RETRO 90s | Steve Vai: Projev Whitesnake byl dost limitovaný. Byla to šablona, nic pro mě

Projděme se alespoň v krátkosti důležitými milníky tvé bohaté kariéry a začněme tvým angažmá u Franka Zappy na přelomu sedmé a osmé dekády. Byls tehdy hodně mladý, a přesto hrál s jedním z nejrespektovanějších rockových umělců…
Byl jsem mladý, strašně mladý. A zároveň jsem měl i spousty problémů, propadal jsem trudnomyslnosti, nedařilo se mi zorganizovat život, příliš jsem si neuvědomoval, která bije. Když jsi totiž součástí určitého stavu věci, je to úplně jiný vjem i pohled, než když jsi vně. Když o tom někdy uvažuju, uvědomuju si, že se dala spousta věcí udělat jinak, lépe…

Byla to pro tebe asi škola…
Ono bylo vlastně všechno škola. Zvlášť u Franka, ten byl kantor celým svým zaměřením, celou svou osobností pořád někoho vyučoval, což myslím samozřejmě v dobrém. A zase na druhou stranu dělal věci, který mohou působit z dnešního pohled až přehnaně. Ale takový Zappa byl. Svou roli bych v tomto případě nepřeceňoval. Jeho hudbu miluju, myslím si, že má v sobě mnoho pokladů, které budeme ještě dlouho objevovat a těšit se jimi.

Vzpomeneš si ještě na svou krátkou epizodu v Alcatraz?
Jistě. To byla zcela jiná situace. Zappa hrával v divadlech a obřích arénách, s Alcatraz jsem jezdi kluby. Kapela neměla příliš mnoho fanoušků. Jsem jsem s nimi všehovšudy jedno krátké turné. Ale byla to kapela v pravém slova smyslu. U Franka jsem byl pouze zaměstnancem u zaměstnavatele, který po mně chtěl samozřejmě ty nejlepší výkony. U Alcatraz byla líha rozložena na jednotlivé členy.

Zhruba v době angažmá u Davida Lee Rotha jsi nahrál zvláštní album Flex-Able. Je možné tuhle desku považovat za jakýsi začátek tvého svébytného nazírání na kytarově orientovanou hudbu?
Tohle album bylo opravdu postaveno hlavně na kytaře, ale zároveň bylo orientováno na kompoziční stránku věci. Přiznávám, že to byl trošku mišmaš, spíš hříčka než nějaká hluboká poselství. Junkie music.

Pak jsi hrál s Whitesnake a mám za to, že spolupráce výjimečného kytaristy Vaie s výjimečným vokalistou Coverdalem fungovala nadmíru dobře. Proč se tedy jednalo o tak krátkou epizodu?
Album Slip Of The Tongue nebylo komerčně příliš úspěšné, ani následné turné nebylo to pravé ořechové. Nemyslím si, že Whitesnake byli nějakou zvlášť vydařenou kapitolou mé hudební kariéry. Ze začátku mě to dost bavilo, ale jejich projev byl na mě dost limitovaný, byla to šablona, nic moc pro mě.

Zvlášť, když jsi záhy vydal Passion And Warfare. Jak se dnes díváš na tohle album?
Mám ho rád, pořád se mi líbí, mám za to, že je to po profesionální stránce vydařené dílko. Zvukově silné, kompozičně, instrumentálně i melodicky místy snad i objevné. V tom roce devadesát to byla totálně odlišná deska od všech, které v té době vyšly.

Na Sex And Religion jsi spolupracoval s Devinem Townsendem. Proč právě s ním?
Když jsem poprvé slyšel jeho tvorbu, úplně jsem se do něj zbláznil, byl to pro mě zážitek. Jeho hlas má v sobě strašné napětí, nehranou, opravdovou zlobu, brutalitu. A Sex And Religion jsem chtěl udělat přesně tak, tvrdě a brutálně. Mnoho mých fanoušků mělo za to, že Passion And Warfare byla až příliš akademická deska, byli trochu zklamaní. Proto Devin. Mladý, agresivní, divoký, energický muzikant a zpěvák.

Když už jsme u některých tvých spolupracovníků, proč jsi se vůbec rozešel s bubeníkem Terrym Bozzio?
Terry měl vždycky spíš chuť hrát v opravdové kapele a já spíš věřil kouzlu jamů, z kterých krystalizovala ta která sestava v té skladbě a podobně. Je to skvělý hráč, ale v kompozičním procesu málo přínosný.

