Vydáno 06.12.2023 | autor: Aleš Materna
Zakládající člen britských Jethro Tull, zpěvák a flétnista Ian Anderson, se svými mladšími spoluhráči předvedl v Praze další z propracovaných a hudebně i vizuálně strhujících show. Na svém přesně padesátém koncertě na území Česka a Slovenska od pádu železné opony ukázali Jethro Tull i bez klávesisty, který o den dříve krátce před brněnským koncertem skončil v nemocnici, že ještě stále nepatří na smetiště dějin art rockové hudby.
LIVE: Jethro Tull i bez nemocného klávesáka nadchli zaplněné Kongresové centrum Praha
Tyhle písně nestárnou. Ačkoliv nijak jednoduché, často naopak komplikované skladby složené z mnoha navzájem se překrývajících vrstev, v nichž hraje prim folk-rockový základ. Hlavním nástroje je Andersonova flétna, stále vzbuzující úžas s nádechem až jakési posvátnosti. Flétna a zvláštní, jakýsi baladický Andersonův zpěv, který často spíše připomíná recitaci, ve spojení s propracovanými party elektrické i basové kytary, podpořené klávesovými plochami. Jak s omluvou Jethro Tull na úvod vysvětlili, kvůli indispozici Johna O'Hary, a aby se nemusely dva předvánoční koncerty zrušit, zněly klávesy z původních nahrávek.
Jethro Tull s Ianem Andersonem zaplnili pražské Kongresové centrum
Kromě několika písní z posledních dvou alb, letošní v pořadí dvacáté třetí desky nazvané RökFlöte a loňské The Zealot Gene, nemohly chybět ani klasické skladby prověřené časem. Překvapivě však novější písně fungovaly mezi nejznámějšími hity bezvadně, ať už se jednalo o Wolf Unchained s vizuálně až strašidelným vyobrazením vlků či Mine Is the Mountain s neméně zdařilou projekcí horské scenérie a Navigators s až dobovou atmosférou plavby oceánem na dřevěné plachetnici.
Nutno uznat, že každá z písní celého téměř dvouhodinové show byla doplněna zcela odlišnou, zároveň však úchvatnou vizuální projekcí, která povýšila už tak okouzlující a skvěle vystavěné písně o další level. Zkrátka a jednoduše, bylo co poslouchat a na co se dívat. Nebylo k tomu potřeba nijak velké show, tu ostatně obstarával převážně šestasedmdesátiletý muzikant, který i v tomto věku poskakoval po pódiu s flétnou jako rarach. Nechyběl ani jeho ikonický postoj na jedné noze. Zpěv už samozřejmě není, co býval před lety, což se ovšem vzhledem k muzikantově věku ani nečekalo, nicméně jeho hra na flétnu, ta je zkrátka stále geniální. Ač ostatní muzikanti v kapele hráli také výborně, včetně mnoha vyhrávek a kudrlinek elektrické a basové kytary, tak upřímně – bez Iana Andersona a jeho charisma a instrumentality by kapela byla sotva poloviční.
Celý koncert byl orámován skladbami z nejznámější desky Aqualung, kterou kapela nahrála na konci roku 1970 a vydala v tom následujícím, aby ji zcela nečekaně vystřelila na první místa žebříčků v mnoha zemích světa. Hned na úvod zazněvší Cross-Eyed Mary, v závěru pak notně předělaná Aqualung, že i skalní fanoušci kromě úvodního riffu měli problém tuto skladbu rozpoznat a identifikovat, nicméně opět s vizualizací týkající se bezdomovectví, která skladbu umocnila – bez debat šlo o absolutní vrchol večera. A v přídavku pak celé vystoupení podtrhla píseň Locomotive Breathe.
BIZÁR TÝDNE: Frontman hardrockových Jethro Tull Ian Anderson doprovodil na flétnu Michala Davida
Ale nemylme se – těch hudebních vrcholů bylo mnohem více – jen namátkou například známá Heavy Horses na pozadí s tažnými koni, Mrs Tibbets s alarmujícím motivem shození první jaderné bomby na japonskou Hirošimu a varováním před zničením naší planety, či závěrečná skladba před přestávkou, coververze Johanna Sebastiana Bacha Bourrée in E Minor, kterou kapela nahrála na své druhé album Stand Up již v roce 1969, v níž zazněl i motiv použitý v muzikálu Jesus Christ Superstar, konkrétně v This Jesus Must Die.
Vděční fanoušci v zaplněné hale si koncert užívali a v závěru připravili kapele bouřlivé ovace, což si zcela jistě všichni muzikanti zasloužili. Celý koncert byl nádhernou ukázkou toho, že pokud je někdo skutečným hudebním géniem, neztrácí tuto svou schopnost ani ve stáří. A když je k tomu ještě navíc činorodý a aktivní a stále skládá nové a nové písničky a nahrává nová alba, a bez ustání a bez dechu koncertuje a předvádí strhující pódiové výkony, fanoušci tuto snahu a činnost dokáží ocenit. Jak se v průběhu koncertu vyznal jeden ze členů fanklubu Jethro Tull: „Viděl jsem všech padesát jejich koncertů na našem území, a k tomu i některé v zahraničí. A každý byl a je pro mě úžasný zážitek a pořád mě to baví.“
Jednou závěrečnou větou – mikulášský koncert Jethro Tull byl nádherný hudebně vizuální zážitek, který se musí vidět, slyšet a procítit naživo.
Text: Aleš Materna, foto: David Webr (titulní, ilustrační), Jiří Linhart
Témata: Jethro Tull, Ian Anderson, Kongresové centrum, folkrock, progresivní rock
0,00
čtenáři
hlasuj
