BLOG: Mydy Rabycad o Glastonbury: Festival se zapsal do našich srdcí, příští metou je Pyramid stage!

Vydáno 29.06.2016 | autor: redakce

Mydy Rabycad za sebou mají další výrazný milník své strmě stoupající kariéry. Po maďarském Szigetu, německém Fusionu, nizozemském Eurosonicu či korejských festivalech Jazz In Soul a Jazz In Daegu poprvé zavítali i na legendární Glastobury. V Británii se shodou okolností ocitli zrovna v době, kdy celá země žila referendem o setrvání v Evropské unii. Kromě vlastního koncertu stihl její manažer a zvukař Petr Blažek spolu se zpěvačkou Žofií i vystoupení Muse nebo Foals

BLOG: Mydy Rabycad o Glastonbury: Festival se zapsal do našich srdcí, příští metou je Pyramid stage! Mydy Rabycad si získali i Brity. Foto: Francesca Stone

Některé zážitky nejenže nechcete zapomenout, ale dokonce byste se o ně rádi podělili i s ostatními. Přesně jeden takový se nám před pár dny urodil s Mydy Rabycad a rád bych vám jej přiblížil na následujících řádcích.

Mydy Rabycad se stali teprve druhou tuzemskou kapelou, která na tomto obřím světovém festivalu vystoupila a pro celou naši partu to byl životní zážitek, který nás obohatil v mnoha směrech. Dokonce i v těch, ve kterých bychom to vůbec nečekali! O to je taková zkušenost cennější.

LIVE: Metronome se na startu potýkal s technikou, zahraniční hvězdy zastínili excelentní Mydy Rabycad

Glastonbury je nejspíše snem a pomyslnou metou každé kapely, a pokud některá tvrdí že ne, tak já tomu nevěřím. Legendární festival, který má pětačtyřicetiletou tradici s návštěvností oscilující kolem 170 tisíc lidí, lístky vyprodanými za pár minut na rok dopředu, o tom sní každý, kdo chce v muzice něco dokázat.

NADŠENÍ VYSTŘÍDALA NERVOZITA

Samozřejmě i Mydy Rabycad měli Glastonbury zahrnuté v cílech na lístečcích, které si napsali hned po vzniku kapely. Od té doby jsme začali pomalu pracovat na tom, abychom si tam někdy mohli zahrát. Když mi prvně volal náš anglický agent se zprávou, že tam doopravdy hrajeme, velmi rychle počáteční euforii vystřídala řádná nervozita. Záhy jsem tedy započal s přípravami, abych zajistil hladký průběh celého výletu a aby naše vystoupení nebylo ohroženo nepředvídanými událostmi. Bylo totiž předem jasné, že jich nás čeká velká spousta a ohrozit takto významný koncert vlastní neprozíravostí by bylo zkrátka nemyslitelné.

vložte odkaz, text nemažte

Mezi hlavní nástrahy patřilo typicky anglické počasí, ovšem s tím jsem nic udělat nemohl. Zaměřil jsem tedy svou pozornost na vše, co jsem ovlivnit mohl. Tím bylo tentokrát například to, že kapel našeho formátu hraje na Glastonbury velké množství (rozumějte ne-headlinerů). Souviselo s tím například to, že na nás nečekal obvyklý hotýlek se snídaní ani luxusní vila jak od Svoboda&Williams, ale festivalový život se vším všudy! Spaním v upravené dodávce, kam jsme se taky díky hubeným mydlinám naskládali všichni a ještě měli relativní pohodlí, nebo trávení všeho ostatního
času v holinách kvůli všudypřítomnému bahnu. Nutno dodat, že oboje řadíme do kategorie skvělých zážitků, protože i ostatní kapely spí kolem vás buď ve vanech, stanech nebo svých tourbusech a pocit sounáležitosti je tak ještě více umocněn.

REFERENDUM SE NA FESTIVALU NEŘEŠILO

Příjezd jsme naplánovali na den před naším vystoupením nejen z důvodu dostatku času na řešení komplikací, ale abychom se stihli také aklimatizovat a užít si Glastonbury samo o sobě. Ihned po koncertě v Glastonbury nás totiž čekal Metronome festival v Praze, tak jsme nechtěli přijít ani o diváckou zkušenost v Anglii. Silným zážitkem pro nás bylo i sledování výsledků referenda o vystoupení Anglie z EU, ovšem na festivalu to neřešil snad nikdo. My jsme se jen modlili za setrvání, hlavně kvůli možnostem hladkého vycestování s naší kapelou na ostrovy. Naše modlitby bohužel vyslyšeny nebyly. Naše výjezdy tedy budou do budoucna komplikovanější.

