LIVE: Rocker, folkař i rozervaný umělec. Glen Hansard se vrátil do Prahy a přejel diváky jak tajfun

Vydáno 15.11.2023 | autor: Jan Trávníček

Proč vlastně chodíte na koncerty? Je to proto, že chcete slyšet naživo své oblíbené písničky? Chcete být blíže umělcům, kteří je vytvořili a trochu je poznat? Kvůli muzikantským výkonům? Perfektním pěveckým show? Je to kvůli konfetám a rachejtlím? Fotkám na sociální sítě? Protože tam mají levnější merch? Rádi chodíte mezi lidi? Všechno dohromady?

LIVE: Rocker, folkař i rozervaný umělec. Glen Hansard se vrátil do Prahy a přejel diváky jak tajfun LIVE: Rocker, folkař i rozervaný umělec. Glen Hansard se vrátil do Prahy a přejel diváky jak tajfun

Glen Hansard
Praha, Palác Lucerna
14. 11. 2023

Já už mám odpověď dlouhé roky stejnou. Všechny faktory zmíněné výše jsou fajn a hrají svou roli. Někdy více, někdy méně. Osobně ale navštěvuju koncertní stánky především proto, že chci vidět pravé, nefalšované emoce. Sám pro sebe jsem si to nazval: „Trhání trička.“

Co to znamená? Chci před sebou vidět umělce, který do svého výkonu dává všechno, jako by to měl být poslední koncert, který kdy odehraje. Chci, aby na každém jeho slově záleželo. Chci pochopit, jak životně důležitý moment právě prožívá. Chci pot, slzy a jasně, klidně i krev, když to jinak nejde. Chci zkrátka vidět člověka, který hraje tak, že mám chuť si roztrhat tričko a řvát, co mi jen tělo dovolí. Chci, aby ten tlak, jenž z něj jde, mnou prostupoval tak moc, že tu ryzí emoci začnu cítit taky. Láska, smutek, nenávist, stesk, přátelství, zkrátka cokoliv. Ale ten výkon musí být tak silný, že nás ta emoce propojí v nepopsatelném spojení, jaké můžete zažít jedině na koncertě.

Takové momenty jsou ale výjimečné a velká část zpěváků to nedokáže. Pár výjimek ale existuje. Patří mezi ně třeba Biffy Clyro, The Hunna, Kensington, Parkway Drive, Passenger a další. A pak taky Glen Hansard.

Na celé hudební scéně není nikdo takový jako on. Dobrých folkařů jsou tisíce, ale Glen je jenom jeden. Zní to jako klišé, ale každý, kdo někdy jeho koncert navštívil, by potvrdil, že irský rodák je něco jako přírodní úkaz. A že jakmile tu zkušenost jednou získáte, tak bez ohledu na to, že jeho vystoupení nemívají velké promo, vždycky už pak na nich chcete být. Znovu a znovu.

Protože on takový je. Když zpívá, nedokážete z něj spustit oči. Každé jeho slovo je důležité a jeho hlasový rejstřík jej nikdy nezradí. Vždy to slovo zazpívá přesně tak, jak chce. Od jemného falzetu, kdy až skoro šeptá, přes dosud nepoznané, skoro až Cohenovské barvy hlasu, které předvedl v úvodní Sure As The Rain až po nespoutaný, zvířecí řev, kdy mu tvář rudne, stříká z něj pot a do své španělky už zase ryje trsátkem tak, že opět prohlubuje už tak vydlabanou díru do dřeva. A vy to cítíte a sdílíte tu bolest s ním. Fyzickou, ale i duševní bolest. Ze života, který je jiný, než jste si plánovali. A jehož důsledky ničí milostné vztahy, přátelství, ale i duševní zdraví nás samotných. To všechno při jeho koncertech cítíte.

Glen Hansard dojímal i rozesmíval. V Praze přehrál nové album a převyprávěl děsivé sny z dětství

Není se před tím kam schovat. To proto, že všechno, co dělá, je tak neodolatelně staromilské a ryzí, že vám to zas a znovu připomene podstatu hudby. Hudby, která nepotřebuje obezličky typu half-playbacku nebo čtecích zařízení. Proč taky. Doprovodná kapela tvořená povětšinou ještě kolegy z The Frames je tvořená tak poctivou sestavou osobností, že nepotřebujete elektronické hračky k tomu, aby muzika měla sílu. A na čtení textů z obrazovky by taky nebyl čas. Vždyť to jsou všechno příběhy, které napsal život. A vepsal je do těla stárnoucího a stále více šedivějícího muže, k němuž byl osud milosrdný, ale i neúprosný. Nehledě na to, že ty příběhy mnohdy vznikaly právě v jeho milovaném Česku. I proto Glen v zaplněném velkém sále Lucerny každou druhou píseň věnoval někomu ze svých českých přátel.

