ROZHOVOR | Milan Cimfe (studio SONO): Ke každému projektu a interpretovi přistupujeme se stejnou pokorou, respektem a péčí

Jsi muž mnoha profesí. Máš hudbu vystudovanou?
Vůbec. Nemám žádné muzikanty v rodině. Na kytaru jsem začal hrát až coby patnáctiletý trempík, kdy jsem jezdil na osadu. Byl tam chlapík, který hrál na jumbo, což je taková bluegrassová kytara s velkým tělem a hrál na to tak fantasticky, že jsem mu říkal, že bych to chtěl zkusit a umět na to hrát taky tak skvěle. Dal mi tu kytaru do ruky. Jak jsem měl tenkou strunu nahoře, tlustou dole, tak jsem mu říkal, že to mám blbě a otočil jsem to. A on že ne, že tak to má být a pronesl: „Jak k tobě kytara přišla, tak na ní budeš hrát.“ Hraju v levorukém gardu. Hrozně dobře mi poradil, protože v pravačce rytmus nemám, kdežto v levačce ano, na bicí hraju hi-hat taky levou. Jinak profesí jsem silnoproudý elektromechanik pro stroje a zařízení, tudíž jsem vlastně specialista na vysoké napětí.

ROZHOVOR | Natáčení s Davidem Bowiem? „Nic podobného jsme nikdy předtím ani potom už neviděli,“ vzpomínají ve studiu Sono

V jaké profesi se cítíš nejlíp?
To nedokážu říct. Mám to štěstí, že mě baví všechno. Jsem zvukař, hudební producent, původem basista a poslední dobou zpěvák a bubeník. Před pár lety jsem se coby bubeník ocitl dokonce na evropském turné v mezinárodní kapele Dirtmusic. Chris Eckman (Američan), Hugo Race (Australan), Murat Ôrtel (Turecko čili Asie) a moje jihočeská středoevropská maličkost. Čtyři kontinenty v jedné kapele. To turné trvalo s pauzami cca rok. Obrovská zkušenost, vlastně sen každého kluka. No a pak přišel covid a čau… Aktuálně hostuji s kapelou Clarinet Factory na elektronické bicí a další efekty. Strašně mě baví experiment a totální změna prostředí ze dne na den.

Na kolik nástrojů umíš?
Vlastně neumím na žádný, ale díky talentu, který fakt nevím, čím jsem si zasloužil, dokáži slušně markýrovat tak na tři čtyři. Na basu hraju léta (Pražský Výběr, One Season Band Michala Pavlíčka, Krucipüsk), na bicí poslední dobou (Dirtmusic, Clarinet Factory), perkuse, chrastítka, cinkátka a hlomozítka všeho druhu (Čechomor), občas jsem sólový zpěvák (Planety Matěje Benka).  Jo - ještě nějak na kytaru - nedávno jsem dokonce někomu natočil kytarové sólo.

A klavír?
Bohužel, ten mi chybí. Svého času jsem si na mixpult dal pianovou klávesnici, abych ji měl pořád před očima a ve volnějších chvílích jsem na to koukal. Zkoušel jsem si na té klávesnici představit kytarové akordy, abych to dostal do sebe, ale nějak mi to neleze do hlavy. Na jednu stranu si říkám, že člověk nemusí umět nutně všechno, na druhou stranu pořád hledám v hlavě ten přepínač z modu off do modu on ve smyslu samoedukace.

