ROZHOVOR | Anna Julie Slováčková: V psaní si vůbec nevěřím. Největší modlou je pro mě Jiří Suchý

Před nedávnem jsi vydala se svou kapelou novou desku nazvanou Osudová. Mohla bys ji více přiblížit?
Jde o mé druhé album a nachází se na něm třináct písniček. Pracovali jsme na něm zhruba dva roky. Samotný nápad vydat další desku vznikl nedlouho po křtu té první s názvem Aura, kdy jsme začali na koncertech hrát pár nových písniček, které jsme neměli nikde nahrané ani uložené. Tak jsme nejprve přemýšleli, že bychom je vydali na nějakém EP, ale pak jsme si řekli, že vydání EP by obnášelo spoustu práce, od nahrávání přes obal, propagaci a podobně, proto jsme se rozhodli pustit všechny nové písničky hromadně rovnou na albu.

Byl nějaký větší rozdíl při přípravě prvního a druhého alba?
Ten rozdíl byl docela velký. Na prvním albu Aura jsme na písničkách pracovali s Igorem Ochepovským od samotného začátku společně, kdežto nyní jsme na většině písniček pracovali sami s kapelou a konstrukce všech skladeb byla předpřipravená ještě dříve, než jsme k tomu Igora vůbec pustili. Ten samozřejmě udělal velký kus práce, aby byla každá písnička dotažená na maximum.

Anna Julie Slováčková pokřtila album Osudová, mezi hosty nechyběli Pokáč, Milan Peroutka nebo Marta Jandová

Odrazila se práce Igora Ochepovskeho ve výsledné podobě písniček a celého alba?
Igor má trochu jiný pohled na moderní hudbu, sleduje všechny nejnovější trendy, kdežto já a celá kapela jsme více staromilci. On je skvělý v tom, že ti na rovinu řekne třeba „tohle je blbost, tohle už je staré a nikoho to nezajímá“. (smích) Já těm moderním trendům, tomu tzv. česko-anglickému zpívání, moc nerozumím, takže jsme nakonec museli najít nějaký průsečík, aby to znělo nově a současně, ale zároveň aby v tom byl otisk naší kapely a hudby, kterou my posloucháme a máme rádi. Je to trochu risk a sázka do loterie, ale alespoň budeme vědět, zda to lidi osloví, nebo neosloví a to, jak hudbu cítím a vnímám já a naše kapela, nikoho nezajímá.

Jaké jsou první ohlasy?
První ohlasy jsou takové, že to lidi docela zajímá. (smích)

Podílejí se na skládání i ostatní členové kapely, nebo ty zásadní nápady pochází od tebe?
Hlavní nápady přináším já, a kromě mě se na skládaní nejvíce podílí náš basák Matěj Růžička a kytarista Šimon Keller. S nimi jsem spolupracovala nejvíc, dělali jsme společně demáče, mají skvělé fresh nápady, které mě baví, a cítíme muziku dost podobně. Matěj je více jazzový, má smysl spíše pro vyšší harmonii, ale to mě na tom právě baví, ta pestrost, a když si to bude chtít nějaký muzikant zahrát, že to nebude mít u některých písní na první poslech a bude se nad tím muset sem tam i zamyslet.

Nerozumím, proč nemají ženy v rádiu takový prostor jako chlapi nebo kapely

Jakou muziku a styl tedy máš ráda? Slyšel jsem, že díky svému bratrovi hodně posloucháš rockovou hudbu z devadesátých let...

Miluju. Přesně tak, můj starší bratr měl na mě zásadní vliv, ten to do mě valil od malinka. On byl snad největší fanoušek Nirvany v Česku. (smích). Byl a je pro mě obrovským vzorem od dětství, úplně ve všem, protože to byl ten starší brácha. Často se stává, že mladší sourozenci k tomu staršímu vzhlíží. On byl obrovský frajer, chodil v těch svých křivácích a vypadal tak, jako že mu je všechno jedno, měl svou kapelu Nails. Vždycky když poslouchá, co neznám, tak si to chci taky poslechnout, protože vím, že to bude skvělé. Takže rocková hudba, kterou poslouchal, na mě měla od dětství velký vliv. Ale samozřejmě, že album Osudová je pořád ještě pop, nicméně byli jsme na něm trošku odvážnější, nešli jsme za každou cenu do toho soundu, abychom se líbili rádiím, nebo abychom zněli za každou cenu mainstreamově.
Nalijme si čistého vína, česká rádia stejně vyjma pár současných zpěvaček žádné mladší zpěvačky nebo zpěvačky mého věku nehrají. Oni často nepouštějí ani zpěvačky, které tu muziku dělají dlouhodobě, moc to nechápu. Nevím, jestli je celkově nějaký rádiový ban na české interpretky v Česku, ale vůbec na ženské interpretky a zpěvačky... Většinově slyšíš v rádiu třeba za hodinu hraní jen jednu zpěvačku, a jinak zní z éteru jen chlapi nebo kapely. A to neříkám s nějakou příchutí závisti, to vůbec, všem to moc přeju. Nerozumím spíš tomu, proč takový prostor nedostávají také ženy. Je tu spousta neskutečně talentovaných zpěvaček, který by si být hrány v rádiu zasloužily.

Pro rádia tedy neskládáš, ale kanál Youtube plníte s kapelou svými videoklipy vydatně...
Miluju točit klipy, dávat písničkám vizuální tvar a další rozměr pomocí obrazu. Zatím se mi do každé písničky, kterou jsem napsala a natočili jsme k ní klip, promítla moje vizuální představa. Snažím se lidem přiblížit, jaký je v obsahu či textu písničky skrytý pocit, jaká byla atmosféra, když jsem ji psala a když vznikala. Kdybych mohla, tak natočím klip na každou naši písničku, ale bohužel je to finančně velice nákladné.  

Něco podobného udělal před nedávnem David Koller, když ke všem písničkách z nové desky LP XXIII natočil videoklipy...
David Koller patří odmalička k mým velkým vzorům, jeho tvorbu, ale samozřejmě pak i tvorbu skupiny Lucie, miluju, je to obrovská inspirace... I tohle všechno do mě můj brácha nahustil.

Viděl jsem tvůj poslední videoklip k písničce Pokoj, kde máte spoustu hostů, identifikoval jsem mezi nimi i pár herců...
Ano, je tam spousta mých blízkých a pro mě důležitých lidí. Kromě mámy a táty také přátelé a pak kolegové z divadla a televize, namátkou David Gránský, Ivánek Lupták, Jana Holcová. Velice si cením toho, že vážili svůj čas, všichni přijeli jen na moje dobré slovo, nikoliv za vidinou nějakého zisku, já jim prostě jen zavolala, řekla jim ahoj, natáčím klip a chtěla bych vás tam mít, protože jste mými blízkými, a oni přijeli.

Většina textů na novém albu je tvých. Kde bereš a čerpáš inspiraci?
Táta mi odmalinka vštěpoval do hlavy, že zpěvačka by si měla umět složit písničku sama, text i hudbu. Tak se snažím vypouštět svoje nápady ven a dávat jim nějakou formu, i přesto, že nejsem profesionální songwriterka, to vůbec ne. Já mám obrovské problémy napsat písničku, jsem někdy vyhořelá, ale to jsem měla i po Auře, a pak se to zlomilo. V tomhle si vůbec nevěřím, takže vůbec vydat novou desku a jít s kůží na trh bylo pro mě hodně náročné. Neskutečnou trému mám už jen, když musím zahