ROZHOVOR | Ashley Slater (Freak Power): Nechci křísit zašlou slávu Freak Power. S Normanem Cookem jsme si nikdy nebyli blízcí

Pamatuješ si svůj minulý koncert v Rock Café?
Nepamatuju si koncert jako takový, ale pamatuju si klub Rock Café. Konkrétně mi uvízlo v paměti jen asi pět vystoupení s Freak Power, celkově si moc věcí nepamatuju. Mám hodně selektivní paměť, asi proto dělám pořád dokola ty stejné, hloupé chyby.

A vybavuješ si svůj úplně první koncert v Česku?
Vzpomínám si, když jsem se poprvé potkal s Matějem Ruppertem, pozval mě do Prahy, a pak jsem dostal cenu. Byl jsem docela překvapený, nikdy předtím jsem žádnou cenu nezískal...

LIVE: Freak Power roztančili pražské Rock Café, za nemocnou vokalistku zaskočila Tereza Černochová

Ano, šlo o předávání cen Žebřík, bylo to v Plzni roce 2008. Pokud vím, odehráli jste tam s Monkey Business společné vystoupení.
Jo, to bylo hodně překvapivé, nejsem ten typ, co dostává ceny. Ale pozor, letos jsem nominovaný na cenu Grammy.

Skutečně? Na Grammy?
Ano, je to v kategorii Best Pop Duo/Group Performance s projektem Boring 20s, jehož součástí je i muzikant Wolfgang Lohr a americká zpěvačka Tamela D'Amico.  Je to vtipné, vím, že to nevyhraju, ale můžu říct, že jsem nominovaný na Grammy, a to nemůže kdekdo. Ceny jsou pro lidi, co se chovají velmi profesionálně, což o sobě nemůžu říct. Bohužel je to tak. Nepamatuju si texty, nikdy mi nevydržely v hlavě. Prostě si nic nepamatuju. Chtěl jsem být hercem, ale nikdy jsem si nedokázal zapamatovat scénář. Asi je to genetické, moje máma měla taky mizernou paměť. A fakt v tom nejsou drogy nebo tak. (smích)

Spolupracujete dál s Matějem a Monkey Business?
Matěj Ruppert: Ashley se podílel na některých z našich posledních albech, mnohokrát nám pomáhal s texty.

A plánujete nějakou spolupráci do budoucna?
Mám rozepsané album duetů, a právě jsem se Matěje ptal, jestli by se mnou jednu z těch písní nazpíval. Já teď zrovna bydlím v Chemnitzu, takže by to bylo jednoduché...

Aha, já myslel, že bydlíš v Brightonu?
No, to je trochu delší historka. Loni v létě jsem jel do Batumi, kam si mě pozvala ukrajinská kapela Kin Chi Kat, abych jí produkoval desku. Společně jsme o Velikonocích 2021 odjeli do Oděsy a napsali jsme album, potom jsem se na léto vrátil do Batumi, abych tam desku dokončil. Posléze se ale Gruzie dostala na červenou listinu (covidového nebezpečí, pozn. red.) a já zjistil, že vrátit se synem do Británie by mě stálo 4000 liber. K letenkám by se přidala cena za hotel v izolaci a tak dále. Řekl jsem si, že za takovou sumu si můžu na rok pronajmout opravdu pěkný byt v Batumi a rozhodl jsme se tam zůstat.
Pak náš „přítel“ pan Putin započal invazi a já si řekl, že je čas z Gruzie zmizet, protože vím, že na území Gruzie má Rusko oddíly a stačí, aby Putin lusknul prsty a jsou v Tbilisi. Prostě byl čas vypadnout. V té době bylo synovi deset let, byl tam se mnou a připadalo mi zbytečné vystavovat ho nebezpečí. Vtipné je, že momentálně už je téměř nemožné si v Batumi pronajmout byt, protože město je plné Rusů, kteří tam teď žijí.

