LIVE: Vojta Dyk si splnil sen a vyprodal O2 arenu. Nabídl estrádní show, které chyběly silné písně

Zpěvák, bavič a showman si přitom svou pěveckou kariéru buduje od dětství, kdy od svých sedmi let téměř celou dekádu strávil jako člen chlapeckého sboru Pueri Gaudentes, prošel souborem Top Dream Company, v roce 2008 se pak přidal ke kapele Nightwork, s níž v následujících pěti letech sklízel velké úspěchy a získal mnohá ocenění. Po rozpadu kapely v roce 2013 začala jeho několikaletá spolupráce s brněnským B-Side Bandem, zároveň nahrával také samostatná alba. V poslední době společně se svou kapelou D.Y.K. hrál po klubech na turné nazvaném V přítomnosti Tour, které vyvrcholilo právě koncertem v největší české hale.

Kvalitní hudba, špičkoví tanečníci a emocemi nabitá show. Vojtěch Dyk si splnil sen a učaroval O2 areně

Zatímco ovšem v klubech vyzní jeho produkce nadstandardně a repertoár tvořený ne příliš známými písněmi lze nahradit komorní či naopak spontánní atmosférou, v O2 areně tohle fungovalo jen částečně. Úchvatná scéna tvořená vizuálně velice přitažlivými obdélníky, do nichž se promítaly různé filmové a fotografické záběry ať už na výšku, či po celé šíři pódia, slibovaly pastvu pro oči, a ty ji skutečně dostaly. Velká kapela tvořena hned dvanácti členy, z nichž všichni jsou opravdu nadstandartními hudebníky a zpěváky, včetně dechové sekce, zase slibovala velkou hudební show a pastvu pro uši. Což o to, show to byla veliká, muzikanstké výkony byly také parádní – jediné, co tomu chybělo, byly zkrátka silné melodie a songy s potenciálem zaujmout a utkvět v hlavě na delší čas než jen po dobu trvání koncertu.

Většinu repertoáru koncertu totiž tvořily skladby ze sólového alba D.Y.K., které Vojta Dyk natočil v roce 2019 v New Yorku s mnoha významnými americkými i českými muzikanty v čele s Ondřejem Pivcem. Album je hravé, pestré a na poslech zajímavé, nicméně příliš zapamatovatelných melodií nenabízí. Oč méně tedy toho bylo z hlediska silných písní ke slyšení, o to více to nahrazovala někdy až cirkusová čísla, čímž se z koncertu stával doslova kabaret. Jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Od všeho trochu a výsledek vůbec nedržel pohromadě.

Bombastický nástup na scénu, první tři rytmické písničky s až přemírou halekání a různého jééé a olééé a až násiného rozezpívávání publika, a když se lidé pomalu začali chytat, náhle změna, a to doslova radikální – Vojta Dyk začal smutně mluvit o smrti, konkrétně o smrti svého otce, kterému chtěl ještě než umře napsat písničku, leč již to nestihl. Tak mu ji alespoň zazpíval na koncertě. Což o to, píseň Táto je opravdu velice povedená a jedna z mála zapamatovatelných koncertních melodií, ovšem načasování nebylo vůbec povedené – po rozjuchaném začátku většinu fanoušků tato tklivá a dojemná píseň srazila dolů. Ke všemu se do těchto intimních chvil v jedné chvíli rozléhal ze zadní části hlediště až téměř neurvalý a obtěžující hluk bavících se a slavících lidí odněkud ze sky boxů, kterým bylo úplně jedno, že zde probíhá nějaký koncert.

A náhle střih, zpěvák ohlásil dost bylo smutnění, a na řadu přišel song Armáda plný rozjuchaných tanečníků ve vojenských uniformách. Do toho Vojta Dyk zpíval o armádě lásky, aby si ke konci písně vzal do rukou něco jako velký kulomet? Většina lidí nevěřícně koukala, ale než to stačila vstřebat, nastal další zvrat a zpěvák pozval na pódium dva hvězdné hosty - Glena Hansarda a Markétu Irglovou, aby pouze přišli, uklonili se, intimně a citlivě odzpívali jejich největší hit Falling Slowly.

Ano, tohle byl pro většinu lidí vrchol celého večera, protože pak už to šlo jenom z kopce – taneční čísla střídala muzikantské exhibice, čímž se povážlivě natahovala délka jednotlivých skladeb. Do toho zpěvák neustále halekal či trylkoval svoje ééééóóó, a to skoro v každém songu, došlo dokonce i na velrybí zpěv, což už bylo opravdu ke konci neuvěřitelně otravné. Tanečníků přibývalo, až se v tom člověk totálně ztrácel, a když konečně přišla jakž takž trochu známější písnička Phone Song, doprovázená sborovými téměř gospelovými vokály, k tomu na plátno promítané lomené oblouky vytvářející iluzi kaple, dokázal zpěvák tuto velice hezkou atmosféru “ozvláštnit” tím, že se proletěl nad publikem zavěšený na laně a zpívající visící hlavou dolů.

Samotný závěr se pak táhl neuvěřitelně dlouho, přišly přídavky, kde se na pódiu sešli lidé jako Ewa Farna, Ben Cristovao, Jakub Prachař, tenista Radek Štěpánek, Adam Mišík či dokonce Jiřina Bohdalová a Michal David, aby si společně zazpívali další olééé. Nějak to do celkového kabaretně-divadelně-tanečního televarietního Ein Kessel Buntes mišmaše zapadalo. Na závěr se Dykovi alespoň trochu podařilo vylepšit dojem poslední citlivě zazpívanou skladbou Šumavský otčenáš, kdy požádal publikum, aby se v klidu rozešlo bez potlesku a užilo si ten intimní zážitek.

Po celou dobu koncertu mi v zásadě táhla hlavou jediná myšlenka – co za podivnost se to tady odehrává, a kde jsou sakra nějaké písničky?! Vojta Dyk je charismatický zpěvák, který má hlasově na to jednou ovládnout Česko svým zpěvem a mohl by patřit k těm dlouhodobě nejlepším popovým zpěvákům u nás. K tomu ale potřebuje dvě zásadní věci – schopné skladatele, kteří mu napíšou zapamatovatelné písně a melodie, a schopného režiséra a dramaturga, kteří dokážou takto velký koncert zrealizovat a načasovat tak, aby to bylo alespoň trochu vyvážené a smysluplné. Koncert držel pohromadě a měl jasný dramaturgický záměr, a pro diváky to byl skutečný nezapomenutelný zážitek. Bez kvalitních vyvážených přísad a správného receptu žádný chutný dort bohužel nikdo neuvaří. Vojtěch Dyk mi na tomto vystoupení připadal jako fotbalisté jeho oblíbeného klubu Sparta Praha – nuda se zakrývá drahým pozlátkem, k vidění jsou jen samé kličky, přihrávky do stran a dozadu, zdržování a natahování času, ale žádné góly. A bez gólů se vyhrávat nedá.

Text: Aleš Materna, foto: Radoslav Vnenčák
Témata: Vojta Dyk, DYK, Markéta Irglová, Glen Hansard, O2 arena