Ondřej Ruml interview: Když musíš dělat věci tak, aby se líbily druhým, je to cesta do pekla

Ondro, vydáváš nové album s výstižným názvem Nahubu, na co se můžou fanoušci těšit?
Asi před šestnácti lety jsem se zamiloval do Bobby McFerrina, a začal se zabývat možnostmi svého hlasu. Došlo mi, že emoci můžu vyjádřit nejen textem, ale  i obyčejným tónem. Lákalo mě prozkoumat tuhle možnost, moje profesní dráha je od té doby protkána různými experimenty na tohle téma. Deska Nahubu je vyústěním několikáté práce mého vyjadřování se bez textu. Je to také ovlivněno tím, jak jsem začal vystupovat s looperem. Poprvé mě to napadlo, když jsem s looperem zazpíval Don't Worry Be Happy a vzbudil tím určité pozdvižení. Ti, co tuhle mašinku neznali, najednou koukali, co to dělám. Uvědomil jsem si, že tudy možná z části vede moje cesta a začal se tím zabývat do hloubky.

RECENZE: Ondřej Ruml vrací dnové Ježka, Voskovce a Wericha

Looper před tím moc našich hudebníků nepoužívalo, byl jsi tedy do jisté míry průkopníkem?
To nevím. Nejdřív jsem to používal v rámci kapely Skandovat Oranž, kde jsem zpíval, a která byla už sama o sobě hodně progresivní. Ale sólově jsem se ze začátku trochu bál. Až později jsem potkal Ondru Havlíka (En.dru.cz), který mě s tím přístrojem ukázal pár triků. Já jsem totiž technicky dost nemožnej, resp. nerad čtu návody (usmívá se). Začalo mě to strašně bavit a začal jsem s tím vystupovat. Teď už mívám kromě koncertů s kapelou i sólové koncerty jenom s looperem.

NA NOVĚ CHTĚLI, ABYCH ZPÍVAL JAZZ

Od koho jsi to odkoukal?
Já to viděl prvně u Vinxe, zpěváka kapely Jungle Funk v Lucerna Music Baru. Měl tam takový zajímavý moment, kdy řekl kolegům Dougu Wimbishovi a Willu Calhounovi, ať si jdou na chvíli odpočinout, a zůstal na pódiu sám. Měl jen bubínky, looper a vlastním hlasem vytvořil něco nádherně magického. Mělo to takový spirituální nádech a mě to úplně uchvátilo. Pak jsem byl také v NoDu na koncertě zpěvačky Ridiny Ahmed. To bylo taky parádní. Ridina kombinovala  hlas s videoprojekcí různých výjevů z přírody, které si sama natočila. Šla třeba obilím skrz klasy, a do toho vrstvila na sebe šepot, až jste měli pocit, že ty klasy si mezi sebou povídají. Tak mě to upoutalo, že jsem ji po koncertě poprosil, jestli si to můžu zkusit. Byla velmi vstřícná, nechala mě a mě to nadchlo.

vložte odkaz, text nemažte

Jak na tvoje vystoupení s looperem reagovali lidé v X Factoru, kde jsi před lety soutěžil?
Strašně dobře. Nebyli proti tomu. Byl jsem překvapený, jak hlavní dramaturg Vítek Pokorný vyšel všem hodně vstříc, v každém se snažil najít to nejlepší, co v něm je. Když jsem šel do prvního kola, chtěl jsem zpívat něco od Robbieho Williamse, a on na mě, že má připravenou pecku od Michaela Bublého, pustil mi Can't Buy Me Love v jazzové úpravě, strašnej fast. Hned jsem mu řekl, že jsem netušil, že na Nově po mně budou chtít, abych zpíval jazz. (smích) Tak jsem to udělal a od té doby jsem si troufal různě experimentovat. Hrál jsem tam na piáno, zpíval  jazzové a swingové úpravy písní a konečně hrál i s tím looperem. 

Název desky Nahubu je originální. Měl jsi v hledáčku i jiné názvy?
Měl jsem ještě jiné názvy, ale vždycky to mělo nějaký háček. Chtěl jsem například, aby se to jmenovalo Hlasosvět nebo Hlasosvěty, ale to trochu evokuje jednu vokální skupinu, která se jmenuje Hlasoplet. Ridina Ahmed má zase projekt Hlasohled. Takže Nahubu bylo jediné východisko. Lidi ve Warneru mi řekli, že název Nahubu se jim líbí, desku jsem tak tedy nazval. Psáno dohromady. Trochu mi to zvukomalebně evokuje Afriku, nějaký jazyk tamních domorodých kmenů. Navíc pár mých vlastních písniček na té desce je trochu ovlivněno africkou melodikou.

