ROCKBLOG: Turecké dobrodružství Mydy Rabycad okem a uchem manažera a zvukaře

Vydáno 11.09.2016 | autor: redakce

Ve svém dalším zahraničním výjezdu se Mydy Rabycad tentokrát podívali do Turecka. Původí strach z bezpečnostního stavu se nakonec ukázal jako neoprávněný, a tak si kapela mohla užít nejen další vydařený koncert, ale třeba i věhlasné turecké lázně. Víc nám o tamním dobrodružství prozradil manažer a zvukař kapely Petr Blažek. 

ROCKBLOG: Turecké dobrodružství Mydy Rabycad okem a uchem manažera a zvukaře Mydy Rabycad měli v Turecku úspěch

V srpnu to už vypadalo, že Porto Latino na Korsice bude náš poslední zahraniční festival tohoto léta. Nicméně vzápětí jsme dostali nabídku přijet zahrát na obří Nilüfer Müzik Festivali v turecké Burse.

BLOG: Mydy Rabycad o Glastonbury: Festival se zapsal do našich srdcí, příští metou je Pyramid stage!

O Turecku se v poslední době hodně mluví v souvislosti s boji u syrských hranic, nedávným převratem a teroristickými útoky na letišti v Istanbulu. Z toho důvodu bylo nutné nejdříve zjistit skutečné bezpečnostní poměry od místních a také se probrat mediálním bahnem a udělat si vlastní obrázek o situaci, co nejvíce se blížící skutečnosti, abychom náhodou nevyrazili do válečné zóny.

BEZPEČNOST

Vytvořil jsem si pomyslné váhy a na jejich misky začal klást argumenty pro a proti. Fakta pro byla jasná - obří festival s návštěvností 15 - 20 tisíc lidí znamenající pro kapelu první krok na tureckou hudební scénu, kde několik nám, řekněme podobných, kapel slušně zabodovalo. Dále lačnost tureckého publika po zahraničních umělcích pramenící z rezervovanosti některých zahraničních kapel z důvodu bezpečnostní situace (Muse, Sia, aj.) a v neposlední řadě také výlet k moři, nádherný hotel a na první pohled luxusní servis od pořadatelů - Turci jsou známí jako velmi pohostinný národ.

vložte odkaz, text nemažte

Fakta proti byla horší. Z důvodu problematického zjišťování skutečných poměrů v zemi a nepříliš příznivého obrazu situace v médiích. Ovšem nakontaktovali jsme přímo lidi z branže i kamarády, kteří zažili převrat z první ruky, a díky bohu nás všichni uklidnili, že země je stále pro cizince bezpečná a nemáme důvod se obávat přijet zahrát.

VIDEO: Mydy Rabycad v Turecku

Dále jsem v rámci rešerše zjistil, že Bursa je jedno z největších tureckých měst a lokalita je hodně turistická. Protože jedním z důležitých tureckých příjmů je turistický ruch, v této oblasti panuje klid a Turci si hlídají, aby to tak zůstalo i nadále. S pořadateli jsem prověřil a vykomunikoval zabezpečení z jejich strany - vstupné (na akci zdarma na náměstí není rozumné vystupovat), ochranka na festivalu, v backstage a v hotelu, průvodce a řidič pro naši kapelu na celou dobu pobytu. Vše nakonec vypadalo, že argumenty pro převažují argumenty proti, které jsme do největší možné míry minimalizovali naší informovaností.

BLOG: Mydy Rabycad v Jižní Koreji okem a uchem managera a zvukaře

Otázka bezpečnosti je v oblastech, kam jezdíme hrát, stále aktuálnější, protože ani ve Francii, Belgii, Anglii nebo Německu nemá člověk jistotu, že se nic nestane. Ovšem kdybychom měli strach a všechno apriori odmítali, tak bychom: za a) splnili touhy a cíle teroristů a za b) seděli doma za zadku. To nechceme, takže jsme vždy po pečlivém zvážení situace nakonec nabídky vždy přijali a přivezli naši muziku lidem, kteří o ni stojí.

LOGISTIKA

Turecké pozvání přišlo dost narychlo a my už jsme měli na předchozí den domluven a potvrzen koncert na skvělém festivalu Dočesná v Žatci. Opět tedy došlo na složité řešení otázky logistiky: Jak to stihnout?! Nakonec se ukázalo, že jediná reálná varianta je nechat se odvézt hned po koncertě řidičem do Vídně, kde jsme museli chytnout ranní let do Istanbulu. Naštěstí jsme neletěli s Wizzair, kde jsme minule zažili jednodenní zpoždění při cestě z Londýna, ale zvolili jsme služby seriózní aerolinky. Pokud letíme na koncert, není na podobné faily leteckých společností zkrátka čas.

