RETRO 90s | Kirk Hammett (Metallica): Metal nikdy neumírá

No potěš pámbu… Jestli dojde na novém albu k hudební změně takového rázu, jaký zaznamenala novodobá image jednotlivých členů, bude se jednat patrně o zradu tisíciletí, říkali jsme si v duchu po rekongnoskaci prvních fotografií Metalliky, předznamenávajících nové album Load. Krátké sestřihy, saka, doutníky, seriózní kukuče. Ač poslech desky veškeré pochybnosti o jakémkoli úniku kapely z tvrdě rockových vod jednoznačně vyvrátil, přece jen dorazil do Prahy Kirk Hammett na hony vzdálený onomu metalovému vlasatci z předcházejících let.

Překvapilo mě, že se váš styl nezměnil tolik jako vaše image. Bylo to předem připraveno, nebo je to přirozený vývoj?
To, co děláme, nemá žádnou zvláštní přípravu. Prostě se to tak nějak děje. Necháváme věci pynout. Myslím si, že náš zvuk je trochu jinej. Není to nějak drastický, slyšel jsem pověsti o tom, že naše nová deska zní jako U2 nebo Nine Inch Nails, to je blbost. Nechtěli jsme nějak drasticky měnit zvuk, prostě jsme prozkoumávali různé styly. Máme věc, kde je třeba country kytara.

RETRO: První koncert Metalliky v Praze v roce 1996 - Show jako z třetího tisíciletí

To byl tvůj nápad?
Ne, s tím přišel James, Byl někde na nějakém country festivalu a dostal chuť tu věc hrát takhle… Já sám jsem v posledních pěti letech poslouchal hodně jazzu a blues. Na albu je vidět trochu bluesovej vliv, třeba ve skladbě 2x4, tam je takovej bluesovej time. Víš, to jsou věci, který z nás prostě jdou ven, ale nijak to netlačíme. Není to tak, že bychom si sedli a řekli si: Měli bychom udělat taky jednu bluesovou nebo country písničku. Takhle to neděláme. Prostě to tak vyjde. Stejné je to s naším zevnějškem. Nijak jsme se nedohadovali nad tím, jak teďka budeme vypadat.

Takže nikdo nepřišel a neřekl: Tak, a takhle teď bude vypadat Metallica…
Ne, ani nápad. Je to postupnej vývoj. Akorát nás poslední dobou moc lidí nevidělo, takže je to pro ně možná trochu velkej skok. Mě už prostě ty dlouhý vlasy lezly na nervy, tak jsem se nechal ostříhat. To samý bylo s klukama. James nakrátko, to byl docela šok. Ani jsem nečekal nakolik lidi zajímá to, jak vypadáme. Pro mě je prostě muzika na prvním místě, takže mě překvapuje, kolik lidí dá na image a hudbu nepovažuje za nejdůležitější.

Která z nových skladeb na Load je tvým favoritem, kterou sis nejvíc oblíbil?
To záleží na tom, v jaký jsem zrovna náladě. Mám hodně rád Bleeding Me, The House Jack Built, Until It Sleeps nebo Cure. Rozhodně mě tahle deska baví a jsem na ni pyšnej. Poslouchám ji každej den.

Takže jsi s albem spokojenej?
To skutečně jsem.

Myslíš si, že bude nové album stejně tak úspěšné jako „černá deska“?
Doufám, ale to není to hlavní, protože nemůžeš dost dobře definovat sám sebe svými předchozími úspěchy. Nemůžeš určovat, co budeš dělat v budoucnu podle toho, co se stalo v minulosti. Kdybys to dělal, pohyboval by ses pořád v kruhu, a to určitě nechci. Chci se vyvíjet, jít dál, měnit se. Na tom chci stavět. Jasně, že budu šťastnej, když bude Load stejně úspěšná deska jako ta minulá, ale nebudu si stěžovat, když se jí prodá jenom tři nebo čtyři miliony. Pořád je to pěkná halda desek a nezáleží na tom, že to nebude zrovna patnáct milionů.

Jaký je to pocit, být obdivován a kopírován spoustou muzikantů, kteří tě uznávají jako hvězdu?
Je to docela potěšující.

Je to pro tebe určitý druh uspokojení?
Víš, my tomu nevěnujeme moc pozornosti. Prostě děláme to, co děláme a posouváme to dál. Lidi s náma o tom mluví a my si to uvědomujeme. Je to hezká věc a dobrá situace, ale není to nic, čemu bychom se programově věnovali.

Jak dlouho vlastně trvala příprava alba?
Něco kolem šesti měsíců mimo studio. Napsali jsme přes třicet věcí a vybrali těch čtrnáct na desku. Vlastně jsme nahráli všech třicet, ale těch zbylých šestnáct dokončíme až se vrátíme z turné, což bude asi za rok. V některejch věcech nejsou vokály, jinde chybí kytara… Podíváme se na ně a možná z toho bude materiál na naše další album.

Takže už nebudeme muset čekat dalších pět let?
To určitě ne! Ta deska musí vyjít do konce příštího roku. Pět let na jednu desku je prostě moc dlouho pro všechny zainteresovaný lidi.

Jakou muziku si pustíš, když si chceš trochu odpočinout?
Když si chci odpočinout? Poslouchám cokoliv, od Cocteau Twins a Neil Younga po jazz a blues. Nebráním se žádnýmu stylu.

Metallica v sedmi etapách: Vzestupy a pády legendární kapely

A něco z vaší branže, něco s tvrdším zvukem?
Mám hodně rád Alice In Chains nebo Clash. Líbí se mi industriální záležitosti a to, co je nějakým způsobem nový.

Jak dlouho si myslíš, že může metal oslovovat lidi?
Tahle muzika tady bude vždycky. Je to žánr, kterej bude vždycky někde kolem nás.

Takže pověsti o tom, že metal je mrtvej…
Víš, ono to nikdy neumírá. Prostě se to na chvíli třeba přestěhuje do podzemí, pak vyleze a po čase zase dolů a zase na světlo. Je to jasný, tahle muzika vznikla v šedesátejch letech a pořád je tady.

Jaký jsou teď vztahy mezi členy Metalliky?
Jsme dost v pohodě. Je to úžasný, protože jsme spolu už čtrnáct let. V poslední době jsme museli uznat, že jsme dost rozdílný osobnosti, každej z nás je individualista. A možná právě proto jsme k sobě dost úzce vázaný. Existuje určitý společný myšlení, taková chemie, která míchá ty individuality a talenty. Funguje to zatím skvěle.

Text původně vyšel v časopise Rock Report č. 7/1996.

Text: Ondřej Rudolf, foto: Ondřej Pýcha, archiv Rock Reportu a iREPORTu, archiv Metalliky
Témata: Metallica, Kirk Hammett, Load