RECENZE: Black Sabbath tentokrát už úplně naposledy

Black Sabbath

The End Of The End

Skladby:
Black Sabbath, Fairies Wear Boots, Under the Sun, Into the Void, Snowblind, War Pigs, Hand of Doom, Iron Man, Children of the Grave, Paranoid, The Wizard, Wicked World, Changes + Behind the Wall of Sleep, N.I.B., bonusy

120 min

Režie: Dick Carruthers

Distributor: Aerofilms

Město, kde se všichni členové kapely narodili, kde proběhly první zkoušky a koncerty a kde jezdí Ozzyho vlastní tramvaj, bylo bezpochyby nejlepší volbou pro zakončení rozlučkového turné nazvaného The End. Turné, v jehož rámci se Black Sabbath objevili v červnu loňského roku i v Praze. Letos v únoru kapela odehrála dva beznadějně vyprodané koncerty a z jejich záznamů, spolu s dotáčenými scénami, vznikl pod taktovkou Dicka Carrutherse film na pomezí živáku a dokumentu.

Promítal se jen jeden večer ve vybraných kinech. Ačkoliv v nich nebylo tak našlapáno jako 2. a 4. února v Genting Areně, takový nával drsňáků v kožených bundách všeho věku Světozor, kino pražských intelektuálů a hipsterů, kde jsem snímek sledovali my, asi nezažil a už ani nezažije. Atmosféra také nezhoustla, tak jako tomu při živých koncertech bývá, ale i tak se, s přibývající dobou čím dál tím více, po Iommiho sólech pískalo, tleskalo do rytmu, když k tomu Ozzy na plátně vyzýval, a zejména se hlasitě smálo Ozzyho gagům. Podle posledních zpráv nicméně nebyly zdemolovány žádné sedačky a kromě beznadějně ucpaných pisoárů po nájezdu rockerů na konci filmu kultivovaný stánek kultury k žádným škodám nepřišel.

Na konci první eponymní písně se zvuk z koncertu ztišil a místo haly se objevila kapela v nějakém britském obýváku s knihovnou a odpovídala na režisérovy otázky. Tento model víceméně pokračoval po celou dobu, kdy se střídaly záběry z koncertu s moderovaným rozhovorem a se záběry z cest autem nebo leadlem, kde buď Iommi a Butler odpovídali na otázky anebo Ozzy trousil jeden vtípek za druhým. Třetím zdrojem obsahu pak bylo setkání, které proběhlo krátce po posledním koncertu, kdy se členové kapely ještě jednou sešli ve studiu, aby to celé ukončili tak nějak stylově. V této studiové části zaznělo pár songů, které kapela dlouhá léta nehrála a nebyly ani na playlistech závěrečného turné. Divák tak mohl zavzpomínat třeba na The Wizard, Wicked World nebo Changes.

Heavy metal pláče: Black Sabbath sobotním koncertem ukončili kariéru

DIVOKÁ JÍZDA V PUBLIKU

Co se koncertní částí týče, dá se napsat jediné - bylo to jednoduše skvělé. Už při pražském koncertu Black Sabbath hravě zahnali jakékoliv obavy o tom, jestli na velkou stage ještě stačí, a birminghamské koncerty byly ještě o něco málo lepší. Člověk, který na pražském koncertě byl, si rychle připomenul hutnou atmosféru, která v O2 areně na sklonku června zavládla. A ten, kdo chyběl, mohl jen litovat.

Butlerova basa byla v temných těžkotonážních riffech jako třeba v Hand of Doom nebo Iron Man nemilosrdná, Iommiho SG ve vysokých polohách zpívalo jako o život, případně v unisonu podporovalo Butlerovu řežbu. Ozzy ani na minutu neztratil elán a nadšení, až na pár okamžiků intonoval bez chyby a především neúnavně hecoval fanoušky, aby buď tleskali, dělali trochu nepořádek, anebo rovnou začali pořádně šílet.

