Vydáno 19.11.2025 | autor: Liv Boková
Dan Bárta vystoupil s J.A.R. v napěchované pražské Lucerně, kde si od publika vysloužil vřelé obrovské ovace. Jen krátce před koncertem vznikl náš rozhovor nejen o tom, jaká je situace s jeho sluchem, zda se poškození dalo předejít, o blížícím se turné ke čtvrt století Illustratosphere i plánech na příští rok. Zpěvák odpovídá upřímně a s osobitým humorem.
ROZHOVOR | Dan Bárta: Můj sluch byl zkrátka zranitelnější a opotřebovanější, než se zdálo. Ucho se utrhlo
Jaká je teď situace s vaším sluchem? Víte, co je ve vašem případě příčinou traumatického poškození? Dalo se mu nějak předejít?
Jsem trochu nahluchlý, hodně nervózní, občas trošku sebelítostný anebo prostě nasraný, sem tam to neřeším, tu a tam vůbec nevnímám, hlavně když dělám něco, co nijak nesouvisí s muzikou a nechám se tím unést. Jo, a tinnitus je mimořádně otravná a denervující entita. Jistěže se tomu dalo předejít. Mohlo mi dojít, že se to může stát. Mohl jsem mít víc rozumu, dávat si víc bacha a tak dále. Taky jsem se mohl narodit odolnější, to si ještě s našima musím vyříkat, proč tomu nějak nepředešli oni. Můj sluch byl zkrátka zranitelnější a opotřebovanější, než se zdálo. Ucho se utrhlo.
Jak velký hluk je pro vás ohrožující?
Součástí terapie je nepřelézt na pódiu do konce roku, ideálně do konce života, 90 dB. Všechno hlasitější je rizikové. Asi jako cigáro a bůček pro kardiaka po prvním, jakkoliv ne úplně masivním infarktu.
Jak o svůj sluch a celkově o sebe pečujete? Je to třeba podobné jako hlasový klid v případě problémů s hlasivkami? Co nejvíc pomáhá vám?
Ticho, hudba, spánek, vypnutý sluchátka... Nejlepší je to venku. V utlumeném venku, v lese třeba. Nebo doma, v obyčejnostech. Kdyby to mělo zase začít nějak padat, zkusím tradiční jičínskou medicínu, prej je výborná, pracuje hlavně se stébly, kterých se můžete po libosti chytat. A taky je skvělý na to furt nemyslet.
Jak na vás působí reakce lidí, kteří vám vyjadřují podporu? Pomáhají vám slova účasti a podpory nebo mají spíš opačný efekt?
Je to milý, pámbu požehnej, díky. Ale furt na to nemyslet je taky skvělý (s úsměvem).
Můžete se naplno rozezpívávat?
Jo, to jo. Ale ne v malejch místnostech. A už si nemůžu pomáhat dlaždičkama a obkládačkama. Nejlepší je to venku. V utlumeném venku, na zahradě třeba.
Co běžný domácí hluk? Ten je v pohodě? Máte malé děti a sama vím, jaká je to síla, když to malé děťátko důkladně zavýská a k tomu ho to baví delší dobu.
Jo, to jo, to je docela v pohodě. I když večer už občas ušima zastříhám. Nejhorší je to v malejch místnostech nebo mezi dlaždičkama a obkládačkama. A nejvíc v pohodě je to venku. V utlumeném venku, na zahradě nebo v lese třeba. Ale furt na to nemyslet je taky skvělý (s úsměvem).
Za pár dní vyrážíte s Illustratosphere na turné. Jak to, že tyto koncerty jsou v pořádku a s J.A.R. jste v ohrožení? Nabízí se otázka, která se hojně objevuje i na sociálních sítích: Není v tom něco víc?
