ROZHOVOR | Dermot Kennedy: Je důležité mít před sebou výzvy. Chci dělat věci, ze kterých jsem sám nervózní

Kde právě teď jsi a čemu ses v posledních dnech věnoval?
Právě jsem ve Velké Británii a jedu poslední dny nonstop. Zkoušíme na turné pořád znovu a znovu celý program, chystáme songy, které budeme hrát, k tomu vybíráme vhodné osvětlení, takže poslední dny jsou hodně hektické.

Co tě čeká v nejbližších dnech? 2. března začíná evropská část turné. V jakém městě, kde budeš hrát, jsi ještě nikdy nebyl?
Určitě se těším na spoustu míst. Jsou tady města jako Amsterdam, kde jsme už hráli a bylo to brilantní, a pak jsou místa jako právě Praha, kde jsme ještě nikdy nehráli, takže to bude pro nás velký zážitek. Někdy je to zvláštní – čekáš třeba skvělou show na místech, kde se nabízí, že to bude velké – třeba Londýn nebo Los Angeles – a pak zjistíš, že je to docela oříšek a výsledek není takový, jaký si od toho slibuješ. Stres, který pociťuješ na takových místech, taky moc nepomáhá.

Pomohla ti v začátcích kariéry tvá teta Mary, která má historii v showbyznysu jako televizní hlasatelka zpráv? Dostal jsi od ní třeba i nějaké užitečné rady nebo kontakty?
Rady asi úplně ne, ale spíš jsem ji vnímal jako někoho, kdo tě možná i nevědomky vede tím, jak sám funguje. V angličtině tomu říkáme "lead by example". Vnímal jsem to, jak vystupuje na veřejnosti, jak se chová k lidem kolem sebe… Třeba když jsme byli u ní ještě jako děti na prázdninách a viděli jsme, jak ji kolemjdoucí poznávají, tak jsem sledoval, jak mile se chovala ke všem kolem, jak byla otevřená všem, kdo věděli, kým má teta je. Takovými věcmi mi dávala dobrý příklad do života.

Tvá teta v roce 1995 moderovala Eurovizi. Je to typ soutěže, do které by ses ty sám přihlásil, zvlášť ještě v době, kdy jsi nebyl tak slavný jako dnes? A jaký je tvůj obecný názor na tu soutěž?
Je to cool soutěž, ale vím, že bych ji nikdy nemohl vyhrát. Rád ji sleduju jako divák, ale účastnit bych se tedy nechtěl.

Proč ne?
Protože Irsko v posledních letech nezískává mnoho bodů od ostatních zemí, takže bych nechtěl být vnímaný jako někdo, kdo tam – už zase – neuspěl. (smích)

Začínal jsi tím, že tě táta vozil na open mic vystoupení po Irsku, pak jsi jako busker hrál v Dublinu, ale později i v Bostonu. Jaké to bylo poprvé v Americe? Byl jsi tam úplně sám?
Nebyl, byl jsem tam já a dva mí nejlepší kamarádi, jeli jsme tam přes léto. Bylo to skvělé, v Irsku totiž dostáváme speciální studentská víza, díky kterým můžeš letní prázdniny strávit v Americe. Ta idea je taková, že si tam na léto najdeš práci, díky které budeš schopný pak poplatit cokoliv, co se tam nakonec rozhodneš dělat ve volném čase. Oba mí kámoši tam dostali práci v kině, já se snažil splašit nějakou brigádu v restauracích, ale pak jsem se jeden den rozhodl hrát na ulici a šlo to až nečekaně dobře, tak jsem si říkal: „Ty jo, já nakonec můžu dělat tohle! Je to něco, co mě baví a navíc tady nemám žádného šéfa, nikdo mi tu neříká, co můžu a nemůžu dělat.“ Takže žít poprvé v Americe bylo ve výsledku vážně úžasné.

Jednu dobu jsi předskakoval Glenu Hansardovi na jeho turné a on je člověk, který má s Českou republikou extrémně vřelé vztahy díky Markétě Irglové a všemu, co tady v průběhu let zažil. Jste stále v pravidelném kontaktu nebo je to spíše zdvořilejší, profesionální vztah?
Není, jsme spolu docela často v kontaktu, naposledy jsem ho viděl třeba teď o Vánocích, hráli a zpívali jsme spolu a je to prostě fakt neskutečně milý, dobrý chlap a ještě k tomu neuvěřitelně šikovný zpěvák. Určitě je jedním z lidí, kteří mě hodně inspirují.

