LIVE: Popáté a naposledy. Ennio Morricone se rozloučil s Prahou

ENNIO MORRICONE
O2 ARENA, PRAHA
16. 10. 2017

Pokud už jste v minulých letech měli to štěstí a dost možná nejproduktivnějšího skladatele posledních dekád už viděli naživo, není třeba číst dál. Dávno víte, jak fantasticky vykomponovanou a zároveň procítěnou hudbu plnou emocí má tento umělec na svědomí a že i v živém podání, kde mu sekunduje Český národní symfonický orchestr a smíšený sbor pocházejí z Maďarska, dokáže nejednou chytit za srdce a rozplakat. A ani tato česká zastávka na tom nebyla jinak, rozdílů v kvalitě nebo programu večera bylo ve srovnání s minulou i předminulou návštěvou naprosté minimum.

FOTOREPORT: Ennio Morricone hrál naposledy v Praze

Také tentokrát zazněla v úvodu notoricky známá suita Chi Mai z roku 1971, střední část patřila nejslavnějšímu období, tedy spolupráci s režisérem Sergiem Leonem a hudbě z filmu Hodný, zlý a ošklivý a také Tenkrát na Západě, v jehož případě byl vybrán zástupce The Man With The Harmonica.

Po dvacetiminutové přestávce se odstartovalo s nejnovějším kusem L'Ultima Diligenza per Red Rock, který zazněl v Tarantinovce Osm hrozných a vynesl tak Morriconemu jeho prvního Oscara.

LIVE: Ennio Morricone si v Praze i napočtvrté vysloužil aplaus vestoje

Další jistotou bylo zařazení kusů z filmu Mise, i tentokrát doplněné o vokály sopranistky Sussany Riggacci. Kromě ní se ale na pódiu objevila i Dulce Pontes a mimo jiné potěšila i zpěvem v angličtině. Mezi vší tou nádherou, kdy jste se převalovali v peřinách mazlivých melodií Gabriel's Oboe a nechávali se tím ryzím uměním znovu a znovu bezmocně srážet na lopatky, se jako vrchol večera předvedly euforická, skoro až popová skladba Abolisson a také závěrečná epická věc On Earth As It Is In Heaven.

Těžko říct, proč se v třídílném přídavku opakovaly už ten večer jednou odehrané kusy, mnohem skandálnější chování ale předvedli někteří kolem sedící novináři, kteří nejen že v nemálo případech odcházeli neuctivě už po půlce představení, jedna z těch, které zůstaly, ale pro změnu nedaleko pisatele regulérně začala chrápat.

LOUČENÍ BEZ EMOCÍ

Jestli něco scházelo, byl to dost možná nejznámější kus, melodie Jill's Theme z filmu Tenkrát na západě, kterou si bohužel našinci stále spojují spíše s Věrou Špinarovou, než s jejím skutečným autorem. Možná ještě více ale chyběl pocit skutečného rozloučení. Morricone ke svému často stojícímu a tleskajícímu publiku ani tentokrát nepromluvil jediné slovo a pokud u nás hrál skutečně naposledy, snad by se nic tak strašného nestalo, kdyby od pořadatelů dostal alespoň tu kytku. Pokud tedy některý z fanoušků lituje, že se na něj s lístky nedostalo, nemusí jej to kvůli absenci dojemnějšího a emotivnějšího finále alespoň tolik mrzet.

To vše jsou ale jen malé kaňky na jinak opět famózním večeru vitálního rekordmana, o jehož výjimečnosti svědčí ještě jeden postřeh. Jestliže máte nakoukány filmy, u nichž jeho hudba zazněla, samozřejmě je celý zážitek z koncertu na úplně jiném levelu než v opačném případě.

Postavíte-li ale Itala do srovnání například s Hansem Zimmerem, jehož hollywoodské blockbustery současnosti lze jen stěží neznat, a tudíž by měl být pro mladší publikum daleko stravitelnější, neboť si kolikrát v hlavě dokáže zasadit hudbu ke konkrétním záběrům, stejně majitel nedávno vydaného DVD s koncertem z pražské haly prohraje. Německému skladateli a rutinérovi totiž v díle schází duše a plnokrevnost, kterou se naopak tvorba Morriconeho může pyšnit. A to je také důvod, proč je úplně jedno, jestli jeho filmy znáte, nebo ne. Nepotřebujete je. Ta hudba je totiž natolik osobitá, zajímavá a nezapomenutelná, že je už teď jasné, že se na ni bude chodit i poté, co sám maestro jednou zaklepe na nebeskou bránu. Ať už se mu ale dál bude dařit jakkoliv, jedno by mělo zaznít zcela určitě: Děkujeme, mistře.

text: Jan Trávníček, foto: Matěj Třasák

Témata: Ennio Morricone, O2 arena