RECENZE: Metallica v kině – nové album 72 Seasons na filmovém plátně zaujalo, ale nenadchlo

Film započal vtipným a uvolněným pozdravem kapely všem fanouškům, při němž z plátna na diváky sedící v sále vylétla dokonce sprška popcornu. Členové kapely stručně představili nové album i film a bez dlouhého otálení se rozezněly hutné tóny úvodního songu alba, titulní 72 Seasons. Jak vysvětlil zpěvák James Hetfield, poselství alba je založeno na dvaasedmdesáti ročních obdobích, které se během osmnácti let života vystřídají. „Prvních osmnáct let života formuje naše pravé a falešné já. Rodiče nám řekli, kdo jsme. Možné zaškatulkování našich osobností. Nejzajímavějším na tom je studovat, jak to ovlivňuje naše současné vnímání světa,“ přiblížil Hetfield. Klip skupina vystřelila do mediálního éteru již před dvěma týdny, takže pro skalní fanoušky v sále nebyl velkým překvapením – fascinující záběry kapely hrající v jakési sluneční koroně, erupci a ohnivé záři, jsou ve spojení s energickou agresivní hudbou skutečně oslnivé. Pod klipem, ostatně jako pod většinou dalších, je podepsán režisér Tim Saccenti.

RETRO 90s | Kirk Hammett (Metallica): Metal nikdy neumírá

Hned poté, ostatně jako po celý film, následovalo krátké představení další skladby z úst vždy dvou různých členů kapely. Shadows Follow hudebně navazovalo ve stejném rytmu a duchu na titulní song, klip byl tentokrát bez členů kapely, kamera se vznášela v lesích mezi mohutnými vzrostlými stromy či klouzala po hřebenech hor. Třetí skladba Screaming Suicide byla hudebně trochu umírněnější, tak jak ji zajímavě popsal basák kapely Robert Trujillo. Připomíná mu „starou dobrou magickou a mystickou Anglii“ a připojil odkaz na britskou post-punkovou skupinu Siouxie and the Banshees, která je prý při skládání této písničky mírně ovlivnila. Klip k songu byl černobílý a docela jednuduchý, střídaly se v něm rozostřené záběry kapely hrající naživo ve zkušebně, nicméně vizuální složka s tou hudební docela dobře souznila.

Čtvrtá písnička Sleepwalk My Life Away se pak dle mého subjektivního názoru hlavně díky úžasnému klipu stala vítězem celého filmu – ve vizuální projekci se střídaly záběry hor a rozbouřeného moře v temných tmavě modrých barvách, z nichž vyčnívala jen efektně tmavě červená nasvícená hlava zpěváka Jamese Hetfielda či v podobném duchu tělo kytaristy Kirka Hametta nebo bicích bubeníka Larse Ulricha. I hudebně tato skladba mírně vybočuje z někdy až příliš stereotypního riffového soundu skupiny a refrén je jen malou třešinkou na dortu této skvělé písně.

Poté následovaly další výrazné skladby You Must Burn! s drtivým riffem ve střední části a řízná vypalovačka Lux Aeterna, kterou fanoušci již znají ze singlu. Ještě i sedmá skladba Crown of Barbed Wire, a hlavně její vizuální zpracování snesou přísnější měřítka, jak prohlásil Kirk Hamett, jde o skutečně „great groovy“ song.

Asi nejnudnější písničkou i klipem na albu je song Chasing Light, po níž však přichází na řadu druhý vrchol desky i filmu, song If Darkness Had a Son s typicky stadiónovým vyřvávaným refrénem „Temptation“, uvnitř skladby pasáže se dvěma kopáky a tajemným nečekaným až podprahovým refrénem a množstvím stopek a kytarových zvratů. Výborná skladba.

Bohužel po ní následovala opět šeď a nuda v podání skladby Too Far Gone, ať už hudebně či vizuálně. Předposlední Room of Mirrors, v jejímž představení neopoměl James Hetfield zmínit irskou skupinu Thin Lizzy, hudebně také nijak zvlášť nevybočovala z produkce řízných songů kapely, ovšem vizuálně se zde uchvatně předvedl režisér Eduardo Politzer, který vytvořil zvláštně animovaný klip, jakousi středověkou tapisérii, odvíjející se jako pergamen od shora dolů se střídajícími se postavičkami skupiny a množstvím mystických podivných kreatur, příšer a tvorů až čertovského vzevření. Velice vtipný a povedený klip, který pozvedl nepříliš originální hudbu do trochu jiné dimenze.

No a byl tady již poslední, více než desetiminutový song Inamorata. Tuto délku hudebně kapela sice utáhla suverénně, nicméně i tak se na první poslech jednalo o zbytečně dlouhý monotonní song, ozvláštněný pouze ve střední pasáži sólem baskytary s velice povedenou figurou a tajemným zastřeným zpěvem, ale také zvolněným tempem, bohužel téměř po celou délku doprovázený jednoduchými bum čvach bicími Larse Ulricha.

Film 72 Seasons přinesl množství skvělé metalové hudby, určené hlavně skalním fanouškům Metalliky. Bohužel zvolená délka 77 minut se po prvním poslechu zdá až příliš na to naplnit ji uchvátnou hudbou po celou dobu, a tak se skupina nevyvarovala hluchých a nudných míst. Což lze v podstatě prohlásit i o samotném filmu. I tak jde každopádně o velice chvályhodný počin, kterým chtěla sestava představit své nové album zcela jiným způsobem, než je v dnešní době běžné a většinu skalních fanoušků dozajista potěšila.

Text: Aleš Materna, foto: archiv Metalliky
Témata: Metallica, 72 Seasons, album, film