RETRO: Takhle vypadal pražský koncert Kiss přesně před dvaceti lety

KISS
Sportovní hala, Praha
18. 3. 1999

Kiss jsou kult! Nebo snad znáte nějakou jinou kapelu, která by za posledních patnáct let obměnila koncertní repertoár sotva z deseti procent a přesto (nebo právě proto?) neustále vydělávala živým hraním miliony dolarů? Marketingová strategie téhle čtveřice je průhledná jako křišťálová studánka. Když není co nabídnout po stránce hudební invence, nalákáme lidi na bombastickou show, pro kterou - díky neuvěřitelnému tempu vědeckotechnického pokroku - bude neotřelá inspirace vždy po ruce. Alespoň členové Kiss Army si takovou podívanou nenechají ujít nikdy. Proto od klaunských masek k pyrotechnickým efektům, pseudofuturistickým kostýmům, obřím telestěnám, hydraulickým plošinám. A Sportovní hala je i při čtvrté tuzemské zastávce tohoto monstra narvaná k prasknutí.

LIVE: Kiss dobyli Brno. Na 25 tisíc lidí chrlili oheň a plivali krev

Před zaplněné hlediště se pár minut před osmou šikují předskokané Buck Cherry z USA. Ihned po úvodní vypalovačce si tahle neznámá punkrocková partička získává moje sympatie. Žádné nastrojené muzeum, ale odvaz pěkně od podlahy. Impulzivní zpěvák, výborný kytarista, nadupaná rytmika. Pokérovaný zrzek u mikrofonu tak může kvitovat překvapivě kladnou odezvu. Buck Cherry totiž nevaří ze zatuchlé neo-punkové šlichty a zpěvák se nerozpakuje do kotle vystříknout něco jedu: "You, guys, like to fuck? You, guys, like cocaine? Are you fucking high?" Výtečný otvírák.

TOP 7 zásadních skladeb Kiss

Během přestávky pouští zvukaři mj. i Aerosmith, čímž onu pomyslnou kvalitativní laťku zvedají pořádně vysoko. Úderem deváté se z pódia zvedá rudá opona. Namaskovaná čtveřice Gene Simmons, Paul Stanley, Ace Frehley a Peter Criss, naditá do rozložitých cyber-kostýmů, je připravena dostát sloganu "You wanted the best, you got the best!"

Zaznívá titulní skladba aktuální studiovky Psycho Circus. Člověk se neubrání údivu, jak vitálně se v těch monstrbrněních pohybují, natož hrají. Objevují se první krůpěje potu. Záhy je nám zažít i první očekávané 3D efekty na plátně v předtočených skečích s jednotlivými členy kapely a různé grafické finesy až po dva záběry scény. To si tak stojíte dobrých padesát metrů od pódia a necháte si Simmonsovým zkrvaveným jazykem šťourat za uchem, představivosti se meze nekladou.

Shock Me. Ve zpěvu se prostřídávají všichni. Welcome to the Void. Třídimenzní show přestává být zajímavá, motivy se začínají opakovat. První sólo večera předvádí Ace. Poněkud samožerská onanie, která však k podobné podívané nedílně patří. Nemůže tím pádem chybět ani klasický trik s protagonistovou kouřící kytarou. Po připomenutí dalších ověřených hitů je tu druhý sólový výstup. Na pódiu osaměl Gene: sonáta pro jeden dlouhý jazyk a pytlík "krve". Nebyl by to pořádný koncert Kiss, kdyby nezasóloval i Criss. I Was Made For Loving You. Zpívá skoro celá hala. Paul dává k lepšímu oblíbenou historku, dědeček se údajně narodil v Československu. Love Gun, Rock and Roll All Nite. Blíží se závěr. Paul jednou ranou rozštípe kytaru a její pozůstatky vhodí do kotle, kde se změní v cenné relikvie, Peter hází do publika pro změnu růže a sám zpívá slaďák na rozloučenou. V přídavkovém bloku nechybí samozřejmě ani Detroit Rock City. Definitivní konec nastává přesně ve 22:55.

Kiss je kapelou v prvé řadě efektní. Neposkytují navíc nic jiného než to, co po nich už po léta chce jejich věrné a mnohačetné publikum.

Text: František Kovač, Foto: Tomáš Martinek

Témata: Kiss, 20 let, Sportovní hala, 1999, koncert, recenze