ROZHOVOR | The Silver Spoons: Chceme pomáhat sobě i lidem

Čeká vás první koncert na turné s debutovým albem. Jak jste se připravovali? Na co se můžou diváci těšit?
Dimi: Příprava probíhala už při psaní. Ve chvíli, kdy se skládá, tak je to vlastně už půl práce. V zásadě jsme se připravovali jako na každé léto, jen je teď zima. To je asi jediný rozdíl. Diváci se můžou těšit na všechny skladby z nového alba a samozřejmě i na starší písničky. Nejstarší skladba bude LUCY, kterou jsme vydali v roce 2013.

Rokenrolová show v Plzni. Deaf Heart a The Silver Spoons si podmanili publikum

Bude tradice neporušená a před LUCY zazní vtip o tom, jak nemáš Lucky rád?
Dimi: Bude vtip na začátek. Víme, že jedna Lucka v publiku bude. Takže bude na koho mířit. Jak jsme teď půl roku nehráli, tak se na něj i těším. Nevěřím tomu, ale už mi začal chybět.
Augustine: Za to od něj dostávám nejvíce čočku… (smích)

Dlouho jste nikde nehráli, jste nervózní? Některé songy uslyší diváci úplně poprvé naživo!
Dimi: Máme mnoho nových skladeb a konkrétně dneska zahrajeme poprvé asi tři nebo čtyři z nového alba.
Augustine: My ani vlastně nevíme přesně, jak budou znít. Protože zkoušíme jen ve zkušebně a tam to vždycky zní jinak než na pódiu v bednách.
Dimi: Takže to budeme objevovat paralelně s diváky. Ty, které jsme nehráli, jsou v druhé polovině setu, takže začínáme jistotou, a pak jdeme do neznámých teritorií.

Proč jste album pojmenovali Come and Get It?
Dimi: Měli jsme asi tisíc názvů, které jsme házeli do placu už několik let. Pak jsme to zužovali a zužovali, až zůstaly dva. Hlasovali jsme a vybrali jsme jeden, pak jsme se ale ještě jednou na sebe podívali a řekli si: „To, vlastně není ono.“ A vybrali jsme Come and Get It. Navíc je to první věc, která zazní na celém albu.
Augustine: Je to vlastně i pozvánka. Něco jako „pojď do mě!“
Dimi: A taky je to i pozvánka k tomu, aby lidi kupovali CD a LP. Říkali jsme si, že když to na tom bude napsané „pojď a vem si to“, tak to lidi přitáhne, aby si ho koupili.

Máte nějaký rituál před začátkem koncertu? Ať už jako kapela, nebo každý zvlášť...
Augustine: Já se rozhodně rozezpívávám. Mám takové cviky, které dělám už pět až šest let. Mám to od paní učitelky Peckové, která je legendární operní pěvkyní v Praze. Dělá je se mnou celá kapela. Stává se, že když nás někdo zaslechne, přidá se, protože to od ní zná a je to pecka. Pecka od Peckové. (smích) Jinak se člověk musí připravit hlavně mentálně a naladit se na to, že bude nějakou hodinu středem pozornosti.
Dimi: Jarda je hodně strukturovaný. On má rituál před hraním, po hraní a určitě i nějaké další, o kterých nevíme.
Augustine: Já se vlastně před koncertem s nikým nebavím. V zákulisí bývá spousta lidí a je tam rušno. Já se před tím musím schovat a potřebuji se soustředit. S kapelou se pak rozezpíváváme, řekneme si nějaké klíčové body, na které se nesmí zapomenout. Třeba, že jsme nejlepší kapela.
Dimi: Jenom aktuální věci, které jsou bez diskuze. Jsme nejlepší kapela, všem nám to hrozně sluší. (smích)
Augustine: Udělali jsme si pravidlo, že před koncertem nesmíme už nic kritizovat. Tam prostě už není místo pro pochybnosti. Musí tam být stoprocentní jistota.

Jak vznikla spolupráce s Deaf Heart?
Augustine: Několikrát jsme spolu pařili, poznali jsme se na Fingers Up festivalu.
Dimi: Znali jsme se asi i dřív, ale tam jsme spolu poprvé pařili.
Augustine: Já jsem vlastně Tomáše Lichtaga znal už od dětství. Když jsem na něj koukal jako na kapelu Airfare. Líbilo se mi to, byli jediní u nás a dělali ten styl fakt dobře.
Dimi: Už pár let, vždycky, když jsme se někde potkali, tak jsme si říkali, že spolu musíme něco podniknout. A potom obě kapely v létě hrály na Rock for People, a tak jsme seděli a říkali si: „Když už, tak už... Obě skupiny vydáváme alba, pojďme to spojit.“ A mně se to spojovalo dobře, protože jsme jediné dvě rokenrolové kapely, které hrajou komerční rádia. Zároveň stojíme na pomezí. Nahrávky jdou lehce do popu, ale živák jde více do rocku.
Augustine: Ladíme hlavně stylově, ale i přístupem k tvorbě.