Dostal jsi od Glena nějaké rady pro svou vlastní kariéru?
Určitě. Pamatuju si, jak jsme před nějakým časem hráli na akci, kde bylo asi deset dalších umělců. Průběžně se na pódiu střídali jako hosté a každý z nich měl svůj moment, kdy mohl zazářit, ale technicky vzato to byla Glenova show. A já mu říkal, že je to od něj fakt hezké, že umožní tolika lidem dostat příležitost se předvést před velkým publikem. A on na to: „Když ti život dá tu možnost, že máš vyprodaný koncert, je to pocta a velká čest. Proto bys ji měl využít k tomu, abys dával možnost i dalším a pozvedl je o kousek nahoru. Na konci dne totiž není důležité, že právě tvé jméno je napsáno venku na plakátě. Je to o tom, komu pomůžeš.“

Byl jsi mezi nominovanými na BBC Sound Of 2019, které nakonec vyhrál Octavian. Dlouhodobě mám pocit, že soutěž generuje ty největší talenty a v hudebním průmyslu se jedná o tu nejdůležitější soutěž ze všech. Díky Sound Of dneska víme, kdo je to Adele, 50 Cent, Dua Lipa, Ellie Goulding a hromada dalších. Tomu nemůže konkurovat ani SuperStar, X-Factor, Voice a další. Nicméně – já žiju v České republice a tady většinou vidíme jen konečné výsledky a pak se k nám začnou dostávat jednotliví umělci skrze rádia a podobně. Jak to ale probíhá v Británii a Irsku? Co všechno musíte jako nominovaní absolvovat?
Lidi se mě na to ptají často. Zvlášť mladí uměci. Ti mi často kladou otázky: "Jak ses dostal k tomuto?", "Co jsi musel udělat proto, aby ses objevil támhle?" A tak podobně. Je pro mě složité na to odpovědět, protože nedokážu přesně říct: „Tohle je to, co jsem udělal a díky tomu se stalo to, o čem mluvíš.“ Já to prostě mám tak, že beru jakoukoliv příležitost, kdy můžu někomu hrát a zpívat. Snažím se pracovat nejtvrději, jak dokážu a psát ty nejlepší songy, jakých jsem schopen. Nemyslím si, že existuje nějaký trik na to, jak se v muzice dostat dopředu před ostatní. Řekl bych, že je to jen o tom mít touhu žít hudbou a dostat ji k lidem. Takhle jednoduché to podle mě je.

Dobře, ale zpátky k té otázce – musíš se třeba ty sám nebo tvé vydavatelství někde u BBC přihlásit, aby vás zaregistrovali a mohl jsi být nominován?
To už si nepamatuju, nevím. Jsem prostě rád, že jsem toho byl součástí, ale nikam jsem se nehlásil, to určitě ne.

A jak pak vypadá ta samotná soutěž mezi nominovanými? Porovnávají se pak nějak vaše zkušenosti a schopnosti, musíte třeba napsat nějaký song podle zadání? Nebo se neděje vůbec nic a BBC prostě jen za pár týdnů ohlásí vítěze?
To nevím. Jak jsem říkal, jediné o co se starám, je hraní samotné. Pamatuju si, že tu noc jsme všichni nominovaní hráli najednou a já to vnímal prostě tak, že je super, že jsem toho součástí, ale bylo mi jedno, jestli vyhraju nebo ne. Možná, že existuje nějaká chytrá věc, kterou můžeš udělat, aby ses dostal blíž vítězství, ale já o ní nevím.

A jak to probíhá po vyhlášení výsledků? Jak všelijak vám BBC pomáhá ve vaší další kariéře? Možná bychom se z toho u nás v Česku mohli nějak poučit a aplikovat to na náš hudební trh.
Já bych řekl, že je to hlavně o tom, že nám BBC dá platformu, kde se jako začínající umělci můžeme ukázat. Myslím si, že je velmi důležité dát ze své pozice silného rádia možnost mladým zpěvákům a zpěvačkám ukázat, co v nich je. Sám vím, že když ti je osmnáct, devatenáct, dvacet, tak je těžké vůbec získat možnost zahrát někde svůj koncert. A dostat se z pozice „nikdo mě nezná“ do pozice „teď už mě někdo zná“, je náročné. Takže to, že někdo jako BBC dává tuto šanci, je hodně důležité.

