Vydáno 21.05.2021 | autor: Jarda Hudec
"Na metalu mě nejvíc baví ta nekonečná energie, rychlost a přesnost, která je nutná, aby to zařezávalo, jak má. Pak je to ten správný masakr," říká bubeník thrashové legendy Debustrol Herr Miler. V osmdesátých letech tento styl pobláznil většinu teenagerů i starších fanoušků. Vzešla z něj jména jako Judas Priest, Iron Maiden či Motörhead, která dodnes uctívají i ti, kdo metalu příliš neholdují. O žánru, který slaví čtyři dekády od svého nástupu, jsme si povídali také s Martinem Čupkou z John Wolfhooker, Thomem Frödem z Imodia a Danem Kurzem z Kurtizány z 25. Avenue.
ANKETA | 40 let metalu (III.): Členové John Wolfhooker, Debustrolu, Imodia a Kurtizán z 25. Avenue vyrostli na Korn, Linkin Park i Black Sabbath
Mou první opravdu metalovou deskou byla Black Sabbath Greatest Hits, kterou přitáhl kamarád z lázní. Poslouchali jsme ji poprvé u něho doma a zrovna začala bouřka. Čili bomba, která před určila můj další vývoj.
Na metalu mě nejvíc baví ta nekonečná energie, rychlost a přesnost, která je nutná, aby to zařezávalo, jak má. Pak je to ten správný masakr.
Můj největší “metal hero”, který mi změnil život, je Dave Lombardo. K tomu není co dodat.
Mou první metalovou deskou - i když nevím, zda ji lze považovat ještě za metalovou, možná spíše bránu k tvrdší hudbě, mi jednoznačně otevřela Meteora od Linkin Park. Dovedl mě k nim můj bratranec a od té doby jsem se chtěl věnovat hudbě naplno. Potom přišly samozřejmě tvrdší skupiny, ale z těch „metalovějších“ byla asi takovou první zásadní deskou The Poison od Bullet For My Valentine. Stejně jako u Linkin Park mě strašně chytily kontrasty mezi pěknými melodickými a agresivními částmi.
ANKETA | 40 let metalu (I.): Největšími hrdiny našich rockerů byli Lemmy, Ozzy i Jirka Urban
Vždy mě nejvíc bavily kapely, které se nebály experimentovat, překračovat hranice hudebních žánrů anebo vytvářet úplně nové. Baví mě, když metal „koketuje“ s popem, hiphopem. Z těch novějších hodně vybočujících věcí určitě doporučuji kapelu Polyphia. Je to v podstatě hiphopem inspirovaná metalová progresivní kapela. Byl bych opravdu rád, kdyby se z metalové komunity postupně vytratili „gatekeepers“, kteří stále oslavují jen staré „true metal“ kapely a odmítají dovolit hudbě vyvíjet se novými směry. A to je důvod, proč tento žánr v poslední době oproti například hiphopu dost stagnuje. A to je škoda.
Pokud do metalové škatulky můžeme zařadit ranou tvorbu Linkin Park, tak je mým „metal hero“ jednoznačně Chester Bennington. Jeho projev mě tvrdší hudbě dostal. Z těch „metalovějších“ je pro mě asi největším hrdinou Spencer Sotelo z Periphery, který má neskutečný rozsah, je technicky strašně daleko, ale i přesto jsou z toho cítit velké emoce. Měl jsem s ním tu čest tento týden pokecat přes videocall v rámci jednoho pěveckého workshopu, takže se mi splnil takový menší fanouškovský sen.
Musím se přiznat, že nejsem úplně metalovej typ, navíc úplně přesně nevím, co všechno metal je a co už není. Myslím, že moje první setkání s "heavy" muzikou přišlo celkem brzy, mohlo mi být nějakých osm let, kdy můj starší brácha na tehdejším "kotoučáku“ přitáhl Helloween. Pak přišla puberta a já se metalu, zvlášť tomu osmdesátkovýmu, celkem dost vysmíval a vyhýbal. Zásadní zlom přišel až s příchodem nu metalu. Mé první album bylo od Korn, nejprve deska Untouchables, a pak už celá tehdejší diskografie kapely.
Co mi na metalu nejvíc imponuje? Nemám příliš rád technickou hru, líbí se mi feeling a sdělení. Nicméně na zmíněný desce Untouchables od Korn mě celkem dost semlel hutnej zvuk. Až v pozdějším věku jsem po zvukový stránce začal hlavně u tvrdších nahrávek tohle všechno řešit a vlastně obdivovat.
A co se mého „metal hero“, i tady zůstanu u Korn. Příběh Jonathana Davise, všechny jeho běsy, temnoty, charisma, který dává do svejch textů a projevu, mi imponuje. Není asi náhoda, že Korn jsem viděl asi osmkrát, což je asi jediná velká zahraniční kapela, kterou jsou zažil tolikrát. Mimochodem, když jsme u Korn, doporučuju dokument Loud Krazy Love, který se týká kytaristy Heada a natočila ho jeho dcera. Celý je o problematice rodiče-rock star a dítěte, který (ne)musí pochopit, že táta odlítá na půl roční turné, všude kolem jsou jeho neřesti, navíc on se tehdy stal i ortodoxním křesťanem… Je to silnej snímek. Doporučuji, aniž byste byli fanoušky téhle kapely.
Nejsem si tím úplně jistý, ale myslím, že mou první vyloženě metalovou deskou byla Vulgar Display of Power od Pantery. Tenkrát ji, tuším, v osmé třídě, přinesl David Semela na kazetě. Dodnes si pamatuju, jak mi ji půjčil a večer jsem si vzal walkmana do vany, pustil si to, a mně se úplně změnil svět. A je změněn dodnes.
Těžko se popisuje, co mi na metalu nejvíc imponuje. Pro mě je to hrozně upřímný druh hudby plný emocí, se kterými souzním. A protože metal není jen jeden a má spoustu druhů, mám si stále z čeho vybírat a nikdy mě nepřestane nudit. Řekl bych, že má na mě i terapeutický vliv. Cítím, že někde hluboko uvnitř mě dřímají skrytá agrese a nervozita, a díky metalu se mi je daří ventilovat ven bez následků
Neřekl bych, že mám svého “metal hero” či idola, jsou ale osobnosti, které na mě působí uvěřitelně, a to mě zajímá. Ať už to byl Anselmo, který bude ve skutečnosti hrozný hovado, Peter Steele, Trent Reznor nebo třeba Joe Duplantier. Je jich spousta.
Zpracoval: Jarda Hudec, foto: archiv iREPORT, Tomáš Klíma, Jan Nožička
Témata: metal, Black Sabbath, Linkin Park, Lemmy, Ozzy Osbourne, Judas Priest, Iron Maiden, Motörhead, Herr Miller, Debustrol Martin Čupka, John Wolfhooker, Tomáš Fröde, Imodium, Dan Kurz, Kurtizány z 25. Avenue
