Lukemo interview: Můj život po konci Clou? Skate, tenis i kolo. Teď se vracím k písničkám

Vím, že o Clou toho bylo řečeno už hodně… Ale zajímá mě, vídáš se s někým ze skupiny?
Jasně, vídám se se všemi. 

VIDEO: Lukemo, bývalý zpěvák Clou, zpívá v češtině. Jeho budoucí hit má duši

Se všemi?
Na hokeji. Když jdeme fandit na Spartu, tak se vidím s Radkem a se Štěpánem, který jako jeden z  prvních ukončil svoji činnost v kapele. S Petrem se vídáme poslední měsíc každou neděli na Budějárně na fotbálku.

Takže spíš na přátelské vlně?
Přesně tak, i na koncertech, pořád nás spojuje muzika. Už spolu teda neprostojíme celou dobu na baru, to je jiný. Vídáme se, když chceme. 

Lukáš Vyhnal byl dosud znám hlavně jako frotnam již zaniklých Clou

Dříve jsi zpíval anglicky a teď česky. Proč ta změna?
Že budu chtít dál dělat muziku, jsem hned po rozpadu skupiny nevěděl, i když jsem měl pár rozdělaných věcí a taky jsem laboroval s tím, že si umím napsat písničku. Bylo mi jasný, že chci zpívat v češtině.  Po nějaké době, co Clou skončili, ze mě spadlo napětí a začal jsem psát intenzivněji. Bydlel jsem několik let v Plzni, večery trávil u piána a když mě to bavilo, tak jsem ty věci rovnou i nahrával. Zkusil jsem na texty oslovit kamarády, protože ty jsem ještě nikdy nepsal a ani teď nemám odvahu je zkoušet. Kamarádi mi pomohli. 

Clou po třinácti letech končí

A přemýšlel jsi, zda se vydat na sólovou dráhu, nebo založit kapelu?
Nejdříve jsem chtěl na sólovou dráhu. Myslím si ale, že z toho časem vznikne skupina lidí, kteří na tom budou dělat společně.

Ono většinou stejně platí, že i pokud je člověk na sólové dráze, potřebuje kolem sebe mít tým lidí, že?
Věděl jsem, že kolem sebe budu potřebovat muzikanty. Když jsem jel poprvé do studia PULP na Slovensku, byl jsem v kontaktu jen s Matějem Turcerem. Seděli jsme tam a udělali dvě písničky, kde jsme si natloukli bicí, jako automatického bubeníka, on vzal kytaru a debatovali jsme o tom. Měl jsem výhodu, že jsem byl autor. On zas měl výhodu, že do toho šel se mnou jako producent. Debatovali jsme tam společně a po dvou třech dnech jsem byl úplně nadšenej, kam mě posunul. Řekl jsem si: "Jo, tohle je cesta." Pak jsem jel na Slovensko znovu a už jsme přibírali hudebníky, na třetí session už jsem s sebou vezl zase jiného muzikanta a také ve studiu bylo pár lidí, se kterými jsem o tvorbě a nahrávkách mluvil. Matěj si to korigoval jako producent. Když to někde vázlo, řekl: "Přivez si toho svého Vlastu Marka." (smích) 

Matěj je docela multifunkční…
Neuvěřitelnej! Ale teď už to je skupina lidí, kterým jsem vděčný za to, kam jsem se se svojí sólovkou posunul. 

V roce 2014 jsi uvedl, že budeš otec na plný úvazek a oprášíš skate. Oprášil jsi ho?
Jsem dvojnásobný táta, ale i tak se mi skate povedlo oprášit. Před lety jsem přišel o kapelu jako o součást svého každodenního života. Byl jsem v ní patnáct let a celkem dvacet let se věnuju muzice. Byla to moje největší záliba. Takže jsem pak měl najednou dost času na to, abych se po uložení dcerek mohl věnovat tomu, co mě baví. Automaticky jsem se vrátil k zálibám, kterým jsem se fakt delší dobu nevěnoval. Ať to byl skate, tenis, kolo, začal jsem i běhat… Skate mě v životě provází fakt dlouho, měl jsem ho spojenej hned od začátku s punk-rockem. Ve čtrnácti byl můj život punk-rock a skate. (smích)

Takže sis prostě udělal takovou dovolenou?
Nebyla to dovolená, prostě jsem si odpočinul. 

Co byl pro tebe ten hlavní impuls, který ti řekl, že jsi zpět?
Impuls byl Matěj, protože jsem od někoho potřeboval zpětnou vazbu na písničky, které jsem s pianem nahrál. Poslal jsem to i lidem, kteří jsou muzikanti i producenti, ale ti mě s tím poslali někam - to pro mě bylo celkem těžký. Matěj tam taky viděl chyby, ale řekl mi: "Hele, uměl bych to spravit, ale já tě vidím prostě s kytarama." Poslal mi svoje demo návrhy a já byl nadšenej. Hned jsme si domluvili termín a byl to paradox, že přijedeš do studia a v ruce nemáš vůbec nic - žádný kytary nevezeš. Přijedeš za někým, kdo tě čeká a má všechno připravený a ví, jak to odstartovat. On byl ten impuls. 

