ROZHOVOR | As December Falls: Jsme jen banda nerdů, co dělá hudbu. V Praze lidi umí pařit

Jak se vám daří na turné?
Ande: Turné je zatím skvělé. Myslím, že jsme zatím vyprodali sedm nebo osm koncertů po Evropě. Všude je to super. Publikum je úžasné.
Bethany: Každý večer mě to znovu překvapí. Pořád čekám, kdy přijde nějaký slabší koncert – ale nestane se to. Je to fakt zábava.

As December Falls rozeskákali pražské Futurum, předskakovali jim australší RedHook

Četla jsem, že jste naprosto nezávislá kapela. Opravdu si všechno děláte sami už skoro deset let?
Ande: Jo. Nemáme management ani label. Jsme to prostě jen my a malý tým kolem nás. Je to hodně práce, ale stojí to za to.
Bethany: Všechno si děláme sami – nahrávání, videa, sociální sítě. Díky tomu máme s fanoušky přímý vztah, žádné prostředníky.

Právě jste vydali čtvrté album Everything’s On Fire But I’m Fine. V souvislosti s ním říkáte, že je to poprvé, kdy jste mohli dělat opravdu to, co chcete, a plně si za tím stát. Co vám dřív bránilo?
Bethany: Asi čas. Jsme spolu v téhle kapele deset let a teď jsme se teprve opravdu sžili. Mám pocit, že jsme konečně pochopili, jak chceme znít. Na začátku byl pořád tlak, že musíme zapadat do nějaké škatulky – že As December Falls mají znít určitým způsobem. Ale teď jsme si prostě řekli: děláme to po svém. A vyplatilo se to, lidé tu desku milují.
Pořád se najde někdo, kdo vám říká, co „byste měli“ dělat jinak. Pamatuju si, jak za námi na jednom z prvních koncertů někdo přišel a řekl: „Proč ještě hrajete na kytary? Teď už se to nedělá, teď frčí synťáky a pop.“ A my na to: „Ne, díky, zůstaneme u svého.“ Nikdy jsme neuměli poslouchat rady druhých. Zůstali jsme sami sebou. A teď už necítím ten tlak, který jsem dřív měla. Nemyslím si, že As December Falls musí znít nějak konkrétně. Každá píseň může být jiná – klidná, tvrdá, to je jedno. A fanoušci to berou stejně.
Ande: U prvních dvou desek jsme se hodně drželi toho, že jsme „pop-punková kapela s trochou ema“ a musí to tak zůstat. Když jsme pak pracovali na albu Join The Club, řekli jsme si, že nechceme vydávat pořád to samé. Začali jsme víc experimentovat. Samozřejmě je to trochu risk, protože člověk neví, jestli s vámi fanoušci půjdou i tím novým směrem. Ale poslední dvě desky jsou naše nejúspěšnější. Ta svoboda, že nejsme v žádné škatulce, je skvělá. Některé písně byly tvrdší, jiné naopak víc popové. Třeba na tomhle turné Beth fakt křičí. Je to super. Jsem na ni hrozně pyšný.
Bethany: Protože jsme vždycky byli tvrdohlavě nezávislí, tak jsme nikdy nedělali hudbu proto, abychom zapadli do nějakého průmyslového trendu. Vždycky jsme ji dělali pro své publikum. Někdo má radši jeden náš zvuk, někdo jiný, ale to nevadí. Pořád hrajeme i úplně staré písně z prvních nahrávek, které už ani nejsou dostupné. Nikdy nezapomínáme, odkud jsme přišli. A myslím, že i fanoušci rostou s námi a baví je sledovat ten vývoj.

Normandie v Praze aneb Švédská invaze v MeetFactory s příchutí alt-rocku. Dorazili i As December Falls

Viděla jsem vaše klipy a i tam lze znát značný vývoj. Kdo vám pomáhá s vizuály nebo propagací, když za vámi nestojí žádný label?
Ande: Máme kolem sebe malý tým. Producent Alex je s námi od posledních dvou desek a hraje obrovskou roli. Je naprosto klíčový – pomáhá nám zkoušet nové věci, odemyká kreativitu. Dřív jsme nahrávali sami doma, ale trvalo nám to strašně dlouho, všechno jsme museli nahrávat, editovat, ladit. Ve studiu s Alexem se můžeme soustředit jen na hraní. Když něco nefunguje, po hodině to poznáme a jdeme dál. On se stará o techniku, my o nápady. Díky němu se náš zvuk tolik posunul. Předtím to s producenty bylo spíš tak, že jsme přinesli hotovou písničku a oni ji jen nahráli. Žádné nápady navíc. Alex je první, kdo nás opravdu produkoval. A co se týče videí – náš kameraman Nathan je s námi i na turné a dělá naprosto skvělé klipy.

