ROZHOVOR | Insania: Lepší než dělat průměrnou věc, je nedělat nic

Říká se o vás, že jste nejjízlivější česká kapela. Proč?
Poly: Rádi provokujeme, ryjeme do různých témat, lidí, klidně i sami do sebe. Nebaví nás brát věci vážně. Je to nejsvobodnější forma, jak vše s nadhledem a sarkasticky komentovat. Jsou tam třeba témata od testorenu až po stoupence kreacionismu a placaté země. Do všech bizarností rejpeme, ale ne mentorsky, sami houby víme, ale baví nás to komentovat. 

V Rock Café byl pořádný rámus: Hráli Insania a Vladivojsko

Poly, překládal jsi knihy. Čerpal jsi něco z této zkušenosti do svých textů?
Poly: Ani ne, ale je to práce s jazykem. Inspirace tam jsou. Teď se mi podařilo smazat online dokument, kam jsem si psal nápady. Čistil jsem Google disk a bylo to najednou pryč. Takže jsem se zresetoval, člověk se doslova cítí pročištěný. Beztak tam bylo 90  % blábolů, a kdo se tím má neustále probírat.

Máte potřebu shazovat autority a provokovat. Neuznáváte je, nebo proč to děláte?
Poly: Obecně je autorita vděčný terč, protože je to něco posvátného, co ční nad ostatní, je to modla. Když do ní začneš sekat zespodu, tak zpochybňuješ něco daného. Vůbec nám nevadí, že za to sklizíme hejty, to k tomu patří. Být kontroverzní.

Jakou autoritu vy osobně uznáváte?
Poly: V literatuře mám rád Umberta Eca, měl jsem hrozně rád Havla. Ale teď mám problém věci brát vážně, ani neadoruju.
Rosťa: Proč za každou cenu k někomu vzhlížet a dělat z toho něco nadlidského, to je nesmysl.
Poly: Jak jsem se zmiňoval o hejtech, tak na Facebooku ti leccos napíšou. Když jsme dělali klip Ať kypí žluč s Adélou Elbel, tak jsme sklidili tolik hejtů! Dělali jsme si srandu z politiků a všech absolventů vysoké školy života, těch, co všechno ví a mají potřeba se ke všemu vyjadřovat, ke covidu, rouškám a podobně. To jsou furt ti samí lidi, akorát si najdou jiné téma.

S jakými extrémními názory na sebe jste se potkali?
Poly: Že jsme užiteční idioti. Nebo že nám v Brně snad do vody něco přidávají. Jely tam titulky, že arabské číslice ve školách nechceme a takové klasiky, byla to reakce na to, jak byla vlna proti uprchlíkům - Arabům. Vše bylo špatně. Vše jsme semleli a tím pádem šlápli na kuří oko spoustě lidem.

Poly jednou prohlásil „Všeho je dnes tolik, že nemá cenu dělat něco nedomrle, zahlcovat svět průměrnými věcmi.“ S tím souvisí i další tvrzení, že „smysl mají jenom dotažené a krásné věci, bez kompromisů“. Je tedy nové album nadpůrměrné?
Poly: Pro nás je.
Rosťa: Dali jsme tomu, co jsme mohli.
Poly: Dříve se nadrhly akordy a s tím se šlo do studia, kde se to namlátilo a tam se teprve zjišťovalo, co funguje a co ne za drahý studiový čas. Teď děláme dva roky předprodukce, kdy na tom vychytáváme všechna drhnoucí místa. Než songy pustíme ven mezi lidi, tak to musí být perfektní. Tato tvrzení vznikla s Kacířovým kancionálem. Dnes je toho tolik - hudby iliteratury, a udělat něco, aby to bylo jen tak průměrný, už ztrácí smysl, akorát tím zahlcuješ svět. Lepší, než dělat průměrnou věc, je nedělat nic.

Lišila se příprava této desky od těch předchozích?
Poly: Poslední tři desky děláme podobně. Už jen ta příprava je náročná. Do profi studia vezeme spoustu připraveného materiálu. Živé nástroje, které nejsme schopni v domácích podmínkách kvalitně nahrát, a zpěv děláme až ve studiu. Vše hlídá Staňa Valášek, u kterého točíme. Má výborný sluch. Už s ním pracujeme na čtvrté desce. Když jsme byli ještě punkoví, tak nebyla žádná síta. U starších alb slyším spoustu chyb, u některých momentů trpím a říkám si, že se to mohlo udělat líp. Ale na posledních deskách mám tohoto minimum.

Čím je ještě jiná?
Poly: Je tam víc sarkasmu, šklebů. Texty jsou takové gangsta 30. léta, i vizuál je založen na estetice němých filmů. V názvu Grrrotesky je obsažen jak kabaret, šaškárna, tak i vztek, to "grrr" z komiksů.

Jaký pocit převažuje?
Poly: Je to vyvážený.

