Vydáno 23.04.2016 | autor: redakce
Roky doufali zdejší fanoušci, že někdy uvidí Prince v České republice. Jenže naší zemi se legendární hudebník, který 21. dubna nečekaně zemřel, vyhýbal jako čert kříži. Kdo ho chtěl vidět, musel za ním vyjet do zahraničí. Jednou z příležitostí byla v roce 2002 show v Berlíně. Koncert, během kterého Prince v podstatě ignoroval své popové hity a hrál si s diváky jako kočka s myší, tehdy zhodnotili David Horáček a také režisér Zdeněk Suchý.
RETRO: "Máte rádi pop? Tak jste na špatné adrese," řekl spratek Prince v Berlíně. Místo hitů hrál jazz
Tři roky trvalo, než se Prince vrátil na evropská pódia. Rychle vyprodané One Night Alone With Prince Tour začalo v Londýně a zahrnovalo dvacet vystoupení na našem kontinentu. Nejblíže jsme k němu měli 19. října v Berlíně. V tamní futuristicky vyhlížející kongresové hale vládla precizní německá organizace. Ochranka bedlivě kontrolovala vstupenky (všechna místa byla, či spíše měla být, k sezení!) a zadržela každého, kdo opustil své místečko ve snaze protlačit se co nejblíže.
Inovátor, sexuální rebel i ten, co šel proti době: 10 podob legendárního Prince
Když atmosféra dosáhla maximálního napětí a Roger Prince Nelson přivedl svou New Power Generation, rázem tím vymrštil 9 500 přítomných ze sedadel. Hned od jazzovky The Rainbow Children jsem si vychutnával snad nejlépe ošetřený zvuk, který jsem kdy na koncertě slyšel. Písničky z jeho poslední studiové desky provázela projekce na třech obrovských plátnech zavěšených nad pódiem. Po čase jazzy groovy vystřídala punková sprcha, jež způsobila malé zemětřesení v sále a Princův kytarový technik měl co dělat, aby udržel nástroje před pádem na zem.
NPG s nepřehlédnutelnou černoškou v klobouku Rhondou Smith, ovládající elektrický kontrabas, a blonďatým bonbonkem v dechové sekci jménem Candy Dulfer předvedl emocionální tříhodinovou show protkanou originálními aranžemi, plnou neobvyklých muzikantských a zvukových efektů, a vtipnou komunikací s publikem, do které její šéf zabalil i svá náboženské poselství. Závěr, při němž se na publikum snesl Purple Rain a rozezněl každou hlasivku v sále, byl ohromující. Pochybuji, že v nejbližší době uslyším naživo něco našláplejšího. V Berlíně jsem si zažil svůj Jam Of The Year.
Častým návštěvníkem umělcových koncertů bývá režisér Zdeněk Suchý (možná si vzpomenete na jeho TV dokument o Princeovi). Od něho jste si už mohli přečíst report z newyorské Madison Square Garden (vir Report 11/98) a nyní se s vámi podělí o dojmy z Berlína:
"Překvapilo mě, že jsem tam potkal strašně moc Čechů, mezi nimi scénografa Šimona Cabana, kterej se přijel podívat na velkou show, ale určitě jako většina z nás nemohl tušit, co ho čeká, protože Prince na sebe v posledních deseti letech vůbec neupozorňuje, jeho desky se dají koupit jenom na internetu a každej jeho koncert je úplně jinej. Šimona asi při pohledu na scénu trefil šlak, protože na ní nebylo zhola nic, až na esíčko, ve kterým plavaly bublinku a který vypadalo jako ukradený odněkud z baru, a obyčejnej velkej diák s internetovou adresou... Prostě Prince už není ten buzík ve fiží, jak si ho mnozí zapsali - už nedělá show, nepřevlíká se a minimálně tancuje. Prostě 'jen' dělá muziku.
Toho, kdo se zajímá o zvuk, překvapilo, že na pódiu nebyly žádný odposlechový bedny a bicí stály v plexisklovým domečku, aby nedocházelo k přeslechům. Zíral jsem na klávesáka, kterej měl arzenál jak Rick Wakeman a rozpaženej hrál každou rukou jiný šílenosti na různý nástroje. Očekávalo se aspoň pár hitů, ale Prince je tak drzej, že kromě Purple Rain a Money Don't Matter 2night nezahrál jedinou známou věc. Místo toho do nás dvě hodiny hustil princeovskej jazz, kterej znala sotva desetina lidí v hale. Lidi nasíral poznámkami typu 'Do You Like Pop?', po čemž následoval bouřlivej aplaus a očekávání vytoužených hitů, jenže ten spratek hned dodal, že jsme na špatný adrese, že už se nepíše rok 1984, ale 2002, a pokračoval tím svým jazzem.
Chodil od nástroje k nástroji, samozřejmě nejvíc hrál na kytaru, jednou rozehrál strašlivý sólo na perkuse, pak zase na něco jinýho a čím víc měl dav u nohou, tím víc si dovoloval. Stačilo, aby řek': Sedněte si a nechtě mě hrát,' a všichni do jednoho v tý hale dřepěli. Místo toho, abysme si řekli, co je to za arogantního šmejda, kterej si z nás dělá blázny. S lidma si pohrával taky tak, že občas zařazoval do svých jamů miniúryvky notoricky známých skladeb. Najednou třeba zařval 'Nothing Compares 2U', nechal lidi pár taktů šílet, jenže hned vzápětí místo týhletý krásný balady kapela na nenápadnej povel znovu změnila rytmus a vrátila se do ortodoxního funku. Takovýhle sviňárničky prováděl.
Jednou vytáh' asi osm diváků na pódium, aby si s ním zatancovali, a přitom pochopitelně předvedl svý mrštný kreace. Jedný holky se zeptal, jestli je lepší dávat, nebo brát. 'Dávat,' řekla, a on na to, co mu teda dá. 'Dáš mi svůj řetízek?' zeptal se drze. 'Tak já ti taky něco dám,' a položil ji do polštářů, kam jí přinesli šampaňský a ona tak strávila koncert vleže přímo na pódiu.
Další, na co jen tak nezapomenu, byla Whole Lotta Love od Zepelínů v naprosto nepochopitelný psychedelicko-funkový úpravě, kterou doprovázela projekce různých psychedelických obrazců. Vůbec projekce, jak už jsem říkal, byla děsně obyčejná, jak v nějakým obchoďáku, chvílema až trapná a kýčovitá. Bůh ví, jestli už Prince zajímá jenom ta muzika a na všechno ostatní sere, ale mně to tak připadalo.
Divoký život Vanity: Prince v ní viděl svůj ženský obraz, pak se jí zjevil Ježíš
Do Berlína jsem přijel s kamarádama, který hudbou nijak zvlášť nežijou. Vytáh' jsem je na koncert někoho, od něhož si vybavujou známý věci, ale nijak v jeho muzice nejedou. Ty tři hodiny pak strávili totálně konsternovaný. Stáli s otevřenou hubou, nebo běsnili jak pominutý. Myslím, že pochopili, že můj vztah k Princeovi není nějaký tzv. fanouškovský, Mám pocit, že jim došlo, co je to hudba."
text: David Horáček, Zdeněk Suchý, Jarda Hudec, foto: Tomáš Martinek, archiv
5,00
čtenáři
hlasuj
