Vydáno 23.10.2025 | autor: iREPORT
Ian Paice vyrazil v říjnu na turné po České republice. Předskakovala mu kapela Red Baron Band, která o svém zážitku sepsala pro iREPORT rock blog. V jeho prvním díle jste se dozvěděli, jak se Paul Kowacz a spol. k roli předskokana dostali. Ve druhém, který si můžete přečíst níže, nám frontman prozradil, jak jednotlivé show vypadaly a jaké peripetie sestavu provázely.
ROCK BLOG | Red Baron Band na turné s Ianem Paicem aneb Když rock nečeká
Druhý koncert – Liberec (2. 10. 2025)
Den druhý začíná na Letné. Sraz jako z filmu – chybí jen helikoptéra a soundtrack od Ennia Morriconeho. Přidává se k nám fotograf Papa Chose Heinl, který nás už včera v Lucerně zvěčnil tak, že i naše stíny vypadaly jako rockové legendy. Radek hlásí, že pravačka dobrá (tedy za tři), levačka o dost horší. Nevíme, jestli z hraní nebo z toho, jak včera mával fanouškům, ale hrdinně prohlašuje, že to odehraje, i kdyby měl paličky držet zubama. V dodávce je skvělá nálada. Smích, historky, a pak padne otázka „Kde je ten plakát s Paicem?“ Nakonec se ukáže, že zůstal v Lucerna baru.
Kulturák v Liberci je obří. Zázemí připomíná hotel pro rockové bohy – jen místo minibaru máme bedny, kabely a kávu z automatu, která chutná jako vzpomínka na mládí. U zadního vchodu už čekají lovci autogramů. Podepisujeme se jim s grácií, jako by šlo o mírovou smlouvu. Pódium je široké, ale hluboké asi jako bazének pro kachny. Čekáme na hlavní kapelu, dorazí Cimi (bubeník a hlavně technik Iana Paice) a Alessandro. Cimi staví bicí s chirurgickou přesností, nazvučí je a pak přijíždí kytarista a basák. Zvuková zkouška může začít. Rob a Ian dorazí až na koncert, jako správné hvězdy přistávají včas, ale nikdy dřív. Zvukovka je opět sprintem, ale tentokrát jsme rychlejší než včera. Ve třičtvrtě na šest hotovo, rekord pokořen, medaile nikde.
Dřevěné pódium má jednu vadu, v určité části je přebasované jak diskotéka v roce 1998. Já a Radek máme štěstí, že stojíme v „zóně klidu“. Mechy je bohužel v „zóně pekla“, kde se basy valí jako lavina. Poslech hrozný, řešení žádné. Ale co, rock se neptá, rock se hraje.
LIVE: Deep Purple i po padesáti letech hrají na výbornou
Po zvukovce mám chvíli klidu, což je v tuto chvíli vzácnější, než ticho na metalovém festivalu. Murray přichází s úsměvem a pochvalou na zvuk mé kytary a to se počítá! Diskutujeme o gearu, pedálech, strunách, a pak se stočíme k tématu, které v zahraničí vždy vyvolá pozdvižené obočí: jak se hrál rock za komunismu. Vyprávím mu historky, které by vydaly na samostatný dokument a možná i na vícedílný román.
Apropos dokument, dnes nás přijel natáčet Jirka Fidler, náš věrný kameraman, který nás sleduje už roky. Z jeho záběrů chceme sestříhat malý dokument. Ale už je čas jít na pódium, takže končím s historkama o muzikantech a jdeme na to. Publikum je dál než v Lucerna Baru, fyzicky, nikoli duševně. Ovace jsou skvělé, energie proudí, a hraje se nám výborně. Jen občas mám pocit, že mi u kytary chybí trochu gainu. Podezření padá na kvákadlo, možná dochází baterka. Monika je tentokrát dál, takže mi nešlape na kabely. (Což je pokrok. Minule to vypadalo, že hraje sólo na můj jack.) Radek hraje přes bolest ruky, ale nikdo nic nepozná. Je to jako když James Bond sotva chodí, ale pořád trefí padoucha mezi oči.
