ROZHOVOR | "Jdu si vlastní cestou a rodiče do ní netahám," říká Anna Julie Slováčková

Jakou aurou aktuálně vyzařuješ? A muzika tvé kapely?
Já osobně momentálně asi docela smutnou aurou. Mrzí mě, jak velkou pauzu od pořádného hraní a koncertů jsem si musela dát. Jinak si myslím, že mám takovou hezkou fialovou. S kapelou je to výbuch hned několika barev. Taková krásně pestrá duha na jevišti.

TOP 6 videoklipů týdne: Anna Julie Slováčková je plná optimismu, Kanye West a Alicia Keys zpívají o policejní brutalitě

Proč fialovou?
Fialová je pro mě barva plná tajemna. Zároveň v ní cítím takové zvláštní uklidnění, ale i nezkrotnou energii. Myslím, že podobnou barvu často vysílám. Ať už doma, nebo na jevišti.

Své debutové album Aura jsi s kapelou vydala teprve před pár týdny. Jak vznikalo?
Vlastně úplnou náhodou. Sešla jsem se jednou v kavárně s Patricií Fuxovou a Igorem Ochepovskym, protože jsem s nimi chtěla probrat další možnou spolupráci. A jak jsme tam tak společně seděli, bavili se a bylo nám fajn, tak ze mě najednou vypadlo: "Já chci natočit desku, už je ten čas." Patricie s Igorem se usmáli, plácli jsme si a začal dlouhý, náročný, ale krásný proces tvoření.

Tvůj táta se nechal slyšet, že se vždycky u písničky Slunečnice, ve které zpíváš o tom, jak život utíká a abychom si užívali každé jeho vteřiny, rozpláče. Nahrála jsi ji jako duet s Martou Jandovou. Jak se ti s ní pracovalo?
Táta je z té písničky pokaždé dojatý, což pak dojme i mě, a tak vedle sebe oba sedíme a lesknou se nám oči, protože chceme být jeden před druhým za siláky, co nepláčou. (smích)
S Martou se mi spolupracovalo bezvadně. Už jsme spolu před několika lety vystupovaly v televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Naše úplně první setkání proběhlo ale v drogerii, kde byla Marta se svojí dcerou a já kolem nich prošla a říkala jsem do telefonu něco šíleně sprostého. Marta se na mě překvapeně podívala, já se omluvila a až potom mi došlo, že šlo zrovna o ni. To jsme se osobně ještě neznaly, já byla malý kuře a Marta si to asi ani nepamatuje. (smích)
Ale k té spolupráci. Marta dala písničce úplně jiný rozměr. Je to velká jízda, která mě baví od začátku až do konce, a je mi velkou ctí, že se na songu podílela.

Jak už bylo řečeno, na albu se podílela i Patricie Fuxová z kapely Vesna. Jak jste se daly dohromady, a jak probíhala vaše spolupráce? Dokázala vystihnout, co jsi chtěla říct?
S Patricií jsme se poprvé viděly jako děti na narozeninové oslavě u nich doma. Pak uplynula dlouhá řada let, než nás dal osud znovu dohromady. Kontaktovala jsem ji kvůli singlu Co víc. Chtěli jsme totiž vydat nějakou pozitivní písničku a já si v těch extra pozitivních textech v tu dobu moc nevěřila. Udělali jsme společně tedy Co víc a Nepopsanou. Oba singly jsou i na CD.
Od začátku nám to spolu šlo hladce, vše probíhalo v příjemném tónu, a já jsem už tehdy věděla, že chci s Patricí dělat dál. Že nám ten kabátek sluší. Většinu věcí na albu jsme napsaly u mě doma v obýváku a až na jednu píseň jsme neměly ve spolupráci žádný větší zásek. Patricii jsem se každopádně předtím, než jsme začaly tvořit, maximálně otevřela. Řekla jí jak o svých démonech a kostlivcích ve skříni, tak i těch nejšťastnějších momentech. Byly jsme celou dobu na jedné vlně.

Na jaké písni jste se zasekly?
Jmenuje se Kde jsou rány. Původně měla znít úplně jinak. Pak jsme se ale sešli s Igorem Ochepovskym, se kterým jsme udělali produkci a zjistili jsme, že asi každá z nás slyšela něco jiného. Z celého alba je asi tahle písnička tou, se kterou bylo nejvíc problémů. Nakonec to ale dopadlo tak, že patří mezi mé nejoblíbenější.

Mezi písněmi chybí úspěšný duet I když jsme plešatý, který jsi nazpívala s Pokáčem. Nezapadal do konceptu?
Myslím, že by do konceptu i zapadl, ale jak hudbu, tak text napsal Pokáč. Měla by tedy být spíš na jeho desce.

Když jsme u těch duetů. Když jsi desku tvořila s Patricií, proč z toho nevzešla i pěvecká spolupráce?
S Patricií, doufám, nějaká podobná spolupráce v budoucnu třeba bude, určitě se tomu nebráním. Album jsem snad nevydala poslední a příležitostí bude určitě ještě spousta.

Jedna z tvých písní se jmenuje 32. Proč jsi zrovna vybrala tohle číslo?
32 je číslo, které mě pojí dohromady s jednou osobou. Jde o vzpomínku na docela vtipný časy, které jsme spolu prožili.