Je sympatické, že ses toho názvu nebál v souvislosti s tím, co na něj řeknou lidi.
A co by na to měli říct? Vždyť já ani nevím, kdo ti lidi jsou. Osobně je, kromě několika desítek přátel, známých a spolupracovníků, vlastně neznám. Nechci, aby to znělo nabubřele, ale od jisté doby se hudbu snažím dělat tak, aby se líbila hlavně mně. Měl jsem období, kdy jsem měl pocit, že musím dělat věci tak, aby se líbily druhým. A to je cesta do pekla. Člověk má hlavně dělat věci, o kterých je přesvědčený, že jsou správně. Nemyslím si, že třeba kapely jako Chinaski nebo Slza, které jsou je jedny z nejhranějších u nás, nějak kalkulují, aby vytvářely ty "hity". Prostě to dělají tak, jak to mají rádi, a mají to štěstí, že se zrovna trefují do noty většímu počtu lidí. Napadá mě ještě, že když vaříš guláš, taky ho děláš tak, aby ti chutnal. Samozřejmě tajně doufáš, že bude chutnat i ostatním, ale děláš ho podle sebe, jak nejlépe  dovedeš, a tak je to podle mě i s tou hudbou. Prostě jsem se na lidi neohlížel, protože věřím, že je to tak správně a jen by mě to zbytečně rozptylovalo.

MŮJ IDOL BYL OLD SHATTERHAND

Už jsi dostal od někoho na hubu?
Jasně. Ve školce i na základce. Ale vždycky jsem to vrátil. Tehdy byl můj idol Old Shatterhand, takže po mém pravém háku většinou běželi žalovat "soušce" učitelce a už si pak nic nedovolili (smích).

Kde bereš inspiraci ke skládání?
Prošel jsem si různými obdobími, kdy jsem poslouchal jazz a moderní harmonicky složité záležitosti. Tato deska je pro mě návrat k jednoduché melodice, přirozenému toku věcí. Melodie přirozeně plyne s tím, že klidně může zůstat u jednoho akordu nebo na dvou tónech. Jsou to pro mě takové mantry. Napadne mě třeba melodie, kterou si opakuju pořád dokola. Pak se na to dá navrstvit - stejná melodie posunutá o dvě doby později a začíná to vykvétat do kánonických, až fugoidních záležitostí (usmívá se).

Na desce jsi imitoval různé zvuky zvířat a hudebních nástrojů, bereš se jako beatboxer? Chtěl by ses nějaký zvuk naučit?
Nejsem beatboxer. Umím z beatboxu tak 10 %. Ale vystačím si s tím (úsměv). No, dobře. Umím si udělat sadu bicích, ale rád bych se v tom zdokonalil. Beatboxeři to dělají za pomoci rtů, kdežto já ten proces rtů moc neovládám. Kopák dělám vnitřně v krku, beatboxeři rty - jako když chcete vyslovit PB dohromady. Rytmičák dělám vzadu mezi zuby a jazykem, oni zase jako PŠ. Je to celkem věda. Na to se zeptej spíš Endrua, Jaro Cossigy nebo Tinyho Beata.

Bude k desce následovat křest a turné?
Křest tentokrát spojím s velkým koncertem Jdeme na Ježka, který budu mít 30. října v Divadle na Vinohradech. Vystoupím s Matej Benko Quintet a Jihočeskou filharmonií. Mými hosty budou kamarádi Vojta Dyk a Ondra Brzobohatý a kluci mi to zároveň asi i pokřtí. Říkám asi, protože mám s koncertem tolik starostí, že ještě vůbec nevím, v jaké formě ten křest proběhne. Ale pravděpodobně to udělají kluci, když už tam budou. Jsou to lidi, se kterými si rozumím hudebně i lidsky a myslím, že mi jsou nakloněni, rozumíme si. S oběma se znám už dost dlouho, s Ondrou jsem byl v prváku na konzervatoři na lyžáku a od té doby pravidelně spolupracujeme. S Vojtou jsem zase zpíval asi čtyři roky v kapele Top Dream Company. To byla stejně jejich nejlepší éra - já, Vojta a Marta Balážová. Teď už to je slabej vodvar (smích).

V jaké fázi jsou přípravy na tento koncert?
První koncert se vyprodal, tak jsme přidali ještě jeden koncert odpoledne. A lístky mizí docela rychle, takže paráda. Půjdou plakáty do výlepu, mám před sebou vystoupení v televizi a v rádiu v různých pořadech a rozhovorech, abych tomu udělal co největší propagaci.

A proč padla volba na toto divadlo?
Divadlo na Vinohradech je jedno z nejkrásnějších u nás, nádherný prostor. Myslím si, že Jaroslav Ježek si své 110. narozeniny v tomto honosném prostředí zaslouží. Přijde mi to jako adekvátní pocta tomuto umělci.

CHTĚL BYCH VZDÁT HOLD PETRU NOVÁKOVI

S tímto koncertem je spojena i akce v holičství, které patří Honzovi Žampovi z Eddie Stoilow. Muži s nakoupenou vstupenkou se mohou ostříhat zadarmo či s nějakou slevou. Ty ses taky nechal ostříhat na ježka. Jak vznikla tato myšlenka?
Napadlo to Otu Klempíře, který mi pomáhá s vizuálem a PR k tomuto koncertu. Napadl ho slogan: "Ruml na ježka, všichni na Ježka…" Povídá: "Ostříháme Tě na ježka, vole, a uděláme to u Žampy v Eddie's Barber Shopu. Žampa do toho půjde, natočíme to, a kdo půjde na ježka, tak má u něj stříhání zdarma." A bylo to.

