RETRO 90s | Mike Bordin (Faith No More): Ozzy Osbourne vyžaduje absolutní upřímnost a nesnáší lež

17. červenec, 18:46. Ten tourmanager se mi líbí. Zahlédne mě, jak ještě pořád trpělivě čekám, než Mike Patton u vedlejšího stolu domluví s Primou a pozdraví posluchače jakéhosi rádia a po chvíli na mě mávne. Jdu po schodech za ním, přímo do šatny Faith No More. Je liduprázdná. Téměř. V rohu známá postavička v trenýrkách ukládá oblek do skříně. „Hi, ain´t it that hardest working drummer in the world?“ pozdravím ho spiklenecky. Po obličeji se mu rozleje úsměv a po chvíli přisedá. Poslední dobou mám na interview s bubeníky štěstí. Po Vinniem Appiceovi a Daveovi Lombardovi mám v krátkém časovém horizontu možnost osobně promluvit s dalším velikánem nátlučného parostroje. Mike Bordin se teprve před pár dny vrátil z Ameriky, kde nejenže hraje v kapele Ozzyho Osbournea, ale je to rovněž on, kdo v reunionovaných Black Sabbath zasedl na místo Billa Warda. Čímž se omlouvám, že na samotné Faith No More přišla řeč jen velmi málo…

Máš za sebou vyčerpávající Ozz-Fest, kde jsi každý večer hrál s Ozzym, pak po krátké přestávce s Black Sabbath, teď už jsi zase v Evropě s Faith No More! Jak se vůbec cítíš v tomto zápřahu?
To je teda sakramentsky dlouhej rok, to ti teda řeknu a bez tohodle chlápka bych ho neměl možnost zvládnout (zastavuje okolojdoucího mladíka, kterého bere láskyplně kolem ramen a představuje mi ho jako svého technika). Nejdříve se ozval Ozzy, to bylo zhruba v lednu minulýho roku.

V téhle sestavě jsem vás viděl loni v Doningtonu…
Ano, to byla skvělá akce, pro Ozzyho opravdový návrat domů. Ale taky měla jednu stinnou stránku. Nevím, jestli sis všiml, jak zhruba v polovině koncertu po něm nějaký blb hodil pytlík s pískem. Ozzy vůbec nevěděl, co se děje, v ten den se cítil ohromně a strašně se těšil a najednou plival písek. Myslel jsem, že se sebere a odejde. Dokončil, ale s velkým sebezapřením.

To jsou nepříjemné věci, o kterých se moc neví. Pohodlnější je napsat, že nebyl v hlasové formě a podobné bláboly.
Bohužel, tak to je.

Tys byl vždycky fanda Ozzyho a Black Sabbath. A najednou s těmito lidmi hraješ na jednom pódiu a oni si tě váží. Krásný pocit.
Nádherný. Vždycky jsem byl fanouškem Black Sabbath, úplně první deska, kterou jsem slyšel, byla Sabbath Bloody Sabbath a normálně jsem se do nich zbláznil. Na další desku, Sabotage, už jsem se nemohl dočkat, a tak to šlo pořád. Když pak přišla možnost, abych s nimi hrál, bylo to splnění snu. Já nikdy nemyslel, že bych mohl hrát někde jinde než ve Faith No More, to říkám upřímně.

Začátkem 80. let jsi byl dokonce jedním z adeptů nastoupit po Bonhamovi k Led Zeppelin. Je to pravda?
Je, ale upřímně říkám, že jsem se na to tehdy necítil. Když mě ale oslovil Ozzy, byl jsem už natolik zkušený, že jsem cítil, že to zvládnu. A byla tu ještě jedna věc, to jsem snad ještě nikomu neřekl. Víš, co jsem chtěl? Dát Ozzymu něco ze svého srdce, svou hrou vyjádřit úctu k němu, mé díky. Těžko se o tom takhle mluví.