S The Silver Spoons Show jste sklidili úspěch, měli jste v ní spoustu zajímavých hostů, většina z nich jsou vaši kamarádi. Máte v plánu s někým z nich nahrát společný song?
Augustine: Já bych teď rád spolupracoval nebo klidně jen jamoval s Albertem Černým. Ale vyloženě mít s někým duet, to nás ještě nenapadlo.
Dimi: Není to teď v plánu, ale rozhodně je pár umělců, se kterýma bych se vůbec nebránil spolupráci. Konkrétně Alberta známe fakt dlouho a mohlo by to klapat.
Augustine: Pamatuji si, že ještě v dobách, kdy měl Charlie Straight, jsem si říkal, že píše dobré písničky.
Dimi: Augustine chce říct, že vlastně není dobré potkávat svoje idoly z dětství.
Augustine: Ne, právě naopak. (smích)

S kým se znáte nejdéle?
Dimi: Z těch hostů, co tam byli, známe nejdéle Honzu Homolu. Asi od roku 2012. Potkali jsme se na prvním oficiálním koncertu The Silver Spoons na nějakém mini festivalu. Hráli jsme jako první a dávali jsme to tam dohromady a byla to katastrofa. Rozladěné bicí, rozbitý crash, všechno špatně.
Augustine: My jsme ani nevěděli, že se bicí ladí. A pak přišli s klíčem a ladili to a my: „Wow hustý!“
Dimi: Takže Wohnouti přišli z backstage a pomáhali nám se vším. Dodnes jsou velký jméno v české hudbě. V zásadě nám tam asistovali, od té doby jsme kamarádi.
Augustine: My jsme byli tehdy vlastně poprvé v backstage s někým slavným a když hráli, dojídali jsme jejich jídlo. To bylo hodně dobrý, takový punk! (smích)

Kdo vás obléká? Máte nějakého stylistu, nebo to je čistě vaše sebevyjádření? Máte nějaký jednotný styl?
Dimi: My jsme si až jednou při rozhovoru uvědomili, kolik vlastně máme kolem sebe švadlen. Augustinova ségra je švadlena, jeho holka je stylistka a Jardova holka má vlastní řadu spodního prádla. Takže máme kolem sebe hodně módních guru, ale přesto se oblíkáme sami.
Augustine: Ve všech projektech, na kterých jsme dělali, nám pomáhali naši kamarádi. A když jsme na koncertech, tak si vybíráme všechno sami. Vybíráme něco, co nám dodává energii a v čem se cítíme dobře. Je to takový proces, že na začátku si každý hledá to svoje a doteď vlastně hledáme.
Dimi: Jarda v jednu chvíli začal nosit šílené košile a dnes by nás překvapil, kdyby si takovou nevzal. To je teď jeho styl, který si časem vybudoval, ale který mu strašně sedne.
Augustine: Hlavní myšlenka toho celého je asi svobodný projev, a to je i součástí naší image. Nechceme nikoho limitovat. Když má člověk vášeň k nějakému triku, řekněme, tak ať si ho vezme. Jestli má vášeň k tomu být nahý, tak ať je nahý.
Dimi: Byly nějaké koncerty v Rock Café, které když končily, byli všichni do půl těla. Protože tam když je plno, je uvnitř tři tisíce stupňů a když jedeš hodinový koncert, tak to je jediný způsob, jak to přežít. Dále bych řekl, že se nebojíme barev. Na rozdíl od jiných kapel na české scéně, protože i popové kapely se v zásadě strašně konzervativně oblékají. My se toho nebojíme, a naopak podporujeme to, ať každý projeví, co chce. A když je jeden barevný, tak to navádí toho druhého to udělat taky, a tak se navzájem influencujeme.

Lidé vás přirovnávají ke kapelám, jako jsou například The Beatles. Jsou vaším vzorem?
Dimi: Kdo nemá trošku vzor v The Beatles? Celá moderní hudba je založená na revoluci, kterou udělali v zásadě oni.
Augustine: Rozhodně víc pro nás než pro ostatní kapely. Máme rádi britskou vlnu z šedesátek. A ta nás baví asi nejvíc. Hrajeme podobně, ale asi to bude i tím, že hrajeme na stejných instrumentech. Je to hudba, která vychází z živého hraní, a proto to tak možná zní. A vypadá to, že tím že máme delší vlasy a já jsem Brit, to spojení tam prostě je. Zamlada jsem dělal, že jsem jeden z beatlsáků a hrál jsem na tenisové raketě, a v tom jsem byl fakt dobrý.
Dimi: Já jsem byl vždycky spíš za The Rolling Stones. Nevěřím v takové to Beatles nebo Stones, ale Stones mi vždycky víc seděli. Protože The Beatles poslouchali rodiče a každý chce být trošku jiný. Takže z té éry spíš Stones, byli víc drsní.