Takže Beth a Nathan určují to, ja budou videoklipy k singlům vypadat?
Bethany: Ano. Třeba ke klipu k singlu Ready Set Go jsem udělala moodboard – ostré červené a černé světlo, temná a trochu sexy atmosféra. Řekla jsem Nathanovi: „Tohle chci.“ A on to úplně trefil.

Ready Set Go je moje oblíbená. Povězte mi o ní více. Jak jste přišli na to bláznivé kytarové sólo?
Ande: Alex mě do toho sóla pořádně tlačil. Natočili jsme snad pět set verzí.
Bethany: A to číslo roste pokaždé, když to Ande vypráví. (smích) Ale jo, stovky. Poslouchala jsem ho, pak jsem si šla lehnout, probudila se o dvě hodiny později – a on pořád hrál. Prsty měl do krve. Jinak Ready Set Go vznikla i díky tomu, že jsem velká gamerka. Všichni v kapele jsme. Jsme prostě banda nerdů, co hraje hudbu. Třeba League of Legends paříme už roky. A když vyšel seriál Arcane, úplně jsme se do něj zamilovali. Ready Set Go vznikla právě na popud toho světa. Představovali jsme si, jak by asi zněla úvodní píseň postavy Jinx. To jsme nikdy předtím neudělali. Normálně totiž píšu o svých prožitcích a duševním zdraví, ale tentokrát jsem chtěla jinou inspiraci. Chtěla jsem se odpoutat od toho, že As December Falls píšou jen o depresích. Navíc jsem chtěla silný vokální háček a ‚ready, set, go‘ mi dávalo dokonalý smysl – je to chytlavé, herní, energické. Zajímavé je, že online ten song nezaznamenal tak velká čísla jako jiné, ale naživo funguje nejvíc. Publikum na něj šílí.
Ande: Každý večer je Ready Set Go absolutní vrchol. Stejně tak For The Plot. Po Therapy, která hned vystřelila, jsme měli strach, jestli lidi For The Plot vezmou. Ale naživo je to totální výbuch. Jakmile přijde refrén, lidi řvou naplno. Tohle je už naše třetí headline show v Praze. A Praha nikdy nezklame. Lidi tady prostě umí pařit.

Kdo se stará o vaše sociální sítě? Viděla jsem, že děláte ty trendové příspěvky typu „budeme tohle postovat, dokud…“
Ande: O sociální sítě se starám já – postuju a odpovídám na komentáře. Snažíme se dělat všechno sami. Rozdělujeme si to. Beth natáčí obsah, já to publikuju, Kiaran odpovídá fanouškům. Co se týče e-mailů: poslední dobou to hodně dělá Timmy, protože já jsem zavalený sociálními sítěmi. Máme to pěkně rozdělené.

Kromě již zmíněných singlů jste spolupracovali i s krajany The Hara. Jak to vzniklo? Oslovili vás kluci jako první?
Ande: Jejich manažer z Mascot Records mi napsal, jestli by Beth měla zájem. Frontman Josh jí ale mezitím napsal i na instagram. A pak už to šlo rychle.
Bethany: Poslali mi demo a já hned věděla, že do toho chci jít. Už jsem dělala pár hostovaček, ale většinou po vás chtějí, abyste přesně nazpívali jejich verzi. Tady to bylo jiné. První demo, které jsem jim poslala, bylo spíš kopie Joshovy linky – a oni řekli, že to nezní jako já. A měli pravdu. Tak jsem přepsala melodii i pár textů, aby to víc sedělo mému hlasu. Nahráli jsme to s Alexem a poslali den před uzávěrkou vinylu. Pak jsem s nimi natáčela i klip. Bylo fajn je konečně poznat mimo festivalový shon. A brzy s námi pojedou turné po Británii. Možná si spolu i něco zahrajeme.