Možnost, že bys zároveň hrál v Black Sabbath, vzešla taky od něj?
Samozřejmě. S plným respektem k Billu Wardovi, který už dnes není schopen dělat muziku aktivně. Ozzy věděl, že znám zpaměti všechny skladby Black Sabbath a já věděl, že jim můžu pomoci, aby ty skladby znovu zazněly live téměř v původní sestavě. Jsem na to hrdý.

Jaké byly reakce Iommiho a Butlera?
Vzali mě bez problémů. Tony je fandou Faith No More a s Geerezem jsme hráli v Jižní Americe minulý rok na pár štacích.

Jaký je Ozzy z tvého pohledu, z pohledu toho, který je s ním vlastně už přes rok denně?
Věř mi, že je to jeden z nejskvělejších lidí na světě. Cením si na něm schopnosti, jakéhosi instinktu pomoci druhému. Vždycky ti pomůže, aby ses cítil co nejlépe. Ale vyžaduje absolutní upřímnost. Nesnáší lež. To pak vyvádí jako tajfun. Je to strašně silný charakter. Zdrcující osobnost. A vidět je, být s nimi na jednom pódiu, s ním, s Tonym, s Geezerem! Je mezi nimi úžasné jiskření, fluidum, hmatatelná energie. Nepopsatelné!

Budeme mít takto Black Sabbath možnost vidět i v Evropě?
Pevně doufám, Měli bychom přijet kolem Vánoc. A samotný Ozz-Fest bude v Evropě určitě taky, Ozzy to tak nenechá. Možná někdy v průběhu příštího roku. Už i proto, že v USA to byl triumf. Naprostý triumf. Skvělé kapely a na každé štaci od třiceti do šedesáti tisíc lidí. Neuvěřitelné! A víš, jak byla dlouhá přestávka mezi vystoupením Ozzyho a Sabbath? Patnáct minut! Jsem šťastný, že jsem se toho mohl zúčastnit.

Jaká byla reakce ostatních z Faith No More na tyto tvoje aktivity?
My jsme maximálně svobodná kapela. Prostě to vzali, jak to je, navíc i oni mají různé své projekty. Vždycky záleží na inteligenci a domluvě. Všechno se dá, když se chce. Podívej, když jsem jim to sdělil poprvé, tak Mike Patton říká: Byl bych zklamanej, kdybys to nevzal. Rozuměj, já mám strašně rád Faith No More, ale když hraješ se stejnými lidmi patnáct, dvacet let, je to vždycky osvěžující zkusit něco nového. Je to jako když se oženíš strašně brzo a spousta ti toho unikne. To by nemělo. Nelze se uzavřít do ulity. To pak není život v celé jeho plnosti, ale přežívání. Podívej, psalo se, že se rozpadáme, že už spolu nemůžeme vydržet a podobně. Není to pravda. Teď jsme natočili desku, myslím, že velmi dobrou, natočili jsme ji s chutí a v plném respektu a přátelství, vyjeli jsme na turné. Protože jsme to tak chtěli. To je náš styl práce a komunikace. Sem tam si od sebe odpočinout.

Často se říká, že odchodem Jima Martina jste trochu ztratili takový ten osten tvrdosti, že jste změkli…
Víš, s Jimem nešlo vyjít, a to pak můžeš dělat skvělou muziku, ale když to neklape personálně, všechno se zhroutí. Jim byl problémovej, ale jinak problémovej než ostatní. Někdy se choval jako magor, nešlo s ním mluvit. Rozchod byl úlevou pro všechny. Nálada v kapele je dnes nesrovnatelně lepší.

Poslední otázka: pořád ti chybí Cliff Burton?
Strašně. Byli jsme velcí kamarádi, ta ztráta pořád bolí.

Text původně vyšel v časopise Rock Report č. 8/1997.

Text: Jan Petričko, foto: archiv
Témata: Mike Bordon, Faith No More, Ozzy Osbourne, Black Sabbath, rozhovor