Jak vás to napadl gansta koncept?
Poly: Vymysleli jsme název, který vychází z textů. S grafikem jsme přišli na to, že to bude vycházet z rozzrněné, poškrábané grafiky ve stylu projekčního plátna, a na tom budou promítané neostré obrázky. Ve 30. letech vznikaly super horory, takové naivní. Z toho vychází i hlavní vizuál, motivovaný z plakátů hororů. V logu desky je Chaplinova buřinka  a gangsta zkřížená pistole, která odkazuje na mafii z dob prohibice. To vše se tam odehrávalo na jedné scéně a celé je to zastřešené hororovým fontem. Prvky jsou i v textech, ale ne všechny. Písnička Bomba v kabaretu je přímo o gangsta prostředí, kdy je celý svět kabaret a dějiny událostí se tam otáčí jak nějaký grotesky. Kennedyho poslal ze hry Oswald, Oswalda poslal Jack Ruby… Týpek, který byl najat mafiány, aby sejmul Kennedyho, aby nic nevykecal, byl sejmutý dalším. Rubyho donutila mafie, aby se oběsil v cele a nikdo se tak nic nedozvěděl. To nejsou spiklenecké teorie, tohle vše je doložené. Ale kdo si Kennedyho vraždu objednal, to se neví. Je tam zjevný potravinový řetězec, který je zábavný sledovat... Jak všichni přišli o život, aby stopa vybledla. Tyto paradoxy nás v historii baví a snažíme se je s nadhledem okomentovat.

Když jsme u těch gangsterů. Sledovali jste seriál Devadesátky, který byl inspirován podsvětím a orlickými vraždami?
Rosťa: Sledovali. V té době mi ani nepřišlo, že koukáme na kauzy století. Bylo to zajímavé.
Poly: Ale to i v hudbě. Bylo běžný, že jsme někam přijeli, někdo nezaplatil za koncert, nebo nám nikdo nedal vědět, že se koncert zrušil.

Na minulém albu byly v závěru remixy. Jednalo se o ojedinělou záležitost?
Rosťa: Teď jsme chtěli udělat album bez remixů.
Poly: Nechtěli jsme se opakovat.
Rosťa: Nechtěli jsme „zaplácávat“ desku jinou muzikou.
Poly: Minule jsme měli zajímavé autory, od Honzy Muchowa, Vladivojny, Midi Lidi, Honzy Vozáryho z Oceánu. Materiál byl kvalitní a super a možná proto jsme tam teď nechtěli nic dávat z toho důvodu, že bychom tak kvalitní materiál neměli čím přebít.

Na aktuální nahrávce jsem si ho nevšimla, ale v předchozí tvorbě vystupuje postava Joea. Kdo to je?
Poly: Není tam jmenovitě, ale všude se tam plíží jako grázlík z Rodokapsu. Ve stínu je všude schovaný a ve všem má prsty. Je to taková postavička. Byla zábavná, občas se ve starém textu zjevila a provedla nějakou lumpárnu, kterou bychom si možná my sami netroufli provést, ale Joe na to měl. Jak vznikaly nové texty, přišlo mi, že není nutný furt dokola opakovat stejný motiv a viděl jsem tam spíš zajímavější témata, takže Joe tam na sílu není nikde vypíchnutý.

Deska obsahuje píseň Haka starýho Nicka. Co si mám pod tím představit?
Poly: Vše má více vrstev a jsou to slovní hříčky. Old Nick je z anglosaském prostředí a znamená satan. Jde vystřílet nemocnici, ať už v Ostravě, nebo jinde. To je ten bílý póvl z Ameriky, který je nasraný na celý svět a jdou si to s ním vyřídit a tohle je písnička přesně o tom. Jsem odpůrce legálně držených zbraní mezi lidmi. Protože jsem zatím neviděl příběh o někom, kdo by zachránil situaci díky zbraním. Zatím jsem četl o tom, že magor postřílí spoustu lidí. Argumenty typu, že kdybychom nosili všichni zbraně, tak by se nikdy takové neštěstí nestalo, mi nedává smysl.

V Jedeme peklo jsou slyšet sirény. Před čím jsou výstrahou? Mají na něco upozornit?
Poly: Je to znepokojivý prvek. Jede mašina, která má strhaný brzdy a řítí se obrovskou rychlostí po koleji. Takový je i rytmus písničky. Do toho je siréna, mašina řve.
Rosťa: Je to podpůrný zvuk písničky.

V písni Buď jako buddha je úvodní zvuk zvláštní, nemohla jsem ho identifikovat. Oč jde?
Poly: Je to hrdelní hlas, jde o Tudyho výtvor.
Rosťa: Je to nejvíc elektronická věc na desce. Opravdu je hodně tvrdá, i přes tu elektroniku. Už od mládí mám zafixováno, že když začaly hrát purplovský Hammodky, vypínal jsem je, nebavily mě. Ale už se toho zbavuju. Elektronika je teď jiná, může být tvrdší než kytary a cokoliv. Píseň je Tudyho záležitostí. Bubny a kytara jsou malinko jiné, hlavně ta rytmika je tam jiná. Je to písnička, která se vymezuje od ostatních.

