RETRO 90s | David Coverdale: Restless Heart bude absolutně a definitivně poslední studiové album Whitesnake

Král rockových pěvců je zpátky na scéně. Po více než sedmi letech od vydání posledního studiového alba Slip Of The Tongue (1989) a po čtyřech od společného projektu s Jimmym Pagem (Coverdale/Page, 1993) přichází David Coverdale se zbrusu novým albem Restless Heart, kterým uzavírá dvacet let souboru Whitesnake. Díky firmě Monitor/EMI mám možnost s protagonistou 18. března 1997 telefonicky hovořit. On v americkém Lake Tahoe, já v naší plzeňské redakci. On jako vždy inteligentní, bystrý a rozšafný, já s miliardou otázek a s přidělenými dvaceti minutami, které jsme přece jen o něco natáhli. Coverdale, jak jsem ho poznal osobně už v Bratislavě v roce 1994, patří mezi lidi, kteří čím jsou umělecky výš, o to méně vám to dávají najevo. Proč taky? Mluví za něj 24 let kariéry, z nichž prožil drtivou většinu na samotném vrcholu popularity a uznání. V roce 1973 vystřídal v Deep Purple Iana Gillana a natočil s nimi tři skvělé studiovky, poté se prezentoval sólově, založil Whitesnake a spolupracoval s Jimmym Pagem.
Je 17:02 a já konečně slyším jeho nezaměnitelný hlas: „How are you, Jan?“

Když vás slyším, tak se máte parádně. Ale nejste unaven? Určitě jste dnes dělal už několik interview…
Ne, ne, jste první. Je ale pravda, že jsem vstával dost brzy. Ono by taky bylo hříchem prospat po rockersku celý den, protože bydlím v čarokrásném koutu země…

Voláte přímo z Lake Tahoe?
Ano, z Lake Tahoe v Nevadě. Je tu překrásně.

Předně bych vám rád řekl, že jsem, a mluvím přitom za množství vašich fanoušků v Česku, strašně rád, že jméno David Coverdale nezmizelo z rockové scény…
Oh, děkuji vám. O vaší zemi něco vím, trochu sleduji i politiku a můj velký přítel, Karel Dirka, je takovým mým prostředníkem s Českou i Slovenskou republikou.

Právě na Slovensku, v Bratislavě, jsem se s vámi osobně setkal při tiskové konferenci, když jste s Whitesnake hrál na tamějším rockovém festivalu v roce 1994…
Á, takže se i trochu známe.

Mám nekonečnou spoustu otázek a přidělen nekonečný malý dílek času. Takže, předně by mě velmi zajímalo, zda nová deska Restless Heart vyjde pod hlavičkou Whitesnake anebo jen David Coverdale…
To je trochu problém a ani dnes (mluvíme spolu v podvečer 18. března 1997, pozn. red.) vám nedokážu jednoznačně odpovědět. I proto bylo její vydání posunuto z března až na květen 1997. Zrovna včera jsem měl schůzku se zástupci firmy EMI a cítil jsem, že by se klonili spíš k tomu, aby deska byla prezentována jako moje sólová. Na rozdíl třeba od roku 1994, kdy bylo záhodno, abychom hráli pod hlavičkou Whitesnake. Dnes mám pocit, že je to tak fifty-fifty. Podívejte se, když jsem připravoval materiál pro tuhle desku, chtěl jsem, aby byla úplně poslední studiovou pod jménem Whitesnake. Chtěl jsem, aby reprezentovala dvacet let této kapely. Věc se má dnes tak, že mám konečně rodinu, kterou už nechci a nemohu zanedbávat, kterou miluji celým svým srdce, a která si samozřejmě klade nároky i na mě. Potřebuje mě, mé síly, můj čas. Už by bylo pro mě velmi obtížné dělit čas a zodpovědnost mezi vlastní rodinu a tu muzikantskou. A vím, že je to těžké rozhodování, protože si, s nimiž v současnosti spolupracuji, jsou nesmírně nadšeni novým materiálem, mají v sobě spoustu elánu a chutí hrát, jsou jako děti nabité energií. Navíc nám firma fandí, jsou vytvořeny podmínky pro práci jak už dlouho ne. Ale došel jsem k přesvědčení, že mám na čase zkusit zase jiná dobrodružství. Takže, pokud album vyjde pod hlavičkou Whitesnake, bude to absolutně a definitivně poslední studiové album pod tímto názvem.

