Vydáno 18.08.2017 | autor: redakce
V sobotu 19. srpna potěší Prahu svým koncertem Robbie Williams. Britský popový idol se k nám vrací po třech letech, v roce 2014 se však nehrál pop, ale swing. Zato při jeho prvním koncertě v naší metropoli v roce 2003 zazněly i velké popové hity a jednalo se o nezapomenutelnou show. Vyrovná se jí ta letošní?
RETRO: Když zpíval Robbie Williams v roce 2003 poprvé v Praze, pop povýšil na královskou zábavu
Kdo by to v našich zeměpisných šířkách ještě před dvěma lety řekl, že zrovna Robbie Williams vyprodá pražský sportovně-kulturní chrám a zájem o jeho vystoupení se bude pohybovat na úrovni poptávky po Rolling Stones, Pink Floyd či Michaele Jacksona? A že někteří fanatici budou ochotni za lístek vysázet na překupníkovu dlaň až 10 000 Kč?
TOP 10 nejlepších písní Robbieho Williamse ušima dvou redaktorů
Mírnějším, ovšem v kontextu celého večera sladkým překvapením byla i zpěvačka Skin v předskokanské roli. Někdejší dračice a šéfka inspirativních Skunk Anansie přivezla do Prahy novou doprovodnou kapelu a repertoár s těžištěm v jejím sólovém debutu Fleshwounds. Že nic neztratila ze svého indie-rockového drajvu, dokázala v rámci zhruba 40 minut, kdy měnila vokální polohy a zastíněná slušně šlapajícím bandem naplno přesvědčila o svém nevšedním pěveckém talentu a tryskavé energii. Reakce publika byla mile vstřícná.
Někdejší člen chlapeckých Take That si přilípl Prahu v koncertním diáři stylově mezi Budapešť a Katowice a už dávno ho nepřekvapují natřískané arény, které dokáže tak nonšalantně krotit. Robbie Williams totiž není jen přirozený klaun a entertainer pohybující se na hranici vkusu a umělecké stylizace, ale rovněž schopný skladatel a nadprůměrný zpěvák.
RECENZE: Chameleon Robbie Williams dává vybrat ze švédského stolu emocí
Když vystřihne letitý bluesový standart Trouble, je pěvecky i výrazově stejně kvalitní jako kdysi Elvis, když zaswinguje, je cítit, že se do této polohy nijak nenutí. Když předloží popík s hymnickým refrénem (Feel, Angels) nebo svižnější šlágr (Rock Dj), je v těchto teritoriích stejně doma jako v sladkých baladách s klavírním doprovodem. a queenovské We Will Rock You jen málokdo dokáže podat přesvědčivěji.
Dramaturgie, kdy se vzpínal na energických vlnách vypjatého zpěvu a pak se propadal do komornějších nálad, byla podřízena bombastické show, vizualita však kráčela pevně v patách znamenitého vokálního i instrumentálního přednesu. Poměrně početná kapela byla dostatečně sehraná, aby měnila rytmus i barvu podle potřeby protagonisty.
Jistě, mnohé z jeho vtípků, gest a póz mají daleko k instinktivní improvizaci a jsou vypilované mediálními poradci do nejmenšího detailu, ale i tak bylo možno zažít Williamse především jako rozpustilého kluka s jiskrou v oku. Image, kdy zpěv a písně působí jako sypané z rukávu a vůbec nejsou plytké, je jen dovršením celého obrazu člověka, který sice neposunuje pop žádným netušeným směrem, ale dokáže ho povznést na královskou zábavu.
Text: Petr Dreisl, Foto: Tomáš Martinek
Témata: Robbie Williams, Take That, Skin, Skunk Anansie
0,00
čtenáři
hlasuj
