Vydáno 09.09.2017 | autor: redakce
Kdo jsou Zrní, když je sundáte z pódia? Zpěvák Honza Unger ve svém blogu přibližuje vznik kapely i osobnost každého člena. Zrní spolu hrají již 16 let. Nyní před sebou mají největší samostatný koncert ve Foru Karlín a křest nového alba Jiskřící 11. října.
BLOG: Honza Unger (Zrní) - Máme rádi žít spolu v partě, bejt tým
Hudebnice jsem potkal na kladenskym gymplu, chodili jsme spolu do třídy. Já jsem tou dobou hrál už asi deset let na flétnu, nosil dlouhý vlasy, poslouchal Beatles a měl silně vyhraněný názory. Každej, kdo nebyl hippie, mi přišel mimo. cheche. A Hudebnic byl tou dobou skejťák... takže mimo. Ale všiml jsem si, že hraje na housle a napadlo mě, jestli si nejít spolu zahrát do Celetný ulice v Praze a nevydělat si pár peněz, kterejch jsme voba v tý době měli samozřejmě málo. Věděl jsem, že v Celetný se hrává a sám už jsem jednou hrál se ségrou na Staromáku a vydělali jsme si celkem dost.
Běhali jsme zrovna na tělocviku kolečka tělocvičnou, když jsem mu to navrhl. Byl pro, tak jsme začali společně cvičit dvojhlasy, Mozarta a tak a jezdili jsme stopem do Prahy, kde jsme spolu hráli. Tim jsme se sblížili, on si nechal narůst vlasy, sedli jsme si k sobě do lavice a stali se z nás nejlepší kámoši. Dali jsme si navzájem stejnou přezdívku Hudebnic. Pak jsme potkali Juklu, kluka z vyšší třídy, kterej hrával vobčas na chodbě vo přestávce na kytaru, navrhli jsme mu, jestli nechce do Celetný jezdit s náma. Byl pro. S kytarou už ale nešlo hrát klasiku a tak jsme začali hrát šedesátkový písničky, Pink Floyd, Velvet Underground, Beatles a tak. Jukla toho dost uměl, má geniální paměť. Zpíval on, já hrál na flétnu, Fíša housle.
Jak jsme spolu cvičili kvůli hraní na ulici, tak jsme se hodně sblížili, trávili jsme spolu čim dál tim víc času, hráli jsme i různě po večerech, v hospodách, jezdili spolu na vandry, stopovali po Čechách, Slovensku, pak i k moři do Chorvatska, já s Juklou po Irsku, všude jsme tahali nástroje a hráli. Začali jsme vymejšlet první vlastní písničky. Cejtili jsme totální euforii ze společnýho přátelství, téměř jsme se vod sebe nehli. Věděli jsme vo sobě navzájem uplně všechno. Všichni jsme měli dlouhý vlasy, bavili se jenom spolu, založili jsme kapelu.
Chtěli jsme pořád hrát, cestovat, žít svobodnej nespoutanej život, nechodit do ubíjející práce. Chtěli jsme hrát a šířit radost. Psát spontánní, komercí nezkažený písničky. Pamatuju, že jsem cejtil, že chceme říct něco uplně jinýho, než kolem sebe slýcháme. Něco ryzího, euforickýho, dětskýho. Postupně jsem začal psát texty a skládat písničky. A tak jsem začal i zpívat.
Zrní interview: Všichni se dokážeme ztotožnit s obsahem desky. Každej prožíval nějakou krizi
Asi po roce a půl, v roce 2001, když jsme, tou dobou, už jako Zrní, jednou cvičili na Celetnou u jednoho chlapíka v garáži, slyšel nás a navrhl, jestli nechceme zahrát na takovym malym festiválku, kterej bude 21. června na zahrádce kladenský hospody U České lípy. Měli jsme hroznou radost a byli pro. Jukla už tou dobou hrál v jedný kapele, se kterou hráli revivalový písničky. Nebyla to taková srdcovka, ale jako jedinej z nás už měl nějaký zkušenosti s hranim s mikrákem.
Zrní v čele buskingového průvodu. Foto: Tomáš Klíma
Tahle jeho kapela se jmenovala Blue Jay a ten den tam měla hrát taky. Na basu v ní hrál Cait a na bicí Ondřej. My jsme hráli první, už i několik svejch písniček, a uprostřed jedný převzatý - to byly Mochomůrky bílé od Mejly Hlavsy, se spontánně přidali Cajt s Ondřejem. Přišli na podium, kde už měli připravený nástroje na svuj koncert a začli hrát. Byl to skvělej pocit, hrát najednou s basou a bicíma. Večer, když se šlo společně na pivo, jsme se s klukama dohodli a dál už bylo Zrní nás pět.
RECENZE: Jiskřící deska Zrní překvapí elektronickými experimenty
Začali jsme pak zkoušet dost často, každej víkend jsme cvičili, v garážích, sklepech, dělali jsme vlastní písničky, jezdili na koncerty za pivo a cesťák, nebo jenom za pivo, a sepsali jsme slib, že se staneme slavnou kapelou, vyprodáme Lucernu a jednou Carnegie Hall.
Muzikant každým coulem, varhaník, klavirista, sborovej zpěvák, klávesista, basák, občasnej bubeník. Aktivně se věnoval výuce cizích jazyku a jednu dobu pracoval v IT. Ve volnym čase poslouchá kvanta nový hudby a dál se hudebně vzdělává. Je čerstvě ženatej, a s přibývajícím věkem cvičí jógu, běhá, hraje discgolf a věnuje se své ženě. Často a rád řídí a za volantem si u toho poslechne zajímavou načtenou audioknihu! V Zrní ma ulohu především koordinovat a dávat věcem svůj smysl. Stará se o komunikaci, skladuje nahrávky kapely a snaží se skrz hudbu vyjádřit a předat lidem pozitivní energii. Největší flegmatik a kliďas kapely. Má svý tempo. Klidná síla. Nemá rád, když se věci měněj za běhu, je pro něj důležitá stabilita. Věci musej mít svuj jasnej řád.
