RECENZE: Iggy Pop namísto důchodu pendluje na novince Every Loser mezi žánry

Vydáno 27.01.2023 | autor: Tomáš Kocian

Otec punku Iggy Pop si na stará kolena místo odpočinku naservíroval svou devatenáctou studiovou nahrávku. Na bezmála sedmatřiceti minutách najdeme celkem jedenáct skladeb. Namísto nostalgie dostáváme materiál, který nenudí a jehož předností je originalita.

RECENZE: Iggy Pop namísto důchodu pendluje na novince Every Loser mezi žánry

Iggy Pop

Every Loser

Skladby:
Frenzy, Strung Out Johnny, New Atlantis, Modern Day Ripoff, Morning Show, The News for Andy, Neo Punk, All The Way Down, Comments, My Animus, The Regency

11 skladeb / 36:57 min

Vydavatel: Gold Tooth Records / Atlantic Records

Na desce Every Loser nejsou žádní hosté, nicméně v „doprovodné“ kapele najdeme taková jména, jako například baskytaristu Duffa McKagana z Guns N’ Roses, Fleu a Chada Smitha z Red Hot Chili Peppers či Stonea Gossarda z Pearl Jam. Produkce se ujal Andrew Watt, který měl na starosti též skvělou desku Ozzyho Osbourna Patient Number 9 z minulého roku či Earthling – sólovou nahrávku Eddieho Veddera.

LIVE: Chci, aby můj děda byl jako Iggy Pop

Album vykopává skladbou Frenzy – nekompromisní, úderný a přímočarý otvírák. Iggy Pop, tak jak ho známe z jeho mladistvé, punkové éry. Zároveň se jednalo o první singl. Strung Out Johnny je tempem pomalejší skladba, ve které skvěle fungují syntezátory evokující osmdesátá léta. Pop zde působí uvědoměle a za vyzdvihnutí stojí chytlavý refrén.

New Atlantis je více „vypravěčská“ a takové ticho před bouří, čímž bouří je myšlena navazující skladba Modern Day Ripoff, u které již při úvodním kytarovém riffu víme, že se jedná o klasickou „Popovinu“, která by mohla skvěle fungovat zejména naživo. Morning Show je zase příjemná countryovka s hlubokým vokálem. Neo Punk a The Regency patří jistě mezi jedny z nejsilnějších na albu a ve druhé jmenované nám bude znít text „fuck the regency, fuck the regency, fuck the regency up!“ ještě pěkně dlouho v hlavě.

Na desce najdeme i dvě minutové „mezihry“ The News For Andy a My Animus, které se nedají považovat za písně v pravém slova smyslu. Deska je žánrově rozkročena, což jí neubírá na kvalitě – ba právě naopak, je o to zábavnější. Laicky řečeno - je hezky poslouchatelná, a to zejména díky jednoduchým a chytlavým refrénům (ve většině případech) a dobrým aranžím i zvuku, na čemž má obrovskou zásluhu již zmiňovaný producent Andrew Watt, který si ve svých pouhých třiatřicetiletech zaslouží za svůj talent velký respekt. Stejně tak jako sám Iggy Pop, který ani ve svém věku nezabředává do vlny nostalgie a neparoduje sám sebe tak, jako mnoho jeho kolegů.