V Istanbulu už nás očekávala průvodkyně s řidičem, a co nejrychleji jsme měli vyrazit na cca tříhodinovou cestu do Bursy. Tu ale zkomplikovala tři zpožděná zavazadla (Tomášovy činely, Honzovy basové efekty, Mikulášův kufr s kostýmem), která ale nakonec po nervy drásajících patnácti minutách vyjela jako úplně poslední z černé díry na zavazadlový pás a my jsme tak mohli vyrazit. Naštěstí jsme nechytli pověstnou istanbulskou dopravní zácpu a na minutu přesně tak dorazili do backstage festivalu, kde nás čekal naservírovaný oběd složený z místních specialit a produkční crew, se kterou jsme museli rychle vyřešit technické náležitosti.

BLOG: Mydy Rabycad o Szigetu aneb Česká kapela na světovém festivalu

Po Evropě jsme zvyklí vozit svoje nástroje, ale také mixážní pult, mikrofony a odposlechy do uší, prostě všechno máme své. Tentokrát však bylo nutné vše objednat u pořadatelů a to je vždycky veliká nejistota, co nás na místě bude čekat. Zkušenost velí, že u jižních národů je vše třeba prověřit a potvrdit do posledního detailu nejlépe dvakrát. Nástroje nás čekaly profesionálně připravené téměř k hraní, jediný zádrhel byl v tom, že kytara Gibson měla zlomený krk. Paradoxem je, že kytarista Ondra zlomil na svojí kytaře stejného typu na totožném místě krk přesně před týdnem na festivalu Rock for Churchill. Naštěstí nám v Turecku půjčila jinou kytaru kapela, co hrála před námi, takže Ondrův náhradník Dan mohl odehrát koncert bez ztráty věnečku.

Zvukové vybavení i místní zvukařská crew byla na vysoké profesionální úrovní, a tak jsem si mohl před koncertem alespoň trochu oddechnout. Malinko mě zaskočilo, když mi kolega zvukař těsně před zvukovou zkouškou oznámil, že ji musím udělat na sluchátka vzhledem k nedaleko hrající menší stage a nemůžu tak zapnout sound systém dříve, než při první skladbě. Těch 45 minut, které jsme měli na veškeré postavení nástrojů, mé zvučení na sluchátka a nazvučení ušních odposlechů místním monitorovým zvukařem neznalým potřeb kapely, mi na klidu rozhodně nepřidalo. Ale opět jsme vše stihli a v daný čas jsme mohli začít naši show pro diváky, kteří právě doběhli od vedlejší stage.

SHOW MUST GO ON!

Strhl se blázinec. Po prvních nesmělých reakcích se lidi absolutně odvázali a převedli, proč některé kapely do Turecka jezdí tak rády. Lidi tančili, skákali, řvali a ruce měli víc nad hlavou než kdekoliv jinde. S kapelou zpívali pro ně do té doby neznámé skladby v chytlavých refrénech. Hned po naší pětačtyřicetiminutovce turecké slávy kapela beze strachu seskočila ze stage rovnou k lidem v kotli, lačným po selfíčkách, cédéčkách s podpisy a seznámení s kapelou. Po dvaceti minutách focení a podepisování konečně dorazili do backstage, čekal je rozhovor pro tureckou televizi i nadšené reakce produkce.

NEKONČÍCÍ ZÁPŘAH

Naštěstí jsou mladí, mající stále spoustu energie, aby tohle všechno zvládli. Když si spočitáte, co kapela absolvovala za poslední den a noc, je toho požehnaně. Přidejte k tomu koncert na scéně, kam celou dobu praží turecké slunce rozpalující ji na 40 stupňů, výkon, do něhož kapela dá veškeré emoce a energii, která jim po náročné cestě ještě zbyla, a nakonec rozdá ještě úsměvy do telefonů a moudrosti do kamer. Nezbývá než smeknout. Já osobně jsem po každém koncertě totálně vyšťaven a to "jen" zvučím a řeším produkční věci kolem koncertu. Kdybych měl dvacet minut po koncertě dávat rozhovor, tak bych toho rozhodně moc neřekl a když už, tak bych ze sebe žádná velká moudra nevymáčkl. Za tohle má kapela můj velký obdiv a maximální respekt.

SPÁNEK NENÍ PRO NÁS

Leckdo by očekával, že po pár hodinách spánku pojedeme hned po koncertě na náš luxusní hotel (top ranked #2 v Burse), kde se roztečeme u bazénu jako zmrzlina na slunci, nebo půjdeme dohnat spánový i energetický deficit do postele. Vzhledem k srdečnosti pořadatelů a diváků jsme ale usoudili, že by to bylo krajně nespolečenské a rozhodně jsme nechtěli naše hostitele urazit. Vydali jsme se tedy do víru festivalu a rozhodli se, že na pár dalších kapel ještě zůstaneme. Hned po nás na hlavní stage hrála španělská parta La Sra Tomasa hrající fúzi ska, reggae, drum'n'bassu a kdoví čeho ještě. Hodně mi připomínali Manu Chao a toho bez nadsázky miluji. Takže tenhle koncert jsem proskákal, i když moje nohy říkaly své jasné NE.

