RETRO: A peklo se otevřelo. Motörhead poprvé v Česku

Zimní stadion Slavie, Eden, Praha
21. června 1993

S Jardou Špulákem jsme začali ono "motorové" odpoledne věru stylově. V čajovně mě nalákal na ochutnávku pár kalíšků přerůzných tea, jimiž zapíjel prášky proti bolesti zubů. S Radkem jsem se tentokrát sešel až na místě činu a zprvu nevěřícně vytřeštil oči na jeho spolujezdkyni. (Já ji chtěl jednou vzít na koncert, Honzo.) No jo, nešt'astníče, ale to musíš svou milou brát zrovna na Motörhead?

ROZHOVOR | Lemmy: Lidi jsou hloupí. Vidí válku, ale chtějí další. Jako by jim jedna nestačila

Tiskovku jsme tentokrát prošvihli, byla už o den dřív, a tak jsme se mohli soustředit na předkapelu. Terrorvision předvedli tři čtvrtě hodinku inteligentního funkymetalu s výborným zvukem, a byt' to před Lemmyho kohortou nebylo úplně to pravé ořechové, mně se líbili moc. Jejich aktuální album Formaldehyd mimochodem vyšlo v květnu. A poté… Motörhead. Ach, uši mé, těžce zkoušené, co jste komu učinily, že vás takhle zkoušeli?

Zvuk, zvuk, zvuk. Kolem tohoto slova se všechno točilo. Zprvu jsem myslel, že šílí, že určitě zemřu a ruce mi marně vyletěly ochránit ušní bubínky. Kytary řežou jako laser daleko za hranicí bolesti, basa neúprosně válcuje vše, co jí stojí v cestě. A hlas, to Lemmyho bezcitné struhadlo, vychlastané a vydrhnuté stovkami večírků a koncertů, ta bestie schopná kataklyzmickými vinami pozhasínat světla všech luceren ve městě. Motörhead, jedna z nejhlasitějších a nejbrutálnějších kapel na světě.

Leč zvuk, byť zabíjí, je příliš nečitelný a schází mu jiskra. Technici pobíhají kolem protagonistů i při produkci, něco silně hapruje. Lemmy vztekle mrská mikrofonem a všichni mizí v zákulisí. Lemmy se poté omlouvá, ne všechno vždy vyjde na sto procent.

Bravurní sólo nového bubeníka Mickeyho Dee, který hrával s Dokken nebo Kingem Diamondem, je po tom zničujícím ataku bílého zvuku vítaným douškem pitné vody, zvláště když bubeníkova ekvilibristika bere dech.

RETRO | Lemmy: Asi mě budou muset zastřelit, aby se mě zbavili

Soubor ještě dává k lepšímu staré fláky, a zvláště Ace of Spades mrzne na kůži jako polibek Satana, ke slovu přichází kytarová extempore obou axemanů, jmenovitě Wurzel a Campbell, ale to už se blíží konec, po pětapadesáti minutách. Zvuk se nepodařilo překvapivě zkrotit ani teď a Motörhead se loučí bez jediného přídavku, zato s upřímným poděkováním od Lemmyho. Nic neuslyším, deru se k východu a v hlavě mám peklo. 

Text: Jan Petričko, foto: Radek Leitl
Témata: Lemmy Kilmister, Motörhead, Ace of Spades