Má vystudovanou dopravku a pak myslivectví. Samouk, kterej umí zazpívat s kytarou snad všechny písničky světa. Hrával hokej, miluje cestování, rád slejzá kopce a hory a vrcholy. Nejvýbušnější z nás, milovník adrenalínu. Srdcař. Má neuvěřitelnou paměť a baví ho posilovat jí. Má rád tradici, hrdiny, silný příběhy. Hodně hraje florbal, běhá, leze, skáče do vody, křižuje svět svojí dodávkou VW a chce bejt jako ona.
Takhle vypadá nové album Zrní - Jiskřící
Komik. Král vesmírnýho chaosu, ztrácení věcí, ztrácení sebe. Požitkář, kterej na každý párty jde spát poslední. Všeuměl, kterej se naučí na všechno, co se mu dá do ruky. Renesanční bytost s geniálnim mozkem na fyziku, matiku, jazyky, hudbu, kterej je schopnej udržet v hlavě půl vesmíru a zapomenout vypnout žehličku. Řikáme si s klukama, že je škoda, že jeho život někdo nenatáčí, nebo aspoň nezapisuje, protože se v něm děje neuvěřitelný množství fantaskních, komediálních, absurdních situací. Poctivec, co chce všechno zažít. Odvážnej do čehokoli jít. Zkoumač života. Studoval ČVUT, do hudebky chodil na klavír a bicí. Boxuje, běhal, uběhl maraton. Narodil se přesně na den o rok dřív než já.
Třináct let jsem chodil do hudebky na flétnu. Byl jsem žákem Jana Olejníka, slepýho pana učitele, silně duchovně založenýho. To mě zásadně ovlivnilo. Díky tomuhle setkání jsem pochopil, co je smyslem hudby, že její pravej význam je hluboko pod notama a technikou. Baví mě zkoumat život a zkoušet ho vystihnout, popsat slovama i hudbou. Hledat jádro věcí. Někdy od asi devátý třídy základky jsem začal usilovně psát, přemejšlet a dráždit mozek s cílem, dostat se někam k čistý přirozenosti, postihnout nepostihnutelný. Sepsal jsem svejma filosofickejma úvahama už spoustu notesů. Vnímám život jako fascinující příležitost, jako divotvornou kreativní hru. Ztotožňuju se s myšlenkama zenbudhismu. Cejtim, že jsme všichni jedno a naplňuje mě to štěstim. Baví mě chápat město jako dětský hřišťě. Bourat jeho sterilnost a vážnost. Chodit bosej. Hledat svobodu. Baví mě Hrabal, Havel, Exupery, Dylan, Snyder. Píšu v kapele texty a do nich často schovávám filosofický postoje a nálezy. Sem vystudovanej zahradník, dost let jsem hrál fotbal, měl jsem sbírku drahejch kamenů, který jsem mnoho let sbíral. Baví mě manuálně pracovat venku, makat, hodně toho stihnout. Jsem podruhý ženatej a jako jedinej z kapely mám dítě.
Houslista, vášnivec, slovanská velikášská krev, potomek Kutuzova, kterej miluje vaření a dobrý jídlo, obdivuje ženskou krásu, silnou muziku. Nebojí se patosu. Má rád městskej život, výstavy, umění, módu. Aristokrat. Pečuje o svuj zevnějšek. Jeho tahy jsou uvolněný a rozevlátý. V současnosti hodně běhá a prosazuje myšlení o práci na sobě, neustrnutí, píli, překonávání vlastních limitů, boxuje. Uběhl maraton. Nechce skončit jako česká pivní kapela. Spolu s Ondřejem největší tanečníci, milovníci každý párty.
Všichni jsme srdcaři a bojovníci. Je pro nás důležitá poctivost, jak v hudbě samotný, tak v přístupu k ní. Bez pravdivosti pro nás hudba nemá smysl. Je nám společná trpělivost a odhodlání. Jdeme cestou od úplnýho základu, všechno si vomakat, vozkoušet, projít, sami najít, a tak nám to všechno trvá dost dlouho, ale všichni vnímáme tenhle přístup jako zdravej a poučnej.
Sdílíme hodnoty, který představoval například Václav Havel. Jsme hrdý "pravdoláskaři". Hráli jsme na vítání Dalajlámy, na vzpomínkovejch koncertech pro Václava Havla, na demonstraci proti postoji našich představitelů vůči Číně. Obhajovat lidský práva a svobodu je pro nás důležitý.
Honza Unger při koncertu Zrní. Foto: Tomáš Klíma
Všichni máme rádi přírodu, ctíme jí, vnímáme jí jako živou a tak k ní i přistupujeme. Všichni rádi chodíme po kopcích. Všechny nás baví život. Všichni jsme měli hodně moc rádi Radiohead a někteří z nás pořád rádi mají. Všichni řešíme do různý míry už několik let svuj vztah k alkoholu, nebo marihuaně. Velkou část písniček vymejšlíme společnou improvizací. Máme rádi žít spolu v partě, bejt tým. Máme rádi srandu, jezdíme dodávkou, hrajem spolu už 16 let.
text: Honza Unger, foto: archiv, Tomáš Klíma
Témata: Zrní, Jiskřící, Forum Karlín