Teď byste asi bez kláves nedali ani ránu?
Poly: Ne. Spíš než o klávesách mluvíme o syntetických zvucích. Je to hodně samplované. Synťáky tě masírují, opravdovými živými nástroji to neuděláš.
Rosťa: Ale spodek je základ, je tam hodně živých nástrojů. Basová linka je hodně dominantní.

Teď ale zjednodušujete bicí, ne?
Rosťa: V jak které písničce. Někdo nadává, že těch přechodů mám dost jako v Testosteronu. Nemůžu to furt hrát jak AC/DC, dělám něco mezi tím. Snažím se hrát víc do muziky a někdy tam ten přechod dám. Jindy ho upravím. V Jedeme peklo je pár jednoduchých přechodů. Ale pak jsou písničky typu Buddha, ve kterých je ten přechod náročnější a víc mě to sedělo. Je to pocitová záležitost.

Váže se k nějaké další písni rarita?
Poly: Klipovku k Vytěsňuju jsme točili ve špitálu Franze Kafky v Brně. Je tam udělané takové muzeum, starý blázinec. Oblečeni jsme v groteskním stylu. Točilo se to zpomaleně, takže máme groteskní pohyby. Za mě jsou na albu silné věci jako Narvi si svůj testosteron jinam – otázka, která rezonuje společností. Funkce testorenu, co s ním a jestli je žádoucí a co s tím mají chlapi dělat.

A co s ním tedy mají dělat?
Poly: Strčit si ho někam. Je to o chlápcích, kteří obtěžují ženský, násilně je atakují. Ať se to týká Feriho, herce Trávníčka nebo kohokoliv, kdo to zneužíval. Ale zároveň jsou tu kauzy #metoo, které mi ne vždycky přijdou úplně košér. Když se něco vytáhne po třiceti letech, těžko se tam něco dokazuje. Umím si představit situace, kdy se dvě holky domluví a toho chlapa zničí. Tím, jak je vybičovaná atmoška kolem toho, nemá už mechanismus, jak se bránit, ostatní ho uklovou. Taky nerozumím, proč třeba točit drama z alžbětínské doby s černochy. Nejsem rasista, naopak. Prostě to tam ale historicky nepatří, tak proč to tam uměle cpát.

Před třemi lety jste vydali knížku Kacířův kancionál. Chystáte nyní něco obdobného?
Poly: Zrovna jsme dělali hithit kampaň na druhou vlnu skrytého obsahu k této tištěné knize s nádhernými ilustracemi, které dělal tatér Koky. Dva roky je po nocích kreslil. Nicméně má skrytý obsah, který přečteš pomocí smarthphonů. Když si stáhneš aplikaci, vše ožívá - animace, klipy. Tento obsah se dá neustále doplňovat, takže kniha pořád žije. Postupně tam plníme další věci, ne každá stránka je obsazená. Můžeme postupně dotvářet grafiku. Nyní knihu budeme aktualizovat novými obsahy.

To muselo stát hodně peněz.
Poly: Stálo, i když to dělala spřátelená vývojářská firma a měli jsme na to mecenáše. Kniha se připravovala tři roky. Jak dlouho se dělala aplikace, tak to nevím. Je tam i fiktivní sociální síť, o každém textu diskutují historické osobnosti ze záhrobí od Nietzscheho, Freuda, Hitlera a Charlese Mansona. Chtěli jsme něco mimořádného vydat a nebylo to míněné jen pro fanoušky kapely, aby pro kohokoliv, kdo je milovník krásných výtvarných publikací, komiksů a třeba i lehkých erotických výjevů. Je to hodně do stylu Muchy. Je to, jako kdyby to dnes kreslil Mucha, jen by byl punkáč, vše přitom různě zašpiněné, polité kávou, přes to secesní linky. Jsou tam ženské postavy, ale víceméně cudná záležitost.

Insania znamená šílenství. Co nejšílenějšího jste v hudbě zatím vymysleli, použili?
Poly: Dneska bychom takto kapelu nepojmenovali, asi bychom zvolili český název. Nejšílenější bylo asi to, že jsme jeli do Ameriky na turné, kde jsme byli před pádem Dvojčat a na letišti v Seattlu mi prosvítili kytaru a našli tam list marihuany, který byl naštěstí umělohmotný. Dal mi ho fanoušek, ani jsem nevěděl, že to tam mám. Naštěstí u mě skutečnou nenašli, jinak bych musel jet domů, a nic by z turné nebylo. Už tenkrát to v Americe bylo hustý, tam se tomu naštěstí zasmáli. Celé turné bylo šílené, zažili jsme přestřelku přímo na ulici, kdy policie střílela po jednom autu a oni po nich. Leželi jsme na podlaze dodávky. Ale takových případů bylo víc, třeba spaní na nějaké kameninové podlaze.
Rosťa: To byly devadesátky.
Poly: Spali jsme v různých squatech… Dnes se divím, že jsme to přežili.

Text: Hana Bukáčková, foto: Radek Mauer a Marek Reinoha (promo), Pavel Dolas (koncert)
Témata: Insania, Poly, Grrrotesky, Kaciřův kancionál