RETRO | Lemmy: Asi mě budou muset zastřelit, aby se mě zbavili

Po více než třiceti letech nevázaného a sebedestruktivního způsobu života, tu sedí lan „Lemmy“ Kilmister jako rocková ikona. Lemola Nezničitelný. Až na pár stříbrných pramínků vlasů stále stejný - s cigaretou v jedné ruce a se sklenicí bourbonu v druhé. I když… charakteristický knír již před nějakým pátkem zmizel, licousy však zůstaly. Tajemství jeho receptu rockové dlouhověkosti je stejně veřejné jako prosté: sex, drogy a rock’n’roll. A milióny cigaret. A moře bourbonu a whisky.

Buldočí tvrdohlavost

„Svůj životní styl nikomu nedoporučuju,“ rozpovídává se Lemmy, který s Motörhead právě vydává album Snake Bite Love. „Asi by ho jen tak někdo nepřežil.“ Pravda je taková, že Lemmy prostě není jen tak někdo. Je to snad (vedle Ozzyho) největší rock'n'rollový přeživší, zázrak moderní doby. Jeho vpravdě železná konstituce mu dovolila přežít třiadvacet hektických let s Motörhead, téměř čtvrtstoletí plné sexu, drog, chlastu a skvělé rockové muziky.

RECENZE: Film Lemmy líčí ikonu Motörhead jako prostého chlapíka, co byl hlavně svůj

„Snažím se vypít flašku denně, říká chladnokrevně,“ ať už to potřebuju nebo ne.“ Na Štědrý den mu bylo už dvaapadesát. Jeho oslava padesátin v Los Angeles, na níž mu mimo jiné zahrála s úctou i Metallica, je ještě v živé paměti. Ten večer hráli jen fláky Motörhead navlečení do stylových paruk á la Lemmy. A zatímco o osmnáct let mladší James Hetfield chlastu před nedávnem prý definitivně zanechal, Lemmy svou první denní flašku načíná kolem desáté dopolední.

Sedí tu přede mnou. Ne zrovna čítankový obraz kypícího zdraví, ale každým kouskem těla rockový bůh. Seprané černé tričko, kůže opálená losangeleským sluncem, které už před osmi lety vyměnil za to anglické. Na krku železný kříž z druhé světové války.

Lemmy dlí v Londýně kvůli promo zbrusu nového alba Snake Bite Love. Ta deska určitě není silná a zásadní jako byly například legendární Bomber, Ace of Spades či No Sleep 'til Hammersmith. Ale ještě pořád je na světě málo kapel, které by se se špinavým rock'n'rollem Motörhead mohly poměřovat v otázce syrovosti, tahu a v neposlední řadě vražedného zvuku. Obzvlášť naživo.

Lemmy muže být starý jako Metuzalém, ale co na tom, když pořád jede jak ďas? „Je v tom umíněnost, buldočí tvrdohlavost,“ říká Lemmy. „Neochota lehnout si a hrát mrtvého brouka. Víš, jestli se na to vykašleme a rozpadneme se, mnoho lidí, které nesnáším, bude mít pravdu. Tuhle příležitost jim prostě nedám. Hodně lidí, která naopak mám rád, by sice taky mělo pravdu, ale ani jim to nedaruju.“

Lemmy dokazuje, že se lidé mýlí a to strašně dlouhou dobu. Ve třiceti ho kvůli drogám vykoplo z Hawkwind. „Skvělá kapela, dobrovolně bych nikdy neodešel,“ komentoval Lemmy vyhazov později. Následně založil soubor Bomber, který posléze překřtil na Motörhead podle jedné písně, jíž napsal ještě pro Hawkwind. A pak se s albem No Sleep 'til Hammersmith ocitl v roce 1981 na samotném vrcholu žebříčku. 

Měl jsem Anglie až po krk

Všechno ale není jen růžové, či, lépe řečeno, bourbonově nazlátlé. Onen rok jednaosmdesát znamenal vrchol. O dva roky později zůstal po odchodu „Fast“ Eddieho Clarka a Phila „Philthy Animal“ Taylora z klasické trojky sám. V současnosti je z kapely opět trio a Lemmy se nebrání spokojenému úsměvu.

Sex, drogy, rock'n'roll. Lemmy Kilmister žil i hrál vždycky naplno

„Prostě bys to nemohl dělat, pokud to vyloženě nemiluješ. Rozpisy koncertů jsou drtivé, fyzicky i psychicky. Musíš věřit - a já rock’n’rollu bezmezně věřím. Když na to myslím zgruntu, je to ubohý život - ale je v něm cosi krásného. Je to lepší než být instalatérem. A je to sakra lepší než dělat ve fabrice, kde jsem pár let makal. V Hatpointu. Hrůza! Děkoval jsem za každý den, za každé nové ráno, kdy jsem tam nemusel chodit. Úplně jsem cítil, jak mi fabrika žere mozek a hloupnu. A tak mi teď nezbývá než vychvalovat muzikantský život až do nebe. Byl jsem s kapelou na místech, o kterých se může někomu jenom zdát. Poznával jsem lidi. Opravdu poznával. Proč bych si někde v zasraný Barceloně dával hranolky se sýrem, když to můžu dostat v každém zaplivaném pubu v Londýně nebo v Los Angeles? Ochutnej domorodá jídla, dostaň se do vesnic a slumů, a pak můžeš říct, že trochu znáš svět.“