Promítla se do písniček zdravotní situace, ve které ses minulý rok ocitla?
Je promítnuta pouze v singlu Padám. Ostatní písničky jsou o jiných tématech, kterými jsem si v životě prošla. Myslím, že v další tvorbě se k tématu nemoci určitě někdy vrátím. Zanechala ve mně ostatně dost jizev a je součástí mého života.

To naprosto chápu. Dala by se deska označit za "porozchodovou"?
Jako "porozchodovou" desku určitě nevnímám. Čistě o milostném vztahu na ní jsou asi tři písničky, u dalších jde o vztahy přátelské, s jinou blízkou osobou nebo naopak velice neblízkou. Snažila jsem se, aby si člověk mohl v písních najít vlastní scénář, sám si určit, komu by mohla být zpívaná.

Nepřála by sis do budoucna stát se stoprocentní autorkou songů? Děláš pro to něco?
Já jsem stoprocentní autorka našich songů. Texty i hudbu píšu ke svým písním sama. Z písniček, co hrajeme s kapelou na koncertech, je od jiných autorů Slunečnice a Co víc, tam je práce čistě na Patricii Fuxové. Jinak pro to samozřejmě dělám něco pořád, je to přeci jenom i moje práce. Snažím se pořád zdokonalovat ve psaní textů i hudby, je to podle mě práce na celý život, protože tvorba jde ruku v ruce s umělcem.

A co vlastně říkají na tvou tvorbu rodiče? Radila ses s nimi?
Rodičům jsem album nebo i jiné písničky, které hrajeme s kapelou mimo playlist cédéčka, pustila vždy až po vydání. Takže už moc nebylo do čeho radit. Všechno bylo hotové. S tátou jsem se radila na začátku před samotnou prací, jak co udělat, nahrát a podobně. Přeci jen už vydal několik desek, takže jsem si jeho názor a rady poslechla, a pak s nimi sama nějak naložila.

Mnozí si tě kvůli rodičům zaškatulkovali. Vadí ti to? Naučila ses to za ta léta nevnímat?
Vadí mi to, teď už ale daleko míň než kdysi. Jdu si vlastní cestou a rodiče do ní netahám. Jsem šťastná, když se na pódiu potkáme společně s tátou a bráchou a můžu zpívat s tátovým bigbandem. Jejich cesta jde ale úplně jiným směrem než ta moje.
Lidé budou mít vždycky předsudky. To, že se řemeslo předává z otce na syna, není žádnou novinkou. Hloupé je, když vám lidi závidí a říkají, že jste měla vyšlapanou cestičku, a že máte všechno zadarmo. Přitom to tak vůbec není. Musíme makat o to víc právě kvůli neustálému srovnávání s rodiči.

Album jsi vydala sama bez záštity labelu. Co bylo důvodem? Nepřišla žádná nabídka?
Ani jsem žádný label neoslovila, aby nás vydával, takže neměla nabídka jak přijít. Chtěla jsem si to svoje první album porodit sama. A jsem ráda, že to tak bylo.

Doslechla jsem se, že jsi nedokázala poslouchat svůj hlas z nahrávek. Vždy ti prý přišly otřesné. To asi není pro zpěvačku příjemné. Platí to ještě, nebo už ses naučila samu sebe poslouchat?
Už jsem na tom nějak zapracovala a z nahrávek mi to nevadí. S televizí mám pořád trochu problém, ale i na tom snad nějak zapracuju.

Podle mě je tvoje kapela jedna z mála, která má kromě tebe ještě jednu regulérní zpěvačku. Nefiguruje mezi vámi rivalita? Nechtěla bys být středem pozornosti?
Karolína Fišerová zpívá u nás v kapele vokály. Jsem naopak moc ráda, že s námi je, protože dodává celému koncertu větší jiskru. Za prvé je to krásná ženská, za druhé skvěle zpívá a za třetí v ní mám oporu i mimo stage. Jsme na sebe tak napojené, že člověk často nepozná, co která z nás zpívá. Snad jen díky nazvučení hlavního hlasu a vokálu.
Studovaly jsme spolu na konzervatoři a známe se skrz na skrz. Je první člověk, kterému pouštím nové písničky, zpívám nápady u klavíru, posílám texty. Její názor je pro mě velice důležitý. Drží mě často nohama na zemi a navíc mě plně podporuje. Mít někoho takového jako člena kapely, který navíc stoprocentně odvádí svoji práci a je na něj spolehnutí, je k nezaplacení.

Jsi takový věčný rebel. Myslíš, že se ti někdy podaří se zcela uklidnit?
Já doufám, že ne. (smích) Ne, s věkem to určitě přijde. Minimálně za poslední rok jsem se zklidnila až až! Mám ale pocit, že jakmile nám umožní zase hrát a zpívat před lidma, tak vystřelím jako střela a nikdo mě nezastaví.

Jaké máte s kapelou plány do budoucna? Čeho byste chtěli dosáhnout?
Teď hlavně hrát. Hrát, hrát a hrát. V nejbližší budoucnosti vydáváme dva klipy k písním Zastav a Slunečnice. Určitě budu pracovat na další desce a vymýšlet k ní merch.
Dosáhnout chci asi jako každý umělec toho, aby moje písničky lidi oslovili, zpívali si je, našli se v nich. Hráli si je na svatbách, oslavách, ve sluchátkách na cestách… A počet fanoušků rostl.

Text: Hana Bukáčková, foto: Kristýna Mrzenová (promo kapelni fotky), Petr D. Mráček (koncertní) a další.
Témata: Anna Julie Slováčková, Aura, Patricie