Hlavní kapela opět skvělá. Už několik koncertů pozoruji, jak Cimi – technik, bubeník a zřejmě i Ianův osobní barman, kromě ladění bicích řeší i drinky. A to mi vrtá hlavou. Když kapela dohraje, my už stojíme u stánku, podepisujeme se, fotíme a povídáme si s fanoušky. Merch hlavní kapely prodává Simon, sympaťák, se kterým se skámošila i Anna. Vypadá to, že merch je nová forma diplomacie.
Po koncertě se vracíme do šatny. Obvykle sdílíme prostor s českou produkcí, tedy Davidem, Ditou a Adamem. Ale dnes nás na chodbě zmerčí Alessandro a Cimi a vlákají nás do své šatny. Tam se rozjíždí neformální summit: pivko, panáky, historky, smích. Cimi mi ukazuje, jak míchá Jacka Danielse s Colou pro Iana. Poměr je přísně střežený a říká, že za dvanáct let ho Ian pokáral jen jednou. A to ne kvůli ladění bicích, ale kvůli špatnému poměru drinku. Rock’n’roll má svá pravidla. Všichni popíjí jen Radek ne, jo "řidič ten tvrdej chleba má". Když Cimi zjistí, že Radek pokaždé bubnuje a ještě řídí tam i zpět, dává mu celou láhev Jacka Danielse z osobních zásob Iana Paice.
Hvězdný bubeník Ian Paice zahájil v Praze české turné. Zazněly největší pecky od Deep Purple
Po hodině nás rozpráší majitel kulturáku zřejmě má radar na muzikanty po půlnoci. Nasedáme do dodávky a jedeme domů. Unavení, ale šťastní. A s pocitem, že tohle turné má duši.
Třetí koncert – Pardubice (3. 10. 2025)
Pardubice. Město perníku, koní a dnes i pořádného rocku. V dodávce opět panuje nálada, že by se dala balit do obalů od strun. Smích, historky, lehké filozofování o tom, proč se vždycky ztratí aspoň jeden kabel, a která deska Deep Purple je nejlepší.
Ian Paice a jeho Purpendicular zahráli v Plzni to nejlepší z repertoáru Deep Purple
Kulturák v Pardubicích je další z řady monumentálních budov, kde se člověk cítí jako v chrámu decibelů. Na první dobrou mám pocit, že akustika bude jak z plechovky od fazolí, ale nakonec je to na pódiu lepší než včera. Jirka Fidler nás opět točí – nenápadně, jako tajný agent s kamerou místo pistole. Občas ani nevím, že nás sleduje. Možná už má materiál na dokumentární sérii „Život mezi bednami“. Po zvukovce za mnou přijde Murray a říká, že s basákem řešili, jak se jim líbí zvuk mojí kytary. To je jako když vám kuchař z michelinské restaurace pochválí guláš. Je milé, jak nám kluci z hlavní kapely vyjadřují podporu. Rocková solidarita existuje!
Koncert začíná. Všechno šlape, jen mi asi čtyřikrát na sekundu vypadne zvuk kytary. Baterka to není, doma zjistím, že to byl kabel. Ten, co se tvářil jako spolehlivý parťák, ale ve skutečnosti měl duši zrádce. Radek stále hraje přes bolest ruky, ale zvládá to a já za ta léta vím, že se nevzdá snadno . Naše vystoupení je super, užíváme si to naplno.
Když hraje hlavní kapela, stojíme s Radkem vzadu za pódiem a pozorujeme Iana Paice z jednoho metru. Je to jako stát vedle Niagarských vodopádů – síla, přesnost, krása. Timeing má tak dokonalý, že by mohl řídit vlaky. Jako u předešlých koncertů poslouchám zvuk i v sále a nasávám atmosféru. Jako someliér, jen místo vína hodnotím vibrace. Od Simona si kupuju vinyl „Banned“, čerstvě vydaný kousek hlavní kapely. Cimi mi ho nechá podepsat od všech, servis jako v Ritz-Carltonu, jen místo recepčního je bubeník s duší rockera.