Oslava narozenin Rock Café byla pořádnou divočinou, klubu blahopřáli The Hara a .themayrevolution

Vybudovali jste si skvělou komunitu fanoušků. Vidíte na turné často stejné tváře v první řadě? A máte nějaké silné momenty s fanoušky?
Bethany: Ano! Máme asi šest fanoušků, kteří s námi jedou celé evropské turné. Všude, každý večer, stojí vpředu a zpívají naplno. Je to šílené a krásné zároveň. A jo – párkrát jsme měli co dělat, abychom se nerozbrečeli. Třeba v Hamburku jsme dostali dopis, který byl tak dojemný, že jsem si zničila make-up. Někdy lidé sdílejí své příběhy až moc tvrdě, na síku. A to je těžké, protože my nejsme terapeuti. Ale když někdo řekne: „Vaše hudba mi pomohla, děkuju,“ tak víš, že to má smysl. Píšu písně hlavně jako terapii pro sebe. O tom je i Therapy – o tom, že si skrze hudbu vylévám všechny emoce. A pak si říkám: ‚Nejsem už v textech pořád jen ta nešťastná?‘ Ale pak mi lidi napíšou, že díky té písni konečně pochopili, co sami cítí. To je ta největší odměna.

Je pravda, že jsi složila písně i v noci, když jsi nemohla spát?
Bethany: Ano. I Can’t Sleep je přesně o tom. Mám problémy se spánkem. Angry Cry zase vznikla z jedné noci, kdy jsem prostě nemohla vypnout hlavu. Byla jsem totálně přetížená a Ande vedle mě úplně v klidu spal. On umí žít snadno. Já všechno hrotím. Každodenní věci – jít do obchodu, do fitka – mě někdy úplně zahlcují. On prostě žije, jde do práce, na fotbal, pak spí. Já mám pocit, že musím být všude najednou. Někdy na něj koukám a říkám si: ‚Jak to, že to máš tak jednoduché?‘ A z toho vznikla ta písnička.

Máte nějakou radu pro mladé kapely, které chtějí vybudovat silnou komunitu, ale nejsou dobré na sociálních sítích?
Bethany: Myslím, že naše komunita je tak silná právě proto, že jsme nezávislí. A taky – a teď budu zaujatá – máme fakt skvělé fanoušky. Jsou laskaví, podporují se navzájem a ten prostor si sami vybudovali. Když se někdo nový přidá, zrcadlí tu atmosféru, která už tam je. A my jsme ji od začátku chtěli mít bezpečnou, otevřenou, bez přetvářek. Chci, aby se u nás všichni cítili vítaní.
Ande: A taky jsme vždycky byli naprosto upřímní. Nikdy jsme neměli management nebo mediální školení. Některé kapely hrají určité postavy, protože jim to sedí, ale v soukromí jsou úplně jiní. Ale my jsme prostě sami sebou.

Rozumím, je pro vás přirozené nenasazovat masku a nevžívat se na pódiu do nějaké role?
Ande: Když jsme museli posunout vydání alba, bylo by jednoduché svést to na někoho jiného. Já ale napsal všem e-mail: „Udělali jsme chybu. Málem jsme si nechali doručit pět tisíc vinylů domů.“ Kurýr mi naštěstí zavolal včas, jinak by Beth asi omdlela. Fanoušci se smáli, nikdo se nezlobil.
A k sociálním sítím: je to jen praxe. Všechny naše stará tiktoková videa jsou pořád online. Můžeš přesně vidět, kdy jsme byli hrozní, a pak jak se to zlepšovalo. Nikdy jsme to neskrývali. Je díky tomu vidět náš vývoj – ve videích i v hudbě.
Bethany: Díky tomu se fanoušci necítí jen jako fanoušci, ale jako součást kapely. Jsou důvodem, proč jsme to dotáhli tak daleko – a oni to vědí.

Text: Šárka Blahoňovská, foto: archiv As December Falls
Témata: As December Falls, The Hara, pop-punk, emo, Rock for People, Futurum, rock