Pro mnoho z nás byla překvapením tvá krátká spolupráce s Ozzym Osbournem při prvotní přípravě jeho alba Ozzmosis. Neměl jsi třeba chuť nahrát celou desku, popřípadě vyjet na turné?
Věc byla poněkud složitější. Napsali jsme spolu pár skladeb, ale jeho firma naši spolupráci příliš nevěřila a nekvitovala ji. Můžu ti říct, že to pro mě i Ozzyho bylo dost nepříjemné. Rozhodnutí vyšší moci. Dnes si myslím, že to tak asi bylo nejlepší.

Necítíš někdy, že jsi dosáhl určité umělecké hranice? Že už nejde pokračovat dál?
Vždycky je cesta dál. Měl jsem a mám spoustu plánů pro různé projekty, které jsou dosti odvážné, nemám pocit, že bych se jakkoli vyčerpal. Nevím, co přesně myslíš tím, že jsem dosáhl určité hranice. Já osobně ten pocit dosud nemám. Pořád si myslím, že jsem se nevydělil z nějakého, řekněme, uchopitelného tvaru, že ještě pořád dělám věci, které jsou srozumitelné. Samozřejmě, že se dá experimentovat, blbnout, ale tím riskuješ to vydělení, že už tě nebudou brát vážně, ale jen jako někoho, kdo na ně víceméně kašle a jede si po svém. Já si jedu po svém, ale zároveň jsem pořád, alespoň doufám, akceptabilní, čitelný.

Přesto si neodpustím jednu věc. Zdá se mi, že tvá nová deska, Fire Garden, jakkoli je kvalitní, je snad až příliš dlouhá. Myslíš si, že posluchač může bez potíží strávit tak náročné 2CD bez toho, aby polevil v pozornosti?
Souhlasím s tím, že to může být problém. Proto jsem desku rozdělil na dvě organické části, instrumentální a vokálněinstrumentální. Ano, to je možná až příliš dlouhé a už nikdy v budoucnu k ničemu tak nataženému asi nepřistoupím.

Jak pracuješ ve svém vlastním domácím studiu? Nahráváš si veškeré nápady nebo tvoříš až demosnímky?
Nahrávám téměř všechno. Studio je opravdu špičkově vybavené, byla by škoda mrhat časem. Někdy si jen tak brnkám na kytaru, na syntetizér, někdy jamuju s přáteli, je to různé.

Zkoušíš i jiný typ muziky? Scénickou, filmovou?
Ano a rád. Zrovna nedávno jsem dokončil návrh v soudtracku pro jeden film, který se natáčí, je to něco ve stylu Crossroards a Bill And Ted´s Bogus Journey. Strašně mě to baví, ale na druhou stranu je tento typ práce poměrně frustrující. Všechno má své deadlines, striktní termíny, to není příliš moje kafe. Navíc musíš pracovat v těsném sepětí s režisérem, který má představu o tom, co by tam mělo být a jak by to mělo být. Hudba sama je dost upozaděná, důležitější jsou herci, scénář, exteriéry…

To je jedna z tvých současných aktivit. Co ještě připravuješ?
Zajímavou desku, alespoň si to myslím, Po Flex-Able jsem kdysi vydal EP, které chci rozšířit o další zbytky, hlavně z natáčení Passion And Warfare. Chci to vydat, snad i s reedicí Alcatraz, na svém vlastním labelu. Přemýšlím i o čistě akustickém albu, o desce, inspirované klasikou, mám toho v plánu dost a dost.

Kolik máš vůbec doma kytar?
Nemám ponětí. (smích)

Kolik si jich bereš na turné?
Nikdy víc než deset, dvanáct.

Určitě ti rukama i ušima projde strašné kvantum muziky, obracení se na tebe začátečníci i protřelí muzikanti. Kdo tě v poslední době zaujal? Koho bys vyzdvihnul jako moderního, neotřelého, originálního?
Potíž je, že dnes nikdo nehraje moderně, neotřele a originálně. Mám v oblibě spoustu muzikantů, ale nikdo z nich není, jak říkáš, moderní. Abych byl upřímný, jediný, na koho bych ukázal prstem jako na nejtalentovanějšího kytaristu devadesátých let, by byl asi jen Tom Morello z Rage Against The Machine. On hraje na kytaru opravdu unikátně a úplně jinak než ostatní. Nehraje sóla v pravém slova smyslu, ale zvuky.

Text původně vyšel v Rock Reportu č. 1/1997.

Text: Ondřej Rudolf, Jan Petričko, foto: Neil Zlozowe, archiv Rock Report
Témata: Steve Vai, Frank Zappa, Ozzy Osbourne, Whitesnake