LIVE: Freak Power v čele s Ashleym Slaterem rozvášnili našlapané Rock Café

Takže to byl zajímavý rok plný překotných změn. V Batumi jsem žil docela rád, jediná nevýhoda byla, že se tam nedalo najít mnoho dobrých muzikantů. Abych pravdu řekl, byli tam asi jen dva dobří hudebníci, jeden bubeník a úžasný kytarista. Nejdřív jsem si říkal, že dám dohromady malou Freak Power kapelu, ale prostě jsem nemohl najít dost dobrých muzikantů, tak jsem toho nechal.
A po Putinově invazi jsme se přesunuli do Španělska, na místo, kde by můj syn byl v bezpečí. Moje partnerka je Španělka a ubytování nám nabídl její bratr, bylo to na jihu, přímo na pobřeží, hned vedle Portugalska. Jediný problém byl v tom, že tam nebylo absolutně nic. Nejen ve městě, ale ani ve vedlejším městě nebyl žádný noční klub, ale dostávala mě naprostá absence jakékoli hudby, potažmo kultury.
Takže když jsem dostal nabídku spolupráce s Martinem Schmittem, neváhal jsem a odjel za ním do Chemnitzu. Martin napsal album a požádal mě, abych ho namixoval, a když jsme ho dokončili, vyzval mě, abych se na podzim do Chemnitzu vrátil a pokračoval ve spolupráci s ním. Takže teď bydlím v Německu a s Martinem děláme na několika projektech.

Ashley, přímo ze studia jsi mi poslal dvě nové rozpracované písničky, na kterých teď pracuješ, You Changed My Life a Thinking About Us. Musím říct, že jsem byl hodně překvapený.
Jo, jsou to dvě písně z alba duetů, které připravuji.

Mají takovou až vánoční atmosféru, připomnělo mi to Franka Sinatru.
No jo, vždyť moje kořeny jsou jazzové, začal jsem hrát jazz v tátově jazzové kapele, a pak jsem byl šest nebo sedm let v armádě, a když jsem se vrátil, šel jsem studovat orchestrální hudbu.

V armádě jsi hrál také na trombón?
Jo. Ale hrát v orchestru na trombón je dost stresující, pořád jen počítáš, a když máš konečně zahrát, musí to být naprosto přesné a já měl vždycky strach, že to pokazím.

Ty jsi Kanaďan, ale vyrostl jsi v Kalifornii.
Jo, narodil jsem se v Kanadě.

Můžeš mi říct, kdo byl tvůj hudební hrdina nebo vzor, čí plakáty jsi měl na stěně v pokoji?
Nikdy jsem žádného takového hrdinu neměl a dodnes nemám žádné hudební vzory, protože si myslím, že je důležité jen, když je člověk dobrý muzikant. A já jsem byl jeden čas jedním z nejlepších trombonistů na světě, určitě v top 10 000 na světě. (smích) Tehdy hrál jsem s Londýnským symfonickým orchestrem.
A pak přišla změna - jeden můj kamarád ze studií mi řekl, že bych se měl jít podívat na dechový soubor, že je to docela zajímavé, a já jsem šel a úplně mě to ohromilo, skvělý jazz, jak to mám rád. Zahrál jsem si s nimi, a když mi řekli, že nemají basový trombón, na konci zkoušky jsem vstal a prohlásil: „Kluci, vy máte trombonistu, a to jsem já.“ (smích) Tak jsem se pak přidal ke kapele a ta kapela se jmenovala Loose Tubes.
A díky Loose Tubes jsem se stal docela známým, byl jsem i jejím frontmanem, takže jsem mezi čísly pořád mluvil, díky tomu jsem se v Anglii tak trochu proslavil. Následně jsem nějakou dobu jezdil po turné s Georgem Russellem, Carlou Bley, Andy Sheppardem a dalšími lidmi. Naprosto jsem to miloval, všechno to byli naprosto skvělí muzikanti.

Tohle bylo ve Skotsku nebo v Anglii?
Ne, to už bylo v Anglii, v Londýně.

Takže jsi šel z Kalifornie nejdřív do Skotska, a pak do Anglie?
Jo, byl jsem ve Skotsku v armádě. Dva roky jsem byl nejhlasitější trombonista v kapele britské armády. Tam jsem taky objevil hodně pouličních dechových kapel jako Youngblood a hned jsem si říkal, že bych chtěl dělat něco podobného, tak jsem založil kapelu, která se jmenovala Microgroove.
Byla to dost šílená skupina, kvůli které jsem taky začal zpívat.  Říkal jsem si, že nikdo jiný by nechtěl zpívat moje praštěné texty. A díky téhle kapele jsem taky potkal Normana Cooka a potažmo díky ní vznikli Freak Power. Norman zremixoval jednu písničku Microgroove, a tak jsme se dali dohromady.