Lemmyho v londýnských či losangeleských putykách opravdu příliš nevidíte. Sem tam zajde do Rainbow, kde se čas od času scházejí staří rockoví pardálové. „Los Angeles je zábavné místo,“ říká a mne si bradu. „Nepotkáš tu žádného rodáka, každý se sem odněkud přestěhoval. Druhá a třetí generace obyvatel Los Angeles je už totálně zmrzačená, protože nikdy neviděla a nezažila nic jinýho než slunce, takže je poněkud, abych tak řekl, světlo-mozká,“ směje se. „Ale je to dobrý místo, nikdy se tu nenudíš. V Londýně jsem se nudil k smrti, celých čtyřiačtyřicet let. To stačilo. Musel jsem se někam pohnout,“ vysvětluje svůj přesun za oceán.

Born to be Wild

Když se rozhodl přestěhovat do Los Angeles, učinil tak ze dne na den. Nechal za sebou mnoho přátel a milenek, ale jelikož se s ním do USA přesunula i kapela, nic mu nechybělo. O svých komplicích, bubeníkovi Mikkeym Deem a kytaristovi Philu Campbellovi, mluví jako o rodných bratrech, co ale jeho skutečná rodina?

„Rodičům Motörhead nikdy moc nevoněli, ale vždycky byli rádi, že mám práci.“ A jestlipak mu říkají lan? „Někdy mi tak říká máma. Ale táta mi říká Lemmy.“ Myslel někdy na založení vlastní rodiny? V 80. letech to chvíli táhl s punkerkou Wendy O.Williams, frontmantkou legendárních Plasmatics, když už to ale vypadalo na něco víc než na avantýru, odolal. „Nejsem ‚single‘, ale spíš ‚songle‘,“ směje se od ucha k uchu a hraje si se slovíčky. „Manželství pro mě není, jen nevím jestli bohužel, nebo spíš bohudík. Opravdu nevím, jak by se dalo fungující manželství spojit s profesí rockera, který je větší část roku někde v prdeli na cestách.“

Byl někdy skutečně zamilovaný? „Žil jsem s pár holkama. Ta, kterou jsem miloval nejvíc, zemřela. A pak už jsem žádnou lepší nepotkal. Mrtvé si idealizuješ, vždy jsou tak nějak lepší než ostatní, že?“ Potahuje z cigarety. Možná mu hlavou šrotuje, že on přežil, zatímco ostatní kolem něj padali jako hrušky. Možná je to i tím, že byl vždycky dost chytrý na to, aby nesedal s rychlovykvašeným takypilotem do letadla, že přestal s heroinem ihned, když viděl umírat svou z nejmilejší.

A rovněž existuj i ty napůl děsivé doktorské historky. Třeba o tom, jak mu lékaři přímo doporučovali, aby nepřestával s braním speedu, protože jinak by jeho srdce nevydrželo. Nebo, aby si nenechal měnit krev, protože by ho to mohlo zabít. „Jo, řekli mi, že už nemám v žilách krev, ale nějakou chemickou sloučeninu,“ usmívá se. Asi na tom něco bude.

Lemmy a chlast. Další téma nekonečné besedy. Prý se nikdy nezpil úplně do němoty, nešlo to. Což je alarmující hlavně pro mladé kapely, které čas od času vyzvou Lemmyho na pijatiku. „Pár jich to zkusilo. Znamená to pro ně smrt," řehtá se. často se po interview mnou potácejí na všech čtyřech a zvracejí.“

A co Lemmy a Motörhead? Kde by byl kapely? „Určitě ve vězení. V cele hned vedle Lectera. Normální život pro mě prostě není. Nenávidím politiky, kteří se od sebe liší je v tom, že má každý jiné sako. Někdy ani to ne.“ 

Co bude dál? „Dál? Nikdy si neděláme žádné plány. Asi proto jsme vydrželi tak dlouho. Věřím ve spontánnost, intuici a instinkt. Plány jsou na hovno.“ Zapaluje si cigaretu a nalévá dalšího panáka. „Jo, asi mě budou muset zastřelit, aby se mě zbavili.“ Zvedá sklenici a další deci bourbonu putuje tam, kam patří.

Text původně vyšel v časopise Rock Report 5/98. Znovu ho vydáváme jako připomenutí Lemmyho Kilmistera, který zemřel 28. prosince 2015.

Podle zahraničních materiálů připravil Jan Petřičko, foto: archiv Rock Report, Karel Prchal
Témata: Lemmy Kilmister, Motörhead