A máš v plánu koncertovat? Jsou tvým cílem festivaly, šňůry? Máš už něco naplánovaného a je vedle toho něco, co bys fakt chtěl?
Naplánovaného nemám zatím nic, protože je to teprve čtrnáct dní, co jsem projekt pustil do světa. To, co chci, je abych ho přenesl do živého hraní. Mám kamarády, Vlastu a Vaška, kluky ze Strakonic, který znám a kterým jsem řekl, že bych to chtěl začít dělat akusticky, protože fullband je náročný časově i finančně. Chci ale hrát - to je pro mě nejdůležitější. To by mělo být pro každou kapelu. Udělal jsem trochu kompromis, nejdřív jsem nahrál věci ve studiu, vybral jednu píseň, která se zmixovala a zmástrovala. Natočil jsem klip a první, co šlo ven, byl právě klip, ne hraní naživo. Hrát ale budu.

Lukáš se svou bývalou kapelou Clou

Jak jsi přišel na textaře Radku Třeštíkovou, Alenku Rytířovou Karolínu Štaidlovou?
Jsme dlouholetí přátelé. S Radkou se znám přes jejího manžela Tomáše Třeštíka, potkával jsem se s ním na akcích a v barech - stali se z nás kamarádi. Když si Tomáš Radku bral, darovali jsme jim s klukama z kapely písničku, aby si ji dali do svého svatebního videa, a taky jim tam zahráli. Tomáš mi fotil promo fotky a věděl jsem, že Radka píše. Tak jsem se prostě jednou zeptal: "Radu, nedala bys text?" A ona souhlasila. Alenku Rytířovou znám hodně let, ale nikdy jsem si s ní nespojil doslova příjmení Rytířová. Až jeden můj kamarád se mě zeptal, proč ji vlastně nepožádám o text, když se známe a její táta je jeden z nejznámějších textařů u nás. Karolína Štaidlová chtěla zase před lety napsat text Clou. To sice nevyšlo, když jsem se jí ale zeptal, jestli by napsala text pro mě, souhlasila. 

Jaké byly na tvůj první singl reakce z tvého okolí?
Reakce jsou pozitivní, ty první budou vždycky pozitivní, protože si to poslechli lidi, kteří tě znají. Je ale moc brzy na to, abych to hodnotil. Asi to nikdy hodnotit nebudu. Rozhodnu se podle toho, jestli bude o moji muziku zájem. Mám sice dvacet let zkušeností, zároveň ale stojím na začátku.

Jak vnímáš dnešní dobu? Hodně se toho změnilo v hudební komunikaci, zejména díky nástupu internetu a digitalizaci... Dokážeš porovnat dnešní dobu se situací před dvaceti lety?
Rozdíl to je určitě. Dostáváš se rychleji k informacím, dostáváš jich dvakrát až třikrát víc než před lety a vybíráš z nich. Nekupuju si sice desky, ale členství na hudebních streamech a muziku, ke který jsem se předtím dost složitě dostával, mám teď lusknutím prstů. Rád  taky koukám kámošům do playlistů a někdy se jejich výběrem inspiruju. Moje manželka mě zase naučila, jak funguje Instagram i Facebook, má s tím větší zkušenosti. Radí mi taky, co dělám špatně - poradila mi třeba, že musím odlišit svůj soukromej profil od toho hudebního. 

Kdy od tebe můžeme čekat nějaký další song?
Popravdě nevím, každý den nad tím přemýšlím. Zrovna jsem volal Matějovi a ten mi řekl, že potřebujeme do nahrávek nasnímat živý bicí. Tak musíme nechat budoucí singl přebubnovat. Ten proces je o dost jinej než v kapele. Dřív jsme měli jasně dáno, kdo co bude hrát, a když jsme si řekli, že je vhodná doba, šli jsme do studia. Teď je to o hodně zdlouhavější, snažím se uchopit svoje myšlenky tak, aby jim rozuměl i Matěj nebo kytarista Vlasta.

Plánuješ sestavit nějakou vlastní kapelu?
Chtěl bych, aby to rostlo. Songy jsou autorsky moje, ale produkci dělá Matěj. Písničky jsou otevřený k debatě a následným úpravám, kluci jsou moji kamarádi a taky vím, že dost jejich nápadů nahrávce prospěje. To je pak rád i obejmu (smích). Něco jako: "Ty vole, díky! Díky, že jsi tady (smích)!"

Ve výsledku je ale hlavní, že song jde z tebe...
Je to organismus. Zrovna Ptám se má tu nejdelší fázi. Kvůli téhle písničce jsem byl ve studiu na Slovensku třikrát a vlastně dvakrát jsem odtamtud odjel s finální nahrávkou singlu. Pak se mi to rozleželo v hlavě a jelo se to celý znova. Až napotřetí přijel Vlasta do Bratislavy, tak jsem řekl: "Hoši, takhle jsem to myslel." (smích)

text: Jaroslav Noska, foto: Tomáš Třeštík/Championship Music, Tomáš Martinek, Natálie Řeřichová