Album má deset songů, který z těch novějších tipujete na největší hit?
Dimi: Statisticky zatím nejvíc jede Don’t Trust You, kterou jsme vydali ještě před uvedením alba a zjevně lidem hodně sedla. A z těch úplně nových podle mě i naše oblíbená skladba, která vyvolává nejvíc emocí, a to je Young Age. Nevím proč, ale spousta lidí mi o té písničce píše. Myslím si, že hudebně je hodně komplexní, technicky je zahraná moc dobře a text je strašně silný. A má hodně energie.
Augustine: Je to těžké předpovídat, co bude hit. My můžeme říct, co máme nejvíce rádi a co bychom nejvíc poslouchali. A rádiové požadavky jsou navíc hodně specifické. Takže nejde říct, co se bude hrát.

Příběh k songu Don’t Trust You známe, má i nějaká další písnička zajímavou story?
Dimi: Každá písnička má v sobě něco, co člověk nebo někdo z našich blízkých zažil. Nikdo nepíše jen tak, náhodně.
Augustine: Všechny písničky vycházejí z našich životů. Ten příběh se sice vypráví v jedné chvíli, ale odehrává se třeba několik let. Třeba Young Age je o vyrůstání. Člověk si to v jednu chvíli uvědomí, že chce vyprávět zrovna o tomto tématu.
Dimi: Může to být i jednorázový pocit, nějaká myšlenka.  A napíšeš to na jeden tah a je to tam. Nemusí to být dlouhodobé. Každá písnička to má jinak. Například Sail Away je docela krátkodobá myšlenka. Je to o tom, jak už člověk nemohl sedět v karanténě doma. Všechno bylo zavřené a ty chceš cestovat. Žádná skladba není psaná z ničeho. Nedokážu si ani představit, že bych napsal písničku, která nemá nic společného se mnou nebo s někým, koho já znám nebo z příběhu, který znám. My se ale vždy snažíme předávat v zásadě pozitivní myšlenky. I když je to třeba o rozchodu, tak je to pojaté z pozitivního pohledu. Nemyslíme si, že role hudebníků je přenášet špatnou náladu. Od toho jsou tady zprávy.
Augustine: Má ti to vlastně pomoc. Chceme pomáhat sobě i lidem.

Jak byste se jako kapela představili někomu, kdo vás ještě nezná, a kterou písničku by si měl určitě pustit? Který song vystihuje váš styl?
Augustine: Za mě I Need a Woman. Ta je asi nejvíc v tom středu toho, co děláme. A jak bychom se popsali? Hrajeme old school vibe, který se dal do dnešní doby a vychází to z anglické hudby. Vše je na bázi kytary a kapely.
Dimi: Jednoznačně bych nás popsal jako kapelu. V Čechách jsou ještě populární, ale ve světě jich ubývá a spěje vše spíše k jednotlivcům. V duchu skupiny se skládá a cítí. Není to one man show, ale je to parta lidí, která vše nese. Nejde jen o jednoho člověka a partu lidí za ním.

Zmínili jste se, že nečtete rozhovory, které dáváte. Změnilo se to? Pokud ne, proč? Je vám jedno, co o vás píšou?
Augustine: Já je nečtu. Jsem tady a nemusím se zpětně dívat na to, co jsem řekl, nebo neřekl. Většinou si uvědomím, že jsem řekl něco blbě a já hodně moc patlám, takže bych chtěl něco změnit nebo dodat, a je náročné to pak řešit. Takže to radši neřeším. Na začátku jsem z toho měl trochu obavy, ale teď už mi to je v zásadě jedno. Dívám se spíš dál, jdeme dopředu.

Jaké máte plány po skončení turné? V jednom rozhovoru jste se zmínili, že máte několik písniček stranou. Jsou už nějaké nahrané? Bude další album?
Augustine: Nějaké jsou polonahrané a přemýšlíme, jestli je vydat na novém albu. A zatím větší plány než vydávat klipy k novým písničkám na albu, asi nemáme. Po celé léto budeme určitě hrát všude možně.
Dimi: Ty nové, které nejsou na albu, určitě půjdou v nějakou chvíli ven. Buď jako singly, nebo na novém albu. Pak je pár písniček, které jsme tam chtěli mít a hrajeme je, ale na desku se nedostaly. Chtěli bychom je ale určitě vydat. Ale kdo ví, jestli se objeví na nějakém dalším albu. Lidé si je určitě můžou poslechnout na koncertech.

Zpracovala: Pavlína Doláková, foto: archiv The Silver Spoons,  Jana Braunová
Témata: The Silver Spoons, Augustine Dunn, Dimitrije Maksimovic, rozhovor