RECENZE: Blur se vrací. Na desce The Ballad of Darren jsou zadumanější než kdy dřív

Blur

The Ballad of Darren

Skladby:
The Ballad, St. Charles Square, Barbaric, Russian Strings, The Everglades, The Narcissist, Goodbye Albert, Far Away Island, Avalon, The Heights, The Rabbi, The Swan, Sticks and Stones

13 skladeb / 42:30 min

Vydavatel: Warner Music

Damon Albarn se o novém albu vyjádřil jako o "prvním skutečném albu Blur od desky 13", která vyšla v roce 1999. Od té doby ale pod značkou Blur vyšly ještě další dvě nahrávky. Think Tank, během jejíhož nahrávání opustil kapelu Graham Coxon, takže se objevil ve výsledku jen v jedné skladbě, zde se dá tedy chápat, že se nedá počítat jako plnohodnotná deska Blur. Ale proč za skutečnou desku nepovažuje Albarn comebackovou The Magic Whip? "Protože jsme k The Ballad of Darren přistupovali tak, jako jsme to dělali kdysi, všichni čtyři v jedné místnosti," říká. 

RECENZE: Blur - kam zmizel ten starý song?

Na první poslech je The Ballad of Darren ve srovnání se svou předchůdkyní výrazně melancholičtější, ono už slovo "ballad" v názvu dobře vystihuje převážnou většinu skladeb. I když některé písně zní jako jednoduché veselé popěvky, jsou dobrým příkladem toho, co Blur uměli vždy velmi dobře, a to je práce s kontrasty - do pozitivní chytlavé melodie zabalit ve skutečnosti velmi depresivní text. 

A že se Albarn tentokrát vyrovnává s opravdu těžkými tématy - sám zmiňuje, že písně psal v období po zásadních otřesech v jeho životě - kromě pandemie se jedná také o úmrtí jeho blízkých přátel Bobbyho Womacka a Tonyho Allena a tour manažera Blur Craiga Duffyho. Proto se ve skladbách často opakují motivy ztráty, loučení, stárnutí, vzpomínek na mládí či stesku. A když se, třeba právě ve vesele znějící skladbě Barbaric, zdá, že přichází naděje, že se Albarn nevzdává, hodí do toho vidle posledním veršem “A navíc si myslím, že už je stejně pozdě.” 

Z nastoleného melancholického směru ve výsledku výrazně vybočuje pouze druhý singl v pořadí, St. Charles Square. Drsný riff a Albarn ječící o tom, jak se osamělý člověk může ze samé samoty taky úplně zbláznit, jakoby na desku ani nepatřily, tak moc se mezi zbývající skladby nehodí, přesto se řadí k nejsilnějším momentům desky. K těm patří bezpochyby i první singl Narcissist, který nastolil tak vysoká očekávání, úvodní The Ballad, nebo již zmiňovaná skladba Barbaric.

Až budete desku hledat na Spotify, rozhodně si pusťte deluxe edici. Ta totiž obsahuje dvě skladby navíc, konkrétně The Rabbi a The Swan, které rovněž patří k tomu nejlepšímu, co při nahrávání této desky vzniklo, až je s podivem, že se do standardního playlistu nevešly. A fajnšmekři si mohou na Youtube dohledat ještě Coxonovu Sticks and Stones, která vyšla exkluzivně jen na japonském trhu, ale byla by škoda ji opomenout.

Na první poslech se může zdát, že nejlepší věci vyšly jako singly a zbytek se tak trochu slévá dohromady. The Ballad of Darren vyžaduje více poslechů, aby se člověk do hudby pořádně vcítil a vnímal i texty, které jsou zásadní součástí celého sdělení. Objevují se hlasy, že zde chybí nějaká pořádná pecka, přece jenom jsou to "ti Blur" a ti přece nemůžou dělat jen takové hezké obyčejné písničky. Jenže není fér po Blur chtít, aby po třiceti letech přišli s dalším Parklife nebo Girls & Boys. Tyhle písničky milujeme, kapela koneckonců taky a hraje je často a ráda, ale jsou o třicet let starší a logicky se vyvíjejí jako muzikanti i jako lidé. Navíc nám už od eponymního alba Blur z roku 1997 ukazují, že jim nezáleží na hitech a nehodlají jít snadnou cestou omílání již tisíckrát ohraného fungujícícho vzorce. A to je dobře.

Text: Barbora Kubalová, foto: FB Blur
Témata: Blur, The Ballad of Darren, rock, recenze