Kapela s crew tedy ve středu v noci přicupitala se spacáky, pláštěnkami a ešusy ke zkušebně, naložila backline a dala se na dobrodružnou cestu. Ta by nemohla být kompletní bez toho, aniž by Jeník Drábek na první benzince zakoupil naše tolik oblíbené německé lechtivé komedie. Tím jsme byli ready na dvacetihodinovou cestu a vystřelili jsme natěšení na to, co nás čeká a kam to vlastně jedeme! Kromě toho, že našeho snědého jinocha a kytaristu Ondru Slánského před vstupem na trajekt připravili o "zabijácký" nůž na krájení chlebíku, se nic zásadního nestalo. Nebo mi o tom raději kulišácky neřekli, neboť jsem nakonec musel letět do Bristolu, abych dorazil ještě o půl dne dřív a připravil tak vše pro příjezd crew s kapelou. Přeci jen je nutné připomenout, že na festivalu se 170 tisíci návštěvníky a tisíci umělců vše probíhá velmi organizovaně a je nutné dodržet procedury pořadatelů, které vám přijdou poštou nebo emailem v podobě knížečky ve velkém předstihu!

#A já tam byl na Mydy Rabycad! Výtěžek z koncertu pomůže dětem

Můj let také nebyl bez něčeho extra. Například po sprintu na přestup jsem nakonec byl v letadle informován, že naši piloti si spletli letadla. No napadlo by vás to? Nevadí, od letiště to bylo již relativně dobrým autobusovým spojením na Glasto pár hodin. Potkal jsem tam také partičku z Čech, se kterými jsme se viděli už na letišti, tak jsme si popovídali, pozval jsem je na koncert a užil si tak jinak nezáživnou cestu před brány Glastonbury a nejslavnějšího bahna na světě. Holinky byly nicméně stále ještě v dodávce a já tiše záviděl české partě, když se u brány přezuli, ale nevadí, moje kožené Superstary už něco zvládly, do večera to dáme!

PŘECHODY OD STAGE KE STAGE JAKO TURISTIKA

Rozloha celého areálu je neuvěřitelná. Už když přijíždíte, v jednom místě na kopečku je možné vidět celý areál včetně stanových městeček a všech stageí. Když jdete od stage ke stage, zpátky a tak stále znova, nachodíte opravdu desítky kilometrů cobydup. Připomeňme si, že je všude bahno, takže kromě chůze si přijdete jako na nějakém posilovacím stroji. Naštěstí ale svítilo sluníčko a já se v dobrém rozmaru dostal do až do centrální backstage Silver Hayes Area, která byla na první pohled naší základnou. Wifi, nabíječky, produkce, bar, jídlo, chill zóny a stan s DJs a další umělci z celého světa proudící na festival.

BLOG: Mydy Rabycad v Jižní Koreji okem a uchem managera a zvukaře

Stres jsem měl nejvíce z přípravy na naše technické požadavky, takže jsem šel ihned prověřit situaci na stage. Přivítal mě usměvavý stage manažer Raye. Pak ovšem přišlo to, čeho jsem se obával - dvoumetrový anglán Paul s vyřvaným basovým hlasem, který mi oznámil, že nemůžeme mít vlastní zvukový pult, na in-ear monitory musíme zaplatit licenci a že nic zkrátka není možné. Pár minut mi trvalo Paula přesvědčit, že jsme licence platili a bez pultu zkrátka nemůžeme hrát. No, co vám budu povídat, za chvilku jsme už byli kámoši, Paul byl ten typ hodného brblajícího méďi! Všechno nakonec klaplo a bylo připraveno na příjezd kapely.

 

Kapela zrovna přijela a čekala na parkovišti u brány. Tentokrát jsme vyrazili dodávkou na tradiční kolečko - akreditace, backstage, stage a hurá do víru festivalu. Rádi si tyhle velké příležitosti užíváme společně, což má spoustu výhod, ale také jednu velkou nevýhodu - než se někam pohneme, tak to strašně dlouho trvá. Jeden chce na záchod, druhej má hlad, třetí potřebuje ještě chvilku wifinu, atd... Ale společné zážitky to pak mnohonásobně vynahradí, je to zkrátka takový rodinný kolorit.