Studio SONO patří k nejžádanějším v republice. Nakolik strastiplná byla cesta, abyste toho dosáhli?
Majitelem a motorem studií SONO je Pavel Karlík, nicméně je to týmová práce. Momentální složení je Karolína Kalandrová Karlíková, neuvěřitelně schopná, laskavá, ale zároveň, je-li potřeba, i patřičně tvrdá osůbka. Dále nadějný a všestranně talentovaný Adam Karlík. Člověk bojovného ducha a bystrého ucha. A nakonec osoba nejdůležitější - Pavel Karlík, můj letitý společník, se kterým jsme před více než třiceti lety studio zakládali.  K řemeslu mě přivedl a mnohému mě naučil. Bez něj by má životní dráha byla nejspíše úplně jiná. Dostali jsme se k sobě náhodou - i když co je vlastně náhoda, že... Přišel jsem z Českých Budějovic do Prahy a hledal k sobě muzikanty. Váže se k tomu historka. Za komoušů se dalo hudebně inzerovat pouze ve vývěskové skříni v Lucerně. Dal jsem si tam inzerát: „Basista - palec, prsty, trsátko (tři základní techniky hry na nástroj), hledá perspektivní kapelu.“ Za týden se tam jdu podívat a kousek od mého inzerátu byl jiný, vlastně stejný, ale obráceně: „Perspektivní kapela hledá basistu - palec, prsty, trsátko.“ Tak jsem na to číslo zavolal… Přiběhl takový šlachovitý člověk a řekl: "Jdeme do zkušebny." Tak jsem se za ním tenkrát rozběhl a dodnes jsem se vlastně nezastavil.
A proč se nám stále daří držet se na špičce? Myslím, že klíč spočívá v nasazení a obrovské lásce k hudbě. Vážíme si toho, co jsme vybudovali a co máme tím pádem k dispozici. Ať už je to špičkové technické vybavení, nebo komfortní zázemí nebo třeba už jen dobré jméno, na kterém nám záleží, které pro spoustu hudebníků znamená záruku kvality. Ke každému projektu a každému interpretovi, ať už je to profesionál věhlasného jména nebo amatér, se snažíme chovat stejným způsobem a k jeho hudbě přistupujeme se stejnou pokorou, respektem a péčí. Navíc se neustále snažíme studio a vše, co s ním souvisí, posouvat dopředu.

Takže osudové spojení.
Dá se to tak říci. S Pavlem Karlíkem jsme před lety založili kapelu Titicaca. Je skvělý muzikant a má obrovské srdce. Asi jsme měli vysoké nároky na její členy, buď k nám neseděli hudebně či lidsky, tak jsme si začali nahrávat věci sami. Do čtyřstopého kazeťáku koupeného za peníze napůjčované po příbuzenstvu.  No a jednou za Pavlem došli kamarádi z nějaké osady, zda by jim něco nenatočil… Výsledek mu hrál lépe než z tehdejších profesionálních studií. A navíc jsme za ten den vydělali 800 korun! Považte! Tak jsme si řekli, zkusíme to. Pavel měl v té době už docela slušné zkušenosti ze zahraničí a obrovský technický přehled, já zas jedu od přírody v módu "líná huba holý neštěstí", tak jsme kapelu nechali plavat a pustili se do podnikání. Začátky byly takové, že jsem vlezl asi do patnácté banky ten den, kde jsem ukecal paní, aby nám půjčila dvě stě tisíc. Přískokem vpřed - půjčit si, nakoupit věci, vydělat, vrátit, půjčit si znovu a víc, aby bylo za co expandovat, se to během třiceti let dostalo až sem. Je to neustálý koloběh a nekončící práce, naštěstí pro nás - krásná  a mezi fantastickými lidmi. Myslím, že jsme jediné studio v Čechách, které začínalo takto z nuly bez vnějších investic. Výsledkem po třiceti letech je SONO - obrovská hračkárna pro dospělé, kteří zůstávají dětmi. Tři tisíce metrů podlah, dvě studia, sedm hotelových pokojů a komfortní zázemí uvnitř i venku.

Využili jste dobu covidu a tedy volnějších stavů k tomu, abyste studio ještě více zmodernizovali?
Po 25 letech jsme ve studiu Sono Galaxy zásadně zlepšili interní akustiku, máme nový design a zabudovali jsme barevné osvětlení. Režie dostala nové reprobedny Augspurger, kterými disponuje pouze pár nejlepších studií po světě a přibyla spousta dalších drahých neviditelných komponentů. Ve výsledku to znamená opět zvukové zlepšení. Technickým vybavením, akustikou, zázemím a snad už i zkušenostmi konkurujeme nejslavnějším studiím ve světě.
Kromě času "navíc", který jsme se snažili využít na zdokonalení studia, nám ale covid bohužel přinesl i stinné stránky s dost neblahými důsledky. Polovinu našich klientů tvořili zahraniční hudebníci, kapely a skladatelé, kteří se k nám už 2,5 roku nemůžou dostat. A jelikož nemohli cestovat a stále to ideální není, zůstalo několik nedokončených alb a mnoho zrušených nahrávání, což je finančně velmi znát. Navíc jde o citlivé vztahy, které jsme si opečovávali 25 let a nyní hrozí, že se klienti uchýlí do studií v jejich zemích, aby vůbec mohli pokračovat v tvorbě.