Můžeš popsat začátky Freak Power?
Norman měl z poloviny napsané album pro Beats International, k němuž jsem mu nahrál všechny dechy, trochu jsme se poznali a on mi nabídnul, jestli nechceme jet jako předkapela na tour s Beats International. Klaplo to a odehráli jsme společně spoustu koncertů.

Takže to bylo po Housemartins?
Jo, to bylo po nich, Normanova kariéra začala v Housemartins, pak pokračoval s Beats International, poté jsme spolu založili Freak Power, až se nakonec z Normana stal Fatboy Slim.
S Freak Power jsme jezdili po Evropě a hráli velké koncerty, sály pro pět až šest tisíc lidí, ale moc to nevynášelo, náš manažer asi nebyl z nejlepších. Zároveň se začal rozjíždět Fatboy Slim, takže Norman si zřejmě pomyslel, že je jednodušší lítat první třídou s taškou desek než se tahat s námi.
A když skončili Freak Power, tak jsem opravdu nevěděl, co budu dělat, protože předtím jsem byl jen trombonista, ale nemohl jsem se vrátit k něčemu, jako je hraní na svatbách. To bylo dva roky poté, co měli Freak Power obrovský úspěch a vrátit se k hraní na plesech nebo na svatbách, to by moje ego nezvládlo. Nevěděl jsem, co mám dělat, pořád jsem se jenom tak plácal, a všichni říkali: "No tak prostě pokračuj s Freak Power bez Normana.“ Mně se do toho ale moc nechtělo, měl jsem pocit, že tahle éra prostě skončila, a já fakt nevěděl, co mám dělat. Natočil jsem album s Big Lounge, a to byla fajn deska, ale nic velkého.
Teď střídavě píšu hudbu, namlouvám hlasy k dětskému programu – celkově mě baví dělat pořady pro děti - mám naplánované psaní hudby k dětským programům i na příští rok. Další věc, na které pracuju, je album s Bart & Baker. Celkově mám kolem sebe dost lidí, které mám rád a na které se mohu spolehnout. Jedním z nich je například Wolfgang Lohr, už jsem ho zmiňoval, skladba s ním je ta, co je nominovaná na Grammy.

Překvapilo mě, že jste udělali novou verzi songu z filmu Ghostbusters, Krotitelé duchů...
Wolfgang mi každý rok volá a ptá se mě, jestli nechci udělat verzi toho či onoho na Halloween, minule se ptal, jestli nechci udělat verzi Krotitelů duchů a já řekl jasně, proč ne, poslal jsem mu vokály a trombón a on to dal dohromady. Je fakt dobrý producent.

Původní hudba ke Krotiteli duchů je od Raye Parkera juniora, musíte za použití té hudby něco platit, potřebujete k použití skladby jeho svolení?
Ne, ani ne, Ray Parker junior je ten, kdo za to dostává peníze, ne já. Takže mu to asi moc vadit nebude, co?

Slyšel jsem i tvoje projekty Spooky Scary Sceletons nebo Ferry Ultra and the Homeless Funkers...
A kvůli tomu jsem momentálně opravdu šťastný, nemarním čas, když mě někdo osloví se zajímavým nápadem, jako je tenhle, prostě do toho jdu. Poslední rok je asi jedno z nejšťastnějších období mého života, mám volnost dělat hudbu jakou chci, a to je pro mě to nejdůležitější.

Přátelíte se pořád s Normanem Cookem?
Ne, ani ne. Nikdy jsme si nebyli nějak blízcí. Ale mám k němu velký respekt, je opravdu chytrý a šikovný, já zřejmě nejsem tak chytrý jako on, protože on je milionář a já ne… Naštěstí je mi to jedno.
Kdysi jsem snil o tom, že budu bohatý, ale nestalo se to a teď je mi to fakt jedno. Nechci znít jako hipík, ale je to pravda. Dokud mám dost peněz, abych si mohl dělat co chci, jsem šťastný.

