RETRO 90s | Iron Maiden dorazili v roce 1995 s novým frontmanem Blazem Bayleym. Koncert budil rozpaky

Iron Maiden
Praha, Průmyslový palác
22. 10. 1995

Co Čech, to nikoliv muzikant či praotec, ale kritik. Pokud nevěříte, stačilo si poslechnout hlasy lidu před tímto koncertem. Nuda, na Dickiho Bayley nemá, nejhorší deska kapely... A další podobné názory živily nedůvěru v návrat legendy. Jak oprávněné tyto obavy byly, to jsme se mohli přesvědčit na vlastní oči v onu mrazivou říjnovou neděli.

RETRO: Iron Maiden v roce 1993 poprvé v Česku, loučení s Brucem Dickinsonem

Pesimistické prognózy o poloprázdném sále se nakonec nenaplnily, i když to dlouho vypadalo na to, že nové album fanoušky spíš odradilo, než nažhavilo. Nakonec mohli pořadatelé ohlásit "full house", i když by mě docela zajímalo, kolik fans přišlo na Iron Maiden a kolik kvůli potvrzení své teorie o tom, že bez Dickinsona už to není ono.

Tomu se říká beznaděj

Obsazení Vitacitu do role předkapely bylo spíš oceněním Doležalových zásluh než vyjádřením nadšení nad novou deskou Vitacitu. Ať se na mě Miloš nezlobí, ale i o něm platí totéž co o Malmsteenovi a dalších - dobrý kytarista, špatný skladatel. Jejich půlhodinka sice rozehřála fanoušky, ale to bylo také vše. Nudný a archaický heavy rock, byt s dobrými instrumentálními výkony, už dneska nemůže nikoho ohromit, maximálně potěšit staré příznivce a pamětníky. Bohužel k nim nepatřím, takže můžu využít nahrávku na smeč, kterou mi nechtěně Vitacit přihrál, když svůj blok uzavřel skladbou Tomu se říká beznaděj. Ano, souhlasím, sám bych to nevyjádřil trefněji...

Iron Maiden s novým frontmanem

A Iron Maiden? Veliké rozpaky z desky koncert nerozehnal, spíš posílil. Před rokem a půl v Ostravě to bylo jiný kafe, byť s nahořklým Dickinsonem. V Praze mělo být všechno v pohodě, nový frontman Bayley hýřil na tiskovce sebevědomím a ani zbytek kapely neměl důvod k pesimismu. Nakonec ale bylo všechno jinak.

LIVE: Iron Maiden oslavili minulost krokem do budoucnosti. Pražské Letňany nadchli novými technologiemi a starými songy

O zvuku se dá napsat jediné - byl hrozný, a muž za pultem se s ním pral sice statečně, leč marně. Celou show. zahájil Man On The Edge, a když na tradičně maidenovsky pojaté pódium s nástrojovkou za kulisami vyběhla čtveřice muzikantů, bylo se aspoň na co dívat. Murray, Gers i Harris lítali z jednoho konce na druhý a předváděli své povinné cviky, pozornost všech se ovšem soustředila na Bayleyho a v jejich očích se v tu chvíli, dalo číst jediné: „Tak, a teď se ukaž, mladej...“

Mladej se v první řadě ukázal jako kopie Glena Danziga (vizuálně) a co se týče zpěvu, v první, již zmíněné skladbě, ho ještě moc slyšet nebylo. Pak ovšem nadešly okamžiky pravdy Wrathchild a hlavně první "dickinsonovka" Heaven Can Wait. Tu Bayley zvládl ještě dobře, zato v The Evil That Man Do shořel doslova jak papírový čert. V tu chvíli si škodolibí kritici mnuli ruce, ale jen chvilku, protože v následující The Aftermath si svou pošramocenou reputaci napravil. Od té chvíle se jeho výkon jen zlepšoval (aspoň v rámci možností).

RETRO 90s| Když Bruce Dickinson vyrazil na sólovou dráhu. V Norimberku o něj nebyl příliš velký zájem

Hrálo se hlavně z aktuální desky, a i když nové skladby nemají sílu staré klasiky, pokud je podpoříte tou správnou show a la Iron Maiden a nenecháte jízlivé šťouraly srovnávat Bayleyho výkon ve starých peckách s originálem, objeví se vám najednou v jiném světle. Pak se dá příjemně strávit i jedenáctiminutová Sign Of The Cross, která doma křesle nudí, ale na koncertě vyzní o mnoho lépe.

Možná přijde i Eddie, říkal jsem si “dvě minuty před půlnocí", a taky že ano. Skoro šestimetrový maskot se hrozivě kývať a přecházel po pódiu, ovšem strach už nikomu nahnat nemohl. Při letité hymně Iron Maiden se pak objevil na elektrickém křesle, a když se na jejím konci "mejdni" rozloučili, všichni věděli, že je to jenom jako. Přídavek začal tou nejklasičtější klasikou - The Number Of The Beast. To už byla celá hala jeden velký kotel, s Hallowed Be Thy Name si to Blaze vyžehlil i u těch svých největších kritiků a podle hesla "konec dobrý, všechno dobré" se pak Iron Maiden rozloučili s bouřlivě aplaudujícími fanoušky.

Skalní příznivec si zápory večera nepřipouštěl a byl rád, že viděl naživo další legendu, která mu předvedla přesně to, co od ní očekával. A o to asi šlo především...

Text původně vyšel v časopisu Rock Report č. 11/1995. Prolistujte si celé číslo.

Článek je součástí retrospektivního cyklu iREPORTu, který přináší sondu do historie hudební publicistiky od doby vzniku časopisu Rock Report (později REPORT) v roce 1991. Vybrané články jsou doplněny dobovými fotografiemi a dalšími digitalizovanými materiály z bohatého redakčního archivu.

Text: Radek Leitl, foto: Jiří Fait, Tony Mottram, Simon Fowler, Tony Mottram/EMI (ilustrační)
Témata: Iron Maiden, Blaze Bayley, Vitacit, Miloš Doležal, Bruce Dickinson, Steve Harris, heavy metal