Kam se chcete umělecky pohnout?
Podívejte, když jsem odešel z Deep Purple, kde jsem svého času psal drtivou většinu materiálu, odnesl jsem si cennou zkušenost. Tehdy jsem prostě psal v kontextu toho, o čem jsem byl přesvdčen, že fanouškové od Deep Purple očekávají. A najednou jsem zjistil, že jsem se ocitnul v jakémsi bludném kruhu, že hudba, kterou píšu nejde na sto procent ze mě. Deep Purple, to bylo v prvé řadě aggresive hard performance, samozřejmě. A já přitom tíhnul k blues a soulu. Proto jsem poté chtěl Whitesnake koncipovat poněkud jinak. Tak, abych nemusel naplňovat nějakou šablonu, ale abychom byli kvalitní rokenrolovou kapelou a muzika nám šla ze srdce. Ani to ovšem nebylo jednoduché. Hráli jsme dvouapůl-, tříhodinové koncerty, v každé skladbě muselo být kytarové sólo, bubnové sólo (smích), uvědomte si, co to bylo za muzikanty.
Vždycky jsou tu prostě ta ega, která je třeba potěšit a pofoukat jim bolístky, uspokojit je. Abych vám odpověděl, chci dělat blues, komerční blues a soul, něco na způsob skladby Too Many Tears z nového alba. Ta maximálně reprezentuje můj současný stav muzikantské duše a cestu, kterou se chci ubírat. Dostal jste z firmy nahrávku?

Ano, advance tape Restless Heart už mám řádně naposlouchaný. Velice mě třeba zaujala i ona střední pasáž v Crying.
Á, Crying. Nám s Adrianem nesmírně imponuje to, co se někdy nazývá symfonickým rockem. O něco podobného jsme se už pokusili ve skladbě Judgment Day na albu Slip Of The Tongue. Skladba je podobným ozvláštněním, vždy zajímavější, dostane grády, Text navíc pojednává o frustraci, když žiješ s někým, kdo je věčně nespokojený. Hudba by měla v co největší možné míře obrážet téma skladby.

Don´t Fade Away, balada na úvod…
Protože to tak prostě cítím. Whitesnake byli v minulosti velmi úspěšnou kapelou, ale image, tak jak byla prezentována veřejně, neměla s duchem kapely pranic společného. Proto se chci, abych ta řekl, vrátit ke kořenům. Je to pro mě nesmírně důležité…

Zmínel jste Adriana Vandenberga, který je s vámi vlastně už deset let. Kdo další album nahrával?
Bicí Denny Carmassi, skvělý člověk a muzikant, klávesy Brett Tuggle od Davida Lee Rotha a baskytaru Guy Pratt z Pink Floyd.

To je tedy překvapení!
Bohužel má však Guy i jiné povinnosti a domluvili jsme se, že mi jen pomůže s nahrávkou. Před pár dny jsme točili videoklip k pilotnímu singlu Too Many Tears, kde hraje na basu Mexičan Marco Mendoza, neuvěřitelný instrumentalista.

Jak toto obsazení vlastně vykrystalizovalo?
Poté, co jsem tři roky spolupracoval s Jimmym Pagem, začal jsem od začátku roku 1994 připravovat nový materiál. A do toho přišla nabídka, abych pod hlavičkou Whitesnake přijel na festival do Petrohradu. Nadchlo mě a říkám manažerovi, hele, byla by hloupost odehrát jeden dva koncerty a jet domů. Udělejme turné. Miniturné, nic velkého, just for fun. A začal jsem shánět vhodné typy hráčů. Volný byl Rudy Sarzo, domluvil jsem se s Dennym Carmassim, Adrian byl k dispozici a on doporučil Warrena DeMartiniho. Podotýkám, že šlo jen a pouze o příležitostnou koncertní sestavu, proto se také toto obsazení později rozešlo. Rudy je zpátky v Quiet Riot a Warren v Ratt…

Když se objevily první zprávy o tom, že chystáte nové album, často jsem si kladl otázku: bude to tentokrát britský bluesrock anebo zůstanete v kolejích poslední doby, v americkém poprocku. Dnes cítím, že Restless Heart je konglomerátem všeho, slyším na něm ozvěny jak alba 1987, tak třeba Slide It In, a dokonce ke své libosti i vaší druhé sólové desky Northwinds…
Toto, co jste řekl, si velmi cením. Před nedávnem jsem mluvil se svými japonskými přáteli, a Japonci hudbě rozumějí, a ti mi řekli totéž. Ano, Restless Heart je vyústěním dvaceti let Whitesnake, jakýmsi logickým koncem, který je pro mě i novým začátkem.

Text původně vyšel v časopise Rock Report č. 4/1997.

Text: Jan Petříčko, foto: archiv Rock Report
Témata: David Coverdale, Whitesnake, rozhovor, retro