Takže není žádná šance na budoucí spolupráci s Normanem Cookem, myslím tím Freak Power v původní sestavě?
Nevím, přemýšlel jsem o tom, že bych si s ním promluvil, protože příští rok to bude třicet let, co jsme vydali Turn On, Tune In, Cop Out, takže bych se ho mohl zeptat. Ale pak si říkám, že on je vlastně milionář a sedí na své jachtě a se mnou asi nechce mít nic společného. Asi jsme se oba v životě posunuli a nemělo by to cenu. A rozhodně nechci křísit zašlou slávu a tvářit se jako: „Hele, víte, kdo já jsem? Nebo spíš, víte, kdo já byl?

Připravuješ album duetů, a k tomu ještě tvoříš něco nového - co tedy zrovna skládáš?
Pamatuješ si film  Caligula? Zajímavá věcička. Začalo to celkem dobrým scénářem, který udělal Tinto Brass, ale pak se do toho vložil Bob Guccione a udělal z toho tak trochu pornofilm. Můj kamarád David McKean, se kterým taky hodně spolupracuju, má všechny původní filmové nahrávky a znovu to stříhá a já jsem k tomu psal úvodní hudbu a byla to opravdu současná disonantní orchestrace, takže jeden den dělám tohle a druhý den se zabývám něčím úplně jiným, je to skvělé, žongluju s tolika projekty a strašně mě to baví. Vím, že nejsem nejlepší skladatel na světě, ale co, jsem nominovaný na Grammy, takže nemůžu být tak špatný, že? (smích)

Můžeš mi říct něco o Kitten & The Hip? Kitten byla tvoje žena?
No, co k tomu říct… To je moje bývalá partnerka, když jsem ji potkal, byl jsem zranitelný, i ona byla zranitelná. Mělo mi dojít, že začít si s ní není dobrý nápad, ale nedošlo. Je moc krásná a talentovaná a moc toužila po tom, abych z ní udělal hvězdu, což se jakžtakž povedlo. Ale náš vztah se rozpadnul, nechtěl jsem jí dělat psychologa. Bohužel, od té doby, co jsme se rozešli, se její kariéra nehnula z místa.

Můžeš mi popsat svůj vztah k jazzové hudbě? Slyšel jsem, že jsi hrál v Londýně s Elvisem Costellem a Debbie Harry.
Jo, bylo to ze souboru písní, které napsal Roy Nathanson, jedna z nich byla intonačně opravdu těžká. A John Cumming, který tou dobou měl pod palcem jazzovou scénu v Londýně, řekl, že ví o někom, kdo by to dokázal zapívat. Zavolal mi a zeptal se mě, jestli bych nechtěl tu píseň zpívat a já na to, že jo.
Díky tomu jsme na konci koncertu ve Festival Hall jsem držel za ruku Elvise Costella a Debbie Harrie a zpívali jsme všichni společně.
Když jsme na ten koncert zkoušeli, jeden slavný americký trombonista, který hrál v kapele se smál a říkal o mě svému sousedovi, „ten chlapík zpívá, jako kdyby hrál na trombón“. „Vždyť taky je trombonista,“ odpověděl mu kolega. (smích)

Takže v současnosti prožíváš štastné období...
Život je pro mě prostě jako na houpačce, mám pocit, že se může stát úplně cokoli. A kariéru plnou překvapení, to jsem si vždycky přál. Ve svém věku najednou dostanu nominaci na Grammy za nejblbější písničku, kterou jsem kdy napsal. A dějí se i další věci. Někteří lidé by to nazvali oceněním, mně to spíš přijde vtipné. Vím, že se o té nominaci Grammy pořád zmiňuju, ale slibuju, že příští rok už o tom neuslyšíte, mluvím o tom tak intenzivně, protože je to čerstvá informace. Věci se začaly hýbat, což je fajn, zvlášť po tom posledním roce a vztahu se Scarlet, kdy jsem všechny  svoje  aktivity odsunul na druhou kolej a pro sebe jsem nic nedělal. Abych řekl pravdu, teď jsem opravdu šťastný. A nevím, kolik lidí v branži v mém věku by to mohlo říct. Kdo ví, co bude příští rok, to netuším, ale jsem připraven udělat cokoli, pokud mě to bude bavit a zajímat.

Text: Aleš Materna, Lenka, Walker, foto: Aleš Materna, Michal Ivanega, GoatNoise Photography archiv kapely
Témata: Ashley Slater, Norman Cook, Freak Power, rozhovor