Komu dalšímu bys chtěl vzdát hold?
Petru Novákovi. Má pro mě nadčasové věci. Při vystupování se tvářil tak, jako by se ho netýkalo, ale přitom to bylo nesmírně procítěný. A taky miluju  Karla Hálu - asi víc než Gotta.  Ale to on taky. (smích)

Chystá se nějaký klip k desce?
Chci udělat klip k té kubánské písni Chan Chan. Chci jet na Kubu a natočit to tam. Spojit tak příjemné s užitečným.

Vystupuješ i v Bernsteinově Mši, jak ses k této příležitosti dostal?
Volal mi Vojta Dyk, jestli bych v tom nechtěl zpívat, já jsem mu řekl, že ne, že se na to časově necítím. Pak volal podruhé a já neměl to srdce odmítnout podruhé. Jsou to takové kroky, které je potřeba zvážit. Je to projekt, který ti na půl roku zahltí hlavu a mysl, protože to je jedna z nejtěžších věcí, která byla kdy pro zpěváky a muzikanty napsaná. Leonard Bernstein byl výjimečný umělec, dle mého génius, a já jsem si říkal v té době, že se chci už věnovat hlavně sobě a svým projektům. Jeden čas jsem hrál hodně v muziklech a jsem docela rád, že už jsem z toho vypadnul. Tím nechci říkat, že Mass je muzikál. Ale je to věc, kde na jedné věci pracuje okolo stovky lidí, a to už vyžaduje určitou disciplínu a režim. Umět to všechno precizně zazpívat, zahrát a upozadit svoje ego před vším ostatním. Chtěl jsem dělat v té době desku. Ale nakonec jsem to odložil a jsem za to rád. Protože ten projekt je báječný a Vojta je v tom naprosto famózní. Je to podle mě jeho největší počin, který kdy udělal. Je těžký ustát ten tlak, strašně těžký zpívání… a on to navíc i produkoval. Blázen.

PROŠEL JSEM VŠÍM MOŽNÝM

Na jakém nejzajímavějším místě jsi hrál?
Mě třeba bavila španělská divadla, když jsme tam jeli s Johankou z Arku. Měli jsme asi 20 představení po celém Španělsku a to byla velká paráda. Tam cítíš toho genia loci, co se tam odehrávalo desítky let před tím. To mě dost bavilo. Ale nejzajímavější místo…? Asi kostel v Řitonicích, odkud pochází část mé rodiny. Já jsem tam nedávno hrál, aby se vybralo na novou střechu, protože kostel trochu chátrá. Jsem tam pokřtěný a bylo pro mě zajímavý se tam po třiceti pěti letech vrátit a zahrát tam koncert.

V showbyznysu je těžké si udržet pokoru, jak se ti to povedlo?
Tím že jsem arogantní (smích). No, to víš, k tobě se chovám hezky, protože něco potřebuju (smích). Ne, já nevím, to  jsou otázky, tohleto. Víš, já jsem si prošel vším možným, hrál jsem po barech, na lodích, na ulici, dělal jsem sbor v muzikálech, moderoval, byl jsem v opeře ve voice bandu, hrál jsem v Americe na banjo v doprovodné kapele jednoho country zpěváka… Prožil jsem si hodně věcí, kde jsem většinou ani nebyl sólista, byl jsem článek v řetězu. Strašně si vážím toho, že dneska můžu přijít a děláme spolu rozhovor, mám třetí desku… Pro mě je všechno tohle zázrak a mám k tomu pokoru, že se to děje.

Jaká zkušenost byla pro tebe nejcennější?
Všechno. Třeba muzikály a divadlo vůbec mi daly hrozně moc. Naučil jsem se pohybovat po jevišti, naučil jsem se nebýt uzlíček nervů, který se bojí, že když zazpívá, tak se to někomu nebude líbit. Hraní po barech mi zase uvědomění, že takhle to nechci (smích). Tím nezpochybňuju muzikanty, co hrají v barech, mám k nim respekt. Jen jsem si tohle prostě už odžil.

Na čem teď pracuješ?
Budu dělat zajímavou věc s Davidem Rotterem, Dodo Gombárem, Bolkem Polívkou a Lindou Fernadez Saez. David napsal oratorium s názvem Já Job a bude to zajímavá podívaná - Bolek bude hrát, já zpívat, Linda tančit a hudbu obstará Zlínská filharmonie. Dodo to bude režírovat. Jedná se o jednorázovou záležitost, jedno dvě představení v listopadu. Doufám, že se to zaznamená a posune třeba dál.

Co by si vzkázal svým fanouškům?
Strach je náš největší nepřítel.

text: Hana Bukáčková, foto: Michal Hančovský, Warner Music

Témata: Ondřej Ruml, Nahubu, X Factor, Bobby McFerrin, Vojta Dyk, Ondřej Brzobohatý, looper, Jaroslav Ježek