TANČÍCÍ DAVY SE SLUCHÁTKY

Čtvrteční noc nebyla jiná. Přestože hlavní stages byli ještě zavřené, tak se konala spousta dalších koncertů a parties, které nás uchvátily mnoha věcmi - dekoracemi stagí, světelnou a zvukovou show a hlavně samotnými acty. Prošli jsme velkou část festivalu, navštívili několik mejdanů, potkali partičku z letadla, až jsme nakonec skončili v naší domovské Silver Hayes Area. Tohle místo se skládá z cca sedmi stagí, dříve se jmenovalo Dance Village a je vyhlášené legendárními parties, které končí až se svítáním. Nejvíce mi utkvělo v hlavě Silent Disco v Sonic stanu, kde tísíce lidí se sluchátky na uších tančilo a zpívalo spolu s třemi DJs, které si každý libovolně přepínal. Kdo to sledoval bez sluchátek, užil si hodně zábavný pohled na dav bláznů divoce křepčících a zpívajících do ticha.

Na druhou hodinu ranní jsme měli v plánu zkouknout koncert našich sousedů z parkoviště tourbusů - kapely Kovacs. Já, Žofka i bubeník Tomáš máme celkem naposlouchanou jejich poslední desku, tak jsme to chtěli slyšet naživo. Bohužel to bylo asi to nejslabší, co jsem na Glasto viděl, a většina lidí z Pussy Parlure stanu odešla. I my jsme museli jít zodpovědně spát, abychom v pátek podali co nejlepší výkon, protože jak jsme zjistili, tak naše Gully stage byla v programu festivalu uvedena jako jedna z hlavních stagí. To už byl závazek.

Ráno nás čekala stavba a instalace naší techniky už v deset ráno, což bylo dost přísný, ale nakonec jsme měli vážně štěstí na místní zvukaře a celou crew, protože zvukovka proběhla hladce a v dobré atmosféře. Po obědě v jídelně pro vystupující umělce jsme pochillovali v backstagi, Žofka si chystala nové kostýmy od Natálie Dufkové a ostatní s napětím sledovali stahující se mračna nad Glasto. Pak to začalo - déšť a bahno, které ve čtvrtek trochu vyschlo, bylo opět jednou velkou pastí. V holínkách se to dalo zvládnout, ale nehrálo nám to do plánu s koncertem pro tančící dav lidí. Těsně před naším koncertem se však počasí umoudřílo a na pár okamžiků nám i zasvítilo slunce.

FANOUŠCI CHTĚLI PODPISY I FOTKY

Protože naše stage byla u hlavní cesty vedoucí k Other stage, kolem ní proudily tisíce lidí a pár stovek z nich přišlo i potančit před podium. Koncert se skvěle povedl, kapela byla nadšená a stejně tak i lidi. Po koncertě si přišli fanoušci k podiu pro podpisy a CDčka nebo se vyfotit s kapelou. Já si konečně oddychl a mohl jsem odkštrtnout Glasto na našem seznamu.

Kapela po koncertě vyrazila na zpáteční cestu do Prahy a já jsem tentokrát ještě se Žofkou zůstal ještě chvíli na Glasto. Měli jsme letenku na sobotní ráno (v 6:05!!!), a tak jsme mohli zkontrolovat hlavní stage. Cesty mezi jednotlivými stagemi jsou lemovány stánky s jídlem, na které si jen vzpomenete. V Anglii si tradičně dáváme fish'n'chips a ani tentokrát jsme nevynechali. Na hlavní Pyramid Stage začínali hrát Foals a na obrovské louce byly desetitisíce lidí. Dosud jsem nic podobného neviděl, a to už jsem mladík, co je na světě přes třicet let. Zvukový aparát jako na 15 běžných scén, světly nabušená obří stage a dvě rozměrné LED obrazovky.

MUSE A VYDATNÁ SHOW

Foals předvedli skvělou show a dav ji náležitě ocenil. Následující Muse byli ovšem veliký masakr. Snesla se tma, takže světla i pyrotechnika, kterou si donesli fanoušci, dostaly prostor. Zvukař měl už od druhé pecky vyladěný zvuk a Muse předvedli show, jakou si headlinerství na Glastonbury žádá. Se Žofkou jsme se nechali strhnout obrovským davem a užili si koncert naplno.

Na druhou hodinu ráno jsme měli objednaný taxík na letiště, který jsme kupodivu stihli, a tak jsme se museli rozloučit s festivalem, který se navždy zapsal do našich srdcí. A taky jsme si cestou napsali nový lísteček, na kterém stojí: Pyramid stage!

text: Petr Blažek, foto: Sucháč, Francesca Stone, kostýmy Žofie: Natálie Dufková

Témata: Mydy Rabycad, Glastonbury, Metronome festival, brexit, Foals, Muse

zavřít
[banner1]