Vydáno 07.02.2017 | autor: redakce
Jen dva měsíce dělily letní českou návštěvu kanadských pop-pankáčů Sum 41 od spuštění dalšího předprodeje na jejich únorový koncert ze šňůry Don’t Call It A Sum - Back World Tour v Praze. Kdo neváhal a už v říjnu loňského roku zakoupil lístek, ten se právem dočkal zážitku, na který bude vzpomínat. Předzvěst toho, že se v pražském klubu Roxy něco děje, byla fronta několik desítek metrů dlouhá už hodinu před otevřením klubu.
LIVE: Sum 41 v plné síle - v Roxy ukázali, co umí. Foto: Rusty Shepherd
Jako překapela se představili francouzští Paerish, kteří Sum 41 doprovází na části jejich evropské tour. Přestože o sobě píší, že jejich vzory jsou Blink 182 nebo The Offspring, v jejich projevu se to dle mého příliš neprojevilo. Ale s jistotou se dá říci, že oproti letnímu výběru českých promotérů předkapely Donaha byl začátek večera přijatelnější.
FOTOREPORT: Sum 41 naplnili energickým pop-punkem klub Roxy
Úvod koncertu Sum 41 ohlásilo husí kůži nahánějící intro, které je věrným fanouškům již známé - Carmina Burana, AC/DC a klasický temný úvod z DVD Introduction To Destruction. Když součet dosáhl čísla 41, šílenství se spustilo.
Pětičlenná kapela spustila songy ze svého nového alba 13 Voices, které vyšlo na podzim loňského roku a mezi prvními skladbami zazněly A Murder Of Crowns a Fake My Own Death. Nato se frontman Deryck Whibley, který vypadal už znatelně lépe, než po poslední návštěvě Prahy, kdy na něm byly patrné známky proběhlé léčby z alkoholismu, přivítal s publikem slovy "Ladies and gentlemen, you all motherfucker, we meet again!" a začal Hell Song (album Does This Look Infected, 2002). Tímto si kapela koupila celý klub. Následovalo Over My Head (Does This Look Infected?, 2002) a Underclass Hero (Underclass Hero, 2007), kdy si kapela připravila pro fanoušky obrovské nafukovací balóny. Zkrátka byla to atmosféra, která vás vtáhne.
Klubem se take rozezněl klavír a setlist střídal staré oldschoolové hity, kdy si připadáte jak středoškolák ve filmu Prci, prci, prcičky s posledními, loni vydanými tvrdšími skladbami. První slzy ukáply při songu All To Blame (Chuck, 2004) a kdo je skrýval, pravděpodobně už neustál davovou srdcovku With Me (Underclass Hero, 2007).
Frank Zummo předvedl bubenické sólo, kterým se představil fanouškům, kteří jej ještě neznali - stálým
členem kapely je od roku 2013, kdy nahradil původního bubeníka Stevea Jocze. Kdo nenavštívil letní vystoupení Sum 41 v rámci Prague Sounds Good festivalu, měl šanci navštívit kapelu v roce 2010 na dvojkoncertu v Lucerna Music Baru. Na okraj - zde byli fanoušci o poznání mladší, než na koncertě v klubu Roxy.
Jestli někomu došly při této jízdě síly nebo se snad našel někdo, kdo váhal se skákáním ve zběsilém davu, tak při posledním setu skladeb, kde zazněly největší pecky z alba All Killer No Filler (2001), jako Motivation, In To Deep a samozřejmě Fat Lip, vstal a běžel do davu. Koncert v tomto okamžiku dosáhl bodu varu.
Kapela si připravila pro fanoušky skvělý dvouhodinový setlist a co song, to zážitek. A stejně, jako při návštěvě kina marvelovských filmů nesmíte odejít hned po titulcích, po prvních přídavcích Sum 41 přichází poslední třešnička na dortu - Pain For Pleasure v metalových převlecích s dlouhými parukami. Kdo vydržel, nelituje, a kdo nevydržel nebo nezná, googlí.
text: Tereza Podhorná, foto: Rusty Shepherd
5,00
čtenáři
hlasuj