LIVE: Poslední sabat Black Sabbath: Démon Ozzy v Praze navždy uzavřel bránu do pekla

Tommy Clufetos, který na turné nahradil Billa Warda, jediného chybějícího člena původní sestavy, věrně dodržoval breaky, které jsou na starých nahrávkách, ale i tak si našel dost místa na vlastní invenci a předváděl virtuózní hru s neuvěřitelným drivem. Velkým rozdílem oproti pražskému koncertu byli nicméně fanoušci - kameramani pochopitelně zabírali ty nejvěrnější, nejkrásnější nebo nejšílenější, ale i ze záběrů z ptačí perspektivy bylo jasně vidět, že kotel a řádění před pódiem i v zadních řadách bylo daleko divočejší než v Praze. Ale vzhledem k tomu, že šlo takřka o domácí zápas a poslední z posledních koncertů, není se ani čemu divit.

VZPOMÍNÁNÍ NA DROGOVÉ EXCESY I SATANISTY

V nekoncertních částech filmu působí kapela neuvěřitelně civilně a uvolněně. Clufetos se ze de facto neobjevuje, respektive je vidět v záběrech a hraje na rozlučkové jam session, ale nemluví a není v rozhovorových scénách. Ozzy obstarává většinu zábavy: v podstatě vtipkuje bez ustání, ať už je téma hovoru jakékoliv a kromě toho dělá neustále opičky (tancuje kozáčka při Wicked World) a obličeje. Jediným odlišným momentem je závěrečná Changes zpívaná a hraná ve studiu, kdy i Ozzy zvážní.

Právě tahle skladba je asi nejsilnější pasáží celého filmu: svým charakterem a provedením, tím, jak se Ozzy zklidní, ale hlavně chybou, kterou Butler udělá na klávesách a ošklíbne se. Jak se říká, každé kráse přidá drobný kaz a patří velký dík producentům, že tuto scénu nevystřihli nebo ji nechtěli přetočit - kouzlo nechtěného je zde mimořádně silné.

Rozhovory nicméně nešly nijak do hloubky - v zásadě padaly otevřené otázky, na které byly poskytnuty jasné odpovědi nebo vtípky, v Ozzyho případě. Co se obsahu týče, byly to hlavně vtipné historky: na přetřes přišel Birmingham a dospívání členů Black Sabbath v něm, Ozzyho skoncování s kouřením vzpomínky na alkoholové a drogové excesy (třeba když Ozzy vzpomínal na to, že když se v alkoholovém rauši celý pomočil, sváděl to na Jet Lag), ale také příhody se skutečnými satanisty. Ti se jednou sešli na hotelu a před pokoji kapely pálili svíčky - skupina to nakonec vyřešila tím, že jim je sfoukla a zazpívala přitom Happy Birthday. Vracíme se i k neoprávněným nařknutím z podpory černé magie, před kterou "Sabati" paradoxně spíše varovali, jak Butler připomínal v poznámce o textu k Black Sabbath.

Došlo ale i na vážnější stránky života jako byly problémy s právníky, recenzenty a hudebním průmyslem v počátcích, s konkurencí rychlokvašených heavy metalových kapel v osmdesátých letech, rozchod s Billem Wardem a jeho neúčast na rozlučkovém turné nebo rakovina Tony Iommiho. Krásné byly pasáže, kde Ozzy mluvil o kontaktu s publikem během živých vystoupeních a co to pro něj znamená, nebo kde kde Butler s Iommim popisovali niterné pouto, které si k sobě během let koncertování vypěstovali. Záběry z koncertů, které tyto výpovědi ilustrovaly, dávaly za pravdu tomu, že nejde jen o prázdné řeči.

The End of The End byl skvělý zážitek v kině s velkým plátnem a kvalitním zvukem, rozhodně ho ale lze doporučit všem fanouškům kapely a rockerům obecně. Nejde jen o záznam skvělého koncertu, ale zároveň o svědectví o konci jedné z největších legend rocku. 

text: Jiří Kalous

Témata: Black Sabbath, Ozzy Osbourne, The End Of The End