RECENZE: Rag'n'Bone Man je majitelem velkého hlasu. Chybí mu ale schopnost překvapit

Rag'n'Bone Man

Human

Skladby:
Human, Innocent Man, Skin, Bitter End, Be The Man, Love You Any Less, Odetta, Grace, Ego, Arrow, As You Are, Die Easy

12 trax / 41:44 min

vložte odkaz, text nemažte

Vydavatel: Sony Music

Pokud byste v běhu každodenního života zaslechli v reprácích Roryho Grahama, pravděpodobně byste k onomu vokálu přiřadili spíše nějakého příbuzného Gregory Portera než dvaatřicetiletého bělocha z jižní Anglie. Je to tak. Ve chvíli, kdy Rag'N'Bone Man rozpohybuje svoje hlasivky, nás zasáhne silný proud soulových vibrací a emocí. Jak se ale jeho prvotina tváří bez jeho vokálu v popředí?

HITPARÁDY (78.): Lady Gaga po Super Bowlu zatřásla se žebříčky, Čechy omámil objev Rag'N'Bone Man

Není to úšklebek ani dechberoucí vzrušení. Hudební stránky jsou totiž popsány přesně tak, jak se to v rámci žánru dělá. Laxní přístup k experimentům a inovacím zapříčinil to, že až na pár skvělých momentů by celou desku mohli nazpívat zpěváci typu James Arthur a nikdo by se tomu vůbec nedivil.

TŘI VRCHOLY

Na desce zkrátka chybí víc momentů hudebního vzrušení, kvůli kterým byste se k ní chtěli vracet. Všechno je ušito podle návodu, jak už jsme to slyšeli mockrát. Rory Graham vstupuje do stejné řeky celkem devětkrát a ruku do ohně, kterou za ty písně dal, si už dávno popálil. Zbylé tři písně mají však tu nejzelenější zelenou a s pár dalšími skladbami stejného ražení by možná vytvořily dokonalé EP. Jedná se o dnes již dobře známou Human, kde úderná rytmika, vokalizující výkřiky i popěvky naplno kopou dopředu jeho potenciál. Hit jako hrom je na světě.

Další obdobnou peckou je rozhodně Skin, kterou korunuje skvělý refrén s gospelovým potenciálem a notoricky známou hiphopovou rytmikou. Třetí nejvýraznější záležitost má jméno Be The Man, kde se konečně dočkáte husí kůže, kterou navléknete už od melodie první sloky. Později vás "dorazí" refrén se skvělým frázováním.

Rag'n'Bone Man je rozhodně skvělý zpěvák a má vše, co by měl správný blues-soul man mít. Rozhodně není žádným fušerem, co přišel do hudebního průmyslu strkat svůj jižanský nos k nebi. Do paměti se vám však vryje velmi těžko. Chybí mu rafinovanost v aranžích a touha překvapovat, objevovat dosud neobjevené. Je škoda, že absence těchto vlastností vytvoří v posluchači pouze dojem cukrové vaty, která sice chutná, ale jedli jste ji už stokrát. Na druhou stranu - Rory Graham je "jenom člověk", jak sám zpívá. A lidi se mění. A umělci také. Tak třeba na příštím albu.

Témata: Rag'n'Bone Man, Human, soul, blues