Jak máte práci ve studiu s Pavlem rozdělenou?
Pavel je mozek a duše studia. Na starosti má akustiku studia, výběr veškeré techniky, stará se o investice a k tomu ještě staví a vyvíjí vlastní přístroje jako například předzesilovač Karlík TP 1 a mikrofony. Společně se synem Adamem má na starosti mastering. Poslední dobou Pavel také více točí, ale kromě toho zvládá ještě tu neuvěřitelnou studiovou expanzi. Co chvíli přinese nějaký nový mikrofon, kompresor, nebo jiné zařízení, které postupně posouvají zvuk kupředu. Vůbec nechápu, jak to všechno stíhá.
Já spíš pouze točím, míchám a produkuji a samozřejmě se snažím oslovovat nové kapely a zajímavé projekty a nabídnout jim nahrávání u nás ve studiu. Připadám si v posledních pár letech tak trochu jako taková pokojová květinka, schovaná pod bezpečným deštníkem soukolí, o jehož chod se stará někdo jiný.

Jak dlouhá je čekačka na studio?
Jak kdy, čtvrt roku, či půl, podle sezóny – podzim je vždy narvaný, léto volnější. Někteří zkušenější, jako pan Fiala z Mňágy, objednal předloni studio na příští rok. Ještě je v tom šikovný Magor ze Tří sester, ten si dává taky roční předstih. Jednou mě dostal Tomáš Liška, když jsem ho chtěl požádat, zda by se o den nemohlo posunout studio, tak mi řekl: "Milane, to je až za rok!". Někdy se však stane, že někde visí nějaký neobsazený termín, a ten se pak třeba sakra hodí. Něco se nestihne, něco přibude na poslední chvíli… Tím, že máme studia dvě, můžeme reagovat na okamžitou poptávku. Také máme vybavení na natáčení v terénu, takže jsme schopni točit prakticky kdekoli.

Jak se to pohybuje cenově?
Od sedmi do pětadvaceti tisíc za den. Je to podle žánru, rozpětí a typu práce. Jinou cenu má sólista a jinou osmdesátičlenný orchestr.

Co je v ceně?
Denní sazba zahrnuje kompletní vybavení studia, zvukaře a do jisté míry i ubytování. Neobsahuje hudební produkci, pronájem nástrojů, ladění klavíru, jídlo, pití a tak …

Jak dlouho se obvykle zdrží kapela?
To je dosti individuální. Například jazzová kapela natočí desku za dva dny, za další dva dny se smíchá. Rocková kapela, která to má nazkoušené, to nahraje třeba za týden, dva. Například Wohnouti u nás s každou deskou stráví dvacet až třicet dní, protože ji zde i částečně tvoří. Nějak podobně je to třeba s Kabátama, ale je to s přestávkama spíš na několik let. Nebo někdo nahraje jenom bubny, vezme si to domů, udělá aranže, dotočí, a pak to přijede dodělat, smíchat a zmasterovat... Snažíme se pokaždé udělat finanční podmínky takové, aby muzikanti měli motivaci to u nás udělat celé, aby se nestalo, že budou třeba tři písničky z desky dobré s dobrým studiovým zvukem a zbytek vata se zvukem  z domácího studia v ložnici.
Oproti devadesátkám se časy ve studiu hrozně zkrátily, tenkrát byl standard natáčet desku zhruba dva měsíce, to už teď málokdo zaplatí. Hudební trh se změnil, doby, kdy muzikanti dokázali žít z prodeje nosičů, jsou dávno pryč.
Hudba nahraná se změnila z prodejního artiklu na promo kapely/interpreta, bez kterého ale nemůže daný subjekt existovat.
Celý proces se zrychlil s nástupem počítačů. Díky nim dokážeme vykřesat hodně z každého, vše různě upravit, naladit, nafrázovat, nahradit… Nicméně pravdou zůstává, že když někdo nemá co říct, tak jak se říká: "Z hovna bič upleteš, ale už s ním nezapráskáš."

