momentem byl song A Knife In The Ocean. Intimní atmosféra se šířila napříč davem, jenž si ji ochotně navzájem předával. Každý si z ní odňal onen kousek, který potřeboval, a ochotně ji poslal dále.
Procítěnost se vznášela ve vzduchu všude kolem. Upřímnost jako by se stala heslem kapely Foals. Všechno bylo tak nádherně uvěřitelné, že se občas naskytl i pocit, že snad ani nehráli v Holešovicích poblíž zrezivělých kolotočů, ale třeba na Glastobury, kde mimochodem řádili pár dní nazpět. I to pro ně to musel být vcelku ostrý šok. Místo tisíců diváků se najednou museli spokojit se stovkami. Ale i kdyby před podiem stál jediný fanoušek, dal by se ze strany britských kytaristů očekávat naprosto identický projev.
Frontman Yannis se samozřejmě po vzoru Iggy Popa také vrhl mezi rozjařený dav. Ten předvedl, že moc nechápe princip crowdsurfingu a místo opory nebohého zpěváka málem rozcupoval na kousky. Zdálo se ale, že drobný kytarista je přece jen houževnatý muž a takové malichernosti jako pády na zem nemají absolutně žádnou moc, aby nějakým způsobem narušily ono vesmírné krásno jejich vystoupení.
Nešlo ani o složité rytmy a o math-rockové vyhrávky, od kterých se posledními dvěma deskami Foals asi definitivně oprostili. Prim hrála živočišnost. Neurvalost a touha všechno zlé i dobré zašlápnout do země tak hluboko, jak jen to jde. Plán zněl jednoduše: všechno se muselo chvět. Blahem. Tak se i stalo. "Fucking Amazing"! Publikum se tak mohlo spokojeně rozejít k domovu. Ano, domů. Po Foals totiž program nabídl už jen Please The Trees, takže ponocovat hudbychtiví návštěvníci nemuseli.
text: David Stoklas, foto: Tomáš Klíma
Témata: Foals, Metronome festival, koncerty, festivaly
4,50
čtenáři
hlasuj