Po téhle skvělé kapele na druhé stage začala hrát nějaká místní kytarovka, u které jsem se trochu nudil, což mohlo být způsobeno i aktuální vyčerpaností. Věřím, že pro milovníky kytarových rifů to mohl být fajn zážitek. Naštěstí pro mě brzy zase skončili, a tak jsme se mohli po vzoru místních přesunout zpátky před hlavní stage. Cesta nám trvala překvapivě dlouho, protože se opět spustila lavina selfie & greetings. Do té doby si nás (hlavně teda rusovlasé Žofky) pravděpodobně v davu nevšimli nebo se ostýchali, ale jakmile se první dvě holčiny osmělily a začaly se s námi fotit, tak už to jelo. Celou cestu (300 m) nás zastavovaly skupinky holek, kluků i jednotlivci a já, coby zákulisní hráč, jsem na jejich telefony udělal asi 40 fotek nových fanoušků s kapelou (nebo jenom Žofkou).

Přiznám se, že jsem několikrát udělal i tajné selfie sebe sama nebo bubeníka Tomáše, coby překvapení pro majitele (spíš teda majitelku) daného telefonu. Na hlavní stage mezitím začala hrát libanonská kapela Mashrou' Leila. Spekulovali jsme celou dobu, jakým jazykem to vlastně zpívají, když mezi skladbami mluví zpěvák na diváky anglicky. Z jeho výrazu nám ale bylo jasné, že témata o kterých zpívá, jsou nejen v jeho zemi dost citlivá a část jeho oblíbenosti bude určitě z důvodů určité kontroverze, kterou v arabském světě vyvolávají. Zpětně jsem zjistil, že jejich texty vtipnou formou pojednávají o lásce, sexualitě (zpěvák byl nejspíše homosexuál) a samozřejmě také o politice.

Nicméně po tomto koncertu se únava už začínala projevovat i u našich nejmladších členů, a tak nastal čas opustit festival a uhánět na hotel, kde pro nás chystali večeři. Tajně jsme doufali, že bazény a spa mají v hotelu otevřené do nočních hodin a nestane se nám to, co v tuzemských hotelech, že ani saunu, ani nic jiného nestihneme po koncertě.

RELAXACE

Měli jsme štěstí! Po vynikající večeři (libanonské kuře a hummus byly moji největší favorité) jsme rychle pelášili do sklepení hotelu, kde byly situovány turecké lázně. Zajímavě oddělené pro muže a pro ženy. Turecké lázně jsou pojem a podle mě jedna z věcí, které Turecko dalo světu. A já osobně na nich mám nejradši horké termální prameny, které mají vysoký obsah železa a všech možných minerálů.

Byla tu i místnost, kterou známe z filmů: obří vyhřívaný mramorový stůl uprostřed místnosti a okolo stylová umyvadla, u kterých se stříbrnými miskami polévají lázeňští hosté termálním pramenem. Lepší závěr dne jsme si nemohli přát a lázně zafungovaly přesně tak, jak měly. Zrelaxovaní jsme uléhali do měkkých postelí a snažili se vyspat aspoň pár dalších hodin.

NÁVRAT DOMŮ

Měli jsme dvě varianty odjezdu. Jednu brzkou, ve které bychom stihli navštívit i turecký starý bazar, nebo pozdější, kde byl čas vyhrazen hotelovému wellness. Po náročných dvou dnech jsme se nakonec všichni rozhodli pro wellness. Potkávali jsme se tedy mezi bazény a do transportu na letiště nasedli zaslouženě odpočatí.

Cestou nás stihl ještě jeden moment mírného neklidu, když jsme strávili na istanbulské "magistrále" několik desítek minut v zácpě, ovšem ta se naštěstí včas uvolnila a my tak mohli klasicky na checkinu přemluvit stewardky, aby nám vzaly nástroje na palubu. Po dvou hodinách jsme tak nakonec dosedli v Praze, a já si mohl oddychnout, že jsme zasadili první semínko v pohostinném Turecku. Všechno jsme stihli, ve zdraví přežili a rozhodně doufám, že se do Turecka ještě na pár koncertů podíváme!

text: Petr Blažek, foto: Marty Freedom

Témata: Mydy Rabycad, Žofie Dařbujánová, Turecko, festivaly, koncerty

zavřít
[banner1]