Pojďme do současnosti. Jaký je nejlepší song, který jsi zatím udělal?
Co se týče toho nejryzejšího, nejupřímnějšího prožitku, tak určitě Innocence And Sadness z mého alba Sonder. K němu cítím nejsilnější emoční vazbu, takže to bude právě tento.

Na Sonder jsi měl nahraných tak šedesát, sedmdesát songů, které jsi musel sesekat na výsledných jedenáct. Teď když už máš nějaký časový odstup od vydání a toho kreativního procesu, je tam nějaký song, které se dle tvého soudu tolik nepovedl a o kterém víš, že ho živě asi hrát nebudeš?
Ani ne. Třeba teď jak chystáme ten setlist pro turné, tak jsme došli k tomu, že v podstatě každý nový song z alba Sonder hrát budeme. Je to fakt dlouhý setlist a ty čerstvé písně do něj skvěle zapadnou, takže z toho mám radost.

"Když bych vydal album s deseti folkovými songy, někteří lidi by byli velmi šťastní, ale já ne,“ řekl jsi v interview se Zachem Sangem. Proč?
Myslím si, že je důležité mít před sebou nějaké výzvy. Zůstat v komfortní zóně a dělat, co je jednoduché, to není pro mě. Chci dělat věci, ze kterých jsem sám nervózní, v nichž si sám nejsem jistý. Chci skládat takové skladby, které se budou hodit do prostředí, ve kterém hraju. A když na mě bude koukat deset, dvacet nebo padesát tisíc lidí, měly by to být písničky, které tam zapadnou.

V tom stejném rozhovoru jsi o sobě prohlásil, že jsi špatný producent. Proč si to myslíš? A jak se vlastně pozná dobrý producent?
Pro mě osobně je to nedostatek znalostí. Přijde mi to doslova jako čarodějnictví. (smích) Co dokážu, je napsat song, dodat do něj hudbu a slova a dostat ho do podoby, kdy ho jsem schopen zahrát někomu tak, aby si na něj byl schopen vytvořit nějaký názor. Ale produkce, to je složitá věcička. Fakt jsem se snažil se v tom zlepšit, když byl zrovna lockdown, ale zjistil jsem, že toho nejsem schopen.
A pokud jde o to, jak poznat dobrého producenta, tak myslím, že uvidíš sám, kdy se ten člověk snaží ze sebe dostat to nejlepší. Neměl by to být někdo, kdo ti brání v tom, abys zpíval a zněl tak, jak chceš, ale měl by umět poznat, jaká poloha ti sedí nejlépe a tu podpořit tak, aby v konečném výsledku vynikla.

Vím, že tě zajímá i hip hop, vydal jsi krátký rapový mixtape, na internetu je k nalezení i tvůj cover Flashing Lights od Kanye Westa. Jaké máš ambice v tomto žánru, chceš vydat regulérní rapovou desku a podobně jako Machine Gun Kelly, který od rapu přešel k pop-punku zcela změnit žánr, pod kterým tě lidé znají?
To asi ne. Já sám sebe v hip hopu vnímám spíš jako fanouška toho stylu. Pro mě tam prostě vznikají jedny z nejlepších songů na světě. Líbilo by se mi, kdybych někdy mohl spolupracovat s někým z tohoto světa. Třeba J. Cole je někdo, ke komu vzhlížím. Takže ano, uznávám ten žánr, velmi ho cením, ale nemyslím si, že to bude žánr, pod kterým mě budou lidi primárně znát.

Poslední věc, na kterou se ptám každého - na co aktuálně koukáš na Netflixu, Disney+ a dalších streamovacích službách?
Samozřejmě na The Last Of Us. Tak jako všichni po celém světě.

(smích) Skvělá volba!
Jo, je to fakt bombový seriál. Občas je to až stresující něco takového sledovat, ale úplně mě to fascinuje.

A hrál jsi tu videohru, která je seriálu předlohou?
Ne, bohužel jsem se k tomu zatím nedostal.

Tak to určitě zkus, je vynikající.
Jojo, slyšel jsem, že to lidi hodně chválí. Uvidíme.

Text: Jan Trávníček, foto: archiv Dermota Kennedyho (fource.cz)
Témata: Dermot Kennedy, Irsko, Without Fear, Praha, rozhovor