Jaký další vývoj vnímáš u muzikantů?
Čím dál víc muzikantů má doma nějaké to "nahrávací studio". Tím pádem si mají možnost leccos vyzkoušet a vědí víc, co od skutečného studia mají očekávat. Zlepšuje se obecný rozhled, díky možnostem zjistit jakoukoli hráčskou techniku, fígl prakticky okamžitě i hráčské schopnosti. Zároveň je ovšem pro mladé muzikanty v té obrovské záplavě vlivů těžší najít svou vlastní identitu a vybudovat si nějaký vlastní rukopis. Když jsme začínali my, nic nebylo, nic se nevědělo, takže v tomto jsme to měli paradoxně jednodušší.

Proč myslíš že se k vám lidi vracejí?
Jedna z nejdůležitějších věcí jsou výsledky, další věc je způsob komunikace, těch aspektů je hodně. Snažíme se vždy o osobní přístup, důležitá je atmosféra při nahrávání, snažíme se, aby se u nás muzikanti cítili dobře. Možná také muzikanti vnímají, že to nebereme pouze jako práci, ale je to náš život a fakt nám zásadně záleží na tom, co od nás jde ven.

Odmítli jste někoho?
Bohužel párkrát ano. Buďto na základě neblahé zkušenosti z dřívějška, nebo když z něj na sto honů číší, že je fakt psychopat. Zásadně také odmítáme komunistické "umělce". Ale těch případů je v naší historii naštěstí tak málo, že by se daly spočítat na prstech jedné ruky.

Vzpomeneš si, jaká první větší česká kapela u vás natáčela?
Lucie, YoYo Band, Kabáti, Čechomor, Chinaski, já nevím... V devadesátkách to byla strašná jízda. Pro mě osobně byli dosti zlomoví YoYo Band. Pavel Karlík, který do té doby točil skoro vše a já jsem mu spíše jen pomáhal, nemohl, a tak to hodil na mě, abych je udělal. Byla to první deska, kterou jsem udělal sám. Prodalo se toho sto čtyřicet tisíc a dostal jsem za to českou Grammy, to byla ještě kategorie Nejlepší zvuk roku. Dostal jsem tu cenu ještě dva roky po sobě, pak kategorii nenávratně zrušili. Asi jsem se jim do toho televizního pořadu nehodil nebo co…

Když jsme u těch Grammy, dnes se těmto cenám říká Anděl. Nešlo si nevšimnout, že držitelé Andělů z poslední doby natáčeli u vás… Co to pro vás znamená?
Samozřejmě jsme rádi. Je to signál, že zdaleka ještě nepatříme do starého železa a že si pořád můžeme věřit. A není to jen poslední dobou, bylo to tak vždycky, jen to teď nějak zhoustlo. Za loňský rok to bylo deset Andělů deset a letos sedm.

Z různých žánrů…
Nejsme zaměření na jeden žánr. Nemusíme. Díky Pavlovi Karlíkovi a v posledních několika letech i Karolíně Kalandrové Karlíkové jsme vybaveni na všechno. Nedokážu si představit, že bych byl nejlepší sound inženýr jen na heavy metal na světě, přestože mě baví. To bych se asi po čase ukousal nudou, nastoupila by rutina, a to je mor. Jeden den děláš filharmonii, druhý den třeba Kabáty, třetí den Lenku Dusilovou, pak zas Vláďu Mišíka, moravský folklor, různé druhy world music z celého světa a tak dále... Máme to zaplať Pán pestré… S každým celkem je jiný způsob komunikace, jiný způsob práce. Některé natáčení je na spíše osobní bázi a tomu odpovídající způsob dorozumívání, některé je osobní méně, ale pokaždé je to jedinečné. Muzikanti jsou úžasný druh člověka a i přes leckteré vrtochy, se kterými se člověk během procesu musí potýkat, stojí za to s nimi pobývat pod jednou střechou. Nikdo nejsme dokonalý a za genialitu se platí.

A vlastní sólová tvorba tě neláká?
Rád bych někdy vydal sólovou desku, postavil kapelu a zpíval lidem své písničky.  Mám jich rozdělaných asi sto padesát, dvacet je dotažených do konce, šest jich je i s textem.
Bohužel je to tak trochu dle hesla "Kovářovic kobyla chodí bosa" a jak říkával nebožtík Mozart – "invence neexistuje, existuje jenom termín odevzdání". A ten nemám. Možná je to dobře, věci mají mít možnost uzrát.

Text: Hana Bukáčková, foto: archiv 
Témata: SONO, Milan Cimfe, Pavel Karlík, Adam Karlík, Kabát, YOYO Band, Lucie