Třeba There’s No Mountain ze sotva měsíc staré desky All That Was East Is West Of Me Now věnoval kamarádům z Malé strany, kteří musí každý den vyšlapat kopec proto, aby se dostali domů. A předskokance Petře Hermannové zazpíval nádhernou baladu Bird Of Sorrow, v níž zpívá, že „láska si tě znovu najde“. Ostatně, i on sám už má po dlouhých letech strádání konečně klid, loni mu básnířka Mairi Saaritsu porodila syna a kvůli ní se celoživotní bard nově usídlil v Helsinkách.

A když už jsme u toho předskakování, někdejší zpěvačka dlouhou dobu v Berlíně usazeného projektu Fiordmoss letos vydala sólovou desku In Death’s Eyes pod vlastním jménem. A ačkoliv je držiteli Oscara historicky spřízněná a většina posluchačů o její existenci minimálně slyšela právě od něj či od Markéty Irglové, tak bohužel i naživo se potvrdilo, že její aktuální tvorba je jen pro velmi, velmi omezené publikum.

To sice její efekty podpořenou hru na autoharfu vychválí podobně jako časopis Full Moon, jenž jí dokonce věnoval rubriku Album měsíce, ale zalíbení v jejím aktuálním materiálu najdou spíše posluchači Swans, Explosions In The Sky a podobných alternativně smýšlejících spolků, pro něž je převážně instrumentální, atmosférická, náboženstvím ovlivněná a obecně velmi náročná hudba Petry Hermannové jako stvořená.

Čtyři roky čekání od koncertu v Divadle Archa byly až příliš. Ačkoliv ale v aktuální sestavě už Hansard a jeho kapela nesólují tak dlouze jako dřív, nemá smysl porovnávat, zda byl lepší tehdy, nyní nebo třeba před lety ještě přímo ve Valašském Meziřící, na které si místy česky mluvící zpěvák nejednou vzpomněl. Podobná snaha by byla úsměvná asi jako když si vybíráte mezi Ferrarim a Lamborghini. Každý přece ví, že ani s jedním neuděláte chybu.

LIVE: Glen Hansard si ve vyprodaném Divadle Archa omotal diváky kolem prstu

Aby toho nebylo málo, tak i zvukař dnes třiapadesátiletého umělce ukázal, že dokonce i v Lucerně může být křišťálově čistý zvuk, když se toho chopí někdo zkušený a tak ať už hrála formace naplno nebo se pro pestrost vystoupení zvolila jen její část, byla radost to poslouchat.

Hitů sice tentokrát nezaznělo tolik, a tak se publikum probralo až u sedmé When Your Mind’s Made Up, ale kdo by to počítal. I kdyby během přibližně dvou a půl hodinového koncertu hrálo pořád dokola jen Her Mercy anebo by se jen dokola točil na svém dětském snu o propadnutí se do sklepa za čarodějkou, o čemž tentokrát zevrubně vykládal, i tak by bylo na co vzpomínat. Glen Hansard je totiž pan muzikant a není divu, že se od něj učí Dermot Kennedy, Ed Sheeran, Eddie Vedder i všichni ti buskeři, kteří v Dublinu celé dny mrznou na Grafton Street. Nebo si, pokud se jim zadaří, v lepším případě získávají turisty v proslulém Temple Baru. Všichni chtějí vědět, jak to udělat, aby se ty emoce naučili předávat stejně jako on.

Jestli jste v koncertě nabušeném měsíci listopadu měli jít byť jen na jediný koncert, pak to měl být právě tento. Mistr se vrátil. A znovu kraloval.

Text: Jan Trávníček, foto: Aneta Puteani
TémataGlen Hansard, Petra Hermanová, All That Was East Is West Of Me Now, Lucerna

5,00

čtenáři

hlasuj
zavřít