Je. Peníze, ženský, alkohol, drogy, politika. Ale hlavně peníze. A politika. A ego, to taky. Uprchlíci v tom jsou. Pak nenávist a nepřátelství. A závist. Zloba, závist, zášť. I strach a svár. A lenost, ta taky. Smilstvo, obžerství a hněv. Ondřej Vetchý a drony. Vůbec celkově zbrojení. Možná i osud nebo hvězdy, kdo ví? A pak taky komentáře na sociálních sítích, ty taky. A pak taky trošku to, že J. A. R. jsou na pódiu zhruba dvakrát hlasitější než Illustratosphere. Ale hlavně teda peníze, ženský, alkohol, drogy a politika. A ego, to taky. A islám.
Teď, v tuto chvíli, a vím, že to je jen „co by kdyby“, přikláníte se spíš k tomu, že je pauza J.A.R. na neurčito oddechovka, nebo že je nadobro konec?
Oddechovka nebo nadobro konec... Tak se vybodněme na ty extrémy jako v komentářích na sociálních sítích a dejme si to střízlivě doprostředka: Všem nám je kolem šedesátky a má se to po pětatřiceti letech postavit celý znova. Z gruntu. Nějak. Jinak. Přičemž jsme ještě před rokem hulákali zvesela z pódia: „Kam se serou Queeni!“, jako by se nechumelilo. Ať si to někdo zkusí.
RETRO 90s| Roman Holý: Máme J.A.R. „just for fun“
Umíte si představit svůj budoucí hudební život zcela bez J.A.R.?
Umím. Už jsem si ho hned po tom koncertě, během kterýho jsem – naštěstí dočasně – na jedno ucho v podstatě ohluchnul, představil. I bez hudby jako takový, i bez jinejch hezkejch věcí, který rád slyším a poslouchám, jsem si ho představil.
Umíte si představit svůj budoucí život úplně bez hudby? Poškození sluchu a hlasivek pro muzikanta je… nemám k tomu správná slova.
Zkuste třeba trvalá invalidita, to jsou správná slova (s úsměvem). No. Z úcty k lidem, který neslyšej ani špatně natož jako já nicméně nebudu moc temnej. Ani cynickej, ani moc sentimentální, ani nijak třeskutě vtipnej nebo moudře nad věcí. Nějak bych to uválčit asi musel. Jsem nesmírně rád tomu, že si momentálně nemusím představovat, jak. Nemíním riskovat. Punk is dead. Mám malý děti, muziku miluju a jsem na světě rád...
Anebo jinak: včera jsem si byl poslechnout v Akráči (klub Akropolis v Praze na Žižkově, pozn. red) Lizz Wright. Sedl jsem si bokem na balkón, dal si do uší in-eary a přikryl je vypnutýma noise cancelling Airpodama. Byl to ale moc tučnej poslech, bez vejšek to prostě není ono. Tak jsem to všechno po pěti minutách takovýho přinadzvedávání a poposouvávání toho cajku po hlavě vzdal a opatrně to sundal.
RETRO: Jak řádili J.A.R. v roce 1994?
Dalo se to chvíli vydržet. Ven to vlastně hrálo dost, já bych to trošku ubral, kdyby to bylo na mně, ale muzikanti v tom byli nevinně, hráli celkem potichu, bylo to i vidět. Když ale zabrali, lezly z toho takový rezonance bolavý, píchavý nižší středy, ale to je Akráč, to se nedá svítit. No, neměl jsem nervy na to dělat jakoby nic. Sešel jsem na chvilku dolů, tam to bylo sice o trochu tišší, ale hučelo to tam víc, tak jako samo o sobě, to mě deprimuje obecně. Tak jsem zase vylez zpátky nahoru. Narval jsem si do uší prsty. A to jakžtakž šlo, to bylo vlastně nejlepší řešení, i přes ten takhle zesílenej tinnitus. Lizz zpívala krásně. Zdravě, pevně, sebevědomě, uvolněně, velkoryse, odevzdaně, uvěřitelně, prostě krásně. Kapela skvělá, pokorná, tvrdá, výbornej bubeník, věcnej, velmi dobrej kytarista (ten, co stál), klidnej basák... Všechno takový páni, dvě kytary, basa, bicí a piáno nebo hammondy, žádný ambice nebo exhibice, jenom dobře postavený písničky – u jedný mě napadla samovolně paralelní vyšší melodie úplně jinudy, byla to dobrá tónina, tak to mi bylo trošku smutno, protože mi to zase došlo –, sem tam feeling, kraťounký a velmi vkusný a stylový open sóla, jinak groove, doprovod, řemeslo, prostě dobrej tvar. Muzika obyčejná, zemitá, vlastně trochu stará, co do zvuku, ale přitom současná, co do dělení a přístupu. A úplně americká. Jejich. Živá, žitá. Trošku jsem jim záviděl, ale ne moc a ne furt.
Poslech jsem si šest sedm věcí, víc jsem to nechtěl napínat. Slyšel jsem, co jsem chtěl slyšet. A co jsem si popravdě myslel, že uslyším. Jen jsem to čekal trošku vznešenější, ale to tak mám vždycky, to je mnou, to už umím odfiltrovat. Šel jsem domů pěšky, mám to čtvrthodinu, trochu jsem si po cestě povzpomínal, i jsem si zazpíval. Zkontroloval jsem, jestli slyším šustění papírku od bonbonu na obě uši a pak jsem si zase v půli cesty pro jistotu nasadil ty vypnutý Airpody... Už nikdy to nebude jako dřív. Tak. Kde jsme to přestali?
Pokud byste se chtěl vyjádřit k aktivitám a konci Oty Klempíře v kapele, tady je prostor. Ne/vadilo by vám stát vedle něj na pódiu?
Díky, nechci se vyjádřit.
Těšíte se na rozlučkovou Lucernu? Kolik písní s kapelou odzpíváte? Je to tak, že hned po nich musíte pryč, někam do ticha? Při nich budete nejspíš muset mít sluchátka…
Těším se na kluky. Pokusím se nebejt vynervovanej. Uvidím, jak to bude vypadat. V plánu jsou dvě písně (nakonec ty písně byly tři, pozn. red.). Vezmu rozum do hrsti. A s pravděpodobností blížící se jedné vynechám mejdan a stopro diskotéku. Lucerna je speciální. V mnoha ohledech. Věřím pevně, že to nebude tuhý.
Dan Bárta interview: Chtěl bych napsat fakt dobrou píseň a dobrej text
Čekají vás v příštím roce po dokončení tour s Illustratospherou nějaké nové hudební nebo i nehudební projekty? Pokud ano, prosím, prozraďte k nim něco bližšího.
Budu hrát, co půjde, a zkusím něco napsat a složit. A taky nahrát. Příští rok si představuju takovej docela studiovej. Myslím, mám takový neodbytný dojem, že bude co i s kým. Cítím tak nějak v kostech, že tomu půjdu naproti. Vlastně je to skoro už na úrovni předsevzetí (s úsměvem).
Čím budou koncerty s Illustratospherou speciální? Proč zejména bychom si je neměli nechat ujít?
Protože jsme takhle ještě nehráli a je to pro tu příležitost těch našich pětadvacátin. Budeme hrát s Lash&Grey, s Kristinou Mihaľovou a Kubou Šedivým, nějaký naše věci, nějaký jejich, něco zvlášť, něco, docela dost vlastně, dohromady, bude to dobrý. Nám to teď hraje spolu pěkně a oni dva jsou mladý, rychlý, šikovný. Na zkouškách nás to bavilo všechny.
Čemu se teď pracovně a třeba i soukromě nejvíc věnujete? Co vám dělá radost?
Ještě lehce dožívám z vydání knížky Některé nevinnosti světa. Učím se retušovat fotky mrňavejch japonskejch jeskynních střevlíčků z podčeledi Trechinae. Hraju si a povídám s dětmi, jsem teď víc doma. Zkouším napsat nový věci. Texty. Učím se nový věci a texty. Musím zasadit dříny. Dřív, než přijdou mrazy. Trošku studuju, sem tam přednáším, pomalu připouštím Vánoce. A těším se na to hraní s Illustratosphere a s Lash&Grey.
Zpracovala: Liv Boková, foto: Jan Urbánek, Lucie Macezcková, Jiří Linhart
Témata: Dan Bárta, Illustratosphere, J.A.R., sluch