Po koncertě jsme u stánku, mluvíme s fanoušky. Chodí nás pochválit i muzikanti z jiných českých kapel, to je vždy takové malé vítězství, jako když vám soused uzná, že děláte lepší bramborovej salát. V backstage narazím na Moniku, jak si povídá se zpěvákem Robem. Ten nám říká, že se mu líbí naše muzika a že se k nim perfektně hodíme. Za chvíli přijde Ian s Jackem Danielsem v ruce a vysekne nám poklonu. V tu chvíli jdu obrazně do kolen. Můj hrdina, bubenická legenda, nám řekne, že to děláme dobře. Jsem v sedmém nebi, kde se místo harf hraje na Stratocastery. Klábosíme, popíjíme, děláme si společné fotky. Monika vtipkuje, že by mohla být Ianova nová manželka, smějeme se a atmosféra je uvolněná, jako by se právě skončila zkouška Beatles v Abbey Road. Pak se kapela vydává na hotel, my do dodávky. Cesta domů je klidná, jen Monika začíná trochu chraptět. Možná z koncertu, možná z toho, jak se celý den smála. Ale jedno je jisté, Pardubice byly další krásnou kapitolou našeho rockového dobrodružství.
Čtvrtý koncert – Plzeň, DEPO2015 (4. 10. 2025)
Plzeň. Město piva, punku a dnes i největšího pódia naší tour. Při srazu zjišťujeme, že Monika sotva mluví, její nachlazení se vrátilo jako špatná karma. Před týdnem kvůli tomu padl koncert, a teď to vypadá, že hlasivky opět vyhlásily stávku. Ale my jsme Red Baron Band. My neustupujeme. My ladíme pedalboardy a doufáme v zázrak. Přesun do Plzně probíhá v klasickém turné módu – smích, historky, a občasné „Kde je moje trsátko?“. Po příjezdu si dáváme pár společných fotek, protože co by to bylo za koncert bez dokumentace typu „tady jsme byli, tady jsme se smáli, tady Monika nemluvila“.
RETRO 2000 | Ian Gillan: Jediná správná definice pro Deep Purple je underground
Čekáme, až proběhne zvukovka Purpendicular. Já si dávám na pódium koženou bundu, nejen jako stylový doplněk, ale i jako talisman proti technickým problémům. Ty už jsou naštěstí vyřešené, takže tour pokračuje bez výpadků. Tedy… skoro. Moničin hlas je malinko v troskách. Nakonec se rozhodneme pro radikální řešení, nemocnice, obstřik hlasivek. Vše zařídil zvukař Jirka Hába, který nejen, že domluvil zákrok, ale Moniku i osobně zavezl. Zvukař, taxikář, anděl strážný. Naše vystoupení obvykle začíná intrem a pak rovnou Burning Now. Dnes to bude jinak. Po intru Monika krátce vysvětlí situaci, že i přes hendikep koncert odehrajeme. Publikum drží palce, my držíme Moniku. Hraje se naplno. Moničin hlas je nakřáplý, ale zároveň má v sobě něco… sexy. Místo vysokých tónů občas improvizuje směrem dolů, jazzová elegance v rockovém balení. Kdo nás slyší poprvé, nic nepozná. Aplaus je velký, fanoušci nadšení. Přežili jsme to. A ještě s grácií.
Pak přichází Ian Paice s kapelou – opět bez chyby. Bubny zní jako hromy, kapela šlape jak švýcarské hodinky. Po koncertě ale rychle mizí, šatny nejsou moc útulné, a hotelový bar nabízí jistě lepší atmosféru. Já mezitím hledám svou koženou bundu. Po dvaceti minutách detektivní práce zjistím, že ji Joe omylem naložil do dodávky druhé kapely. Uleví se mi, mám bundu, mám klíče od bytu, neumrznu, nebudu spát na lavičce v parku. Svět je opět v rovnováze.
Původně jsme chtěli trochu zapařit, ale s ohledem na Moniku jedeme rovnou domů. V neděli čeká všechny den volna. Tedy… skoro všechny. Já ho musím strávit prací. Vracím se domů až v deset večer – unavený, ale spokojený. Tour jede dál.
Text: Paul Kowacz, foto: archiv Red Baron Band, Jiří Linhart
Témata: Red Baron Band, Paul Kowacz, Ian Paice, Purpendicular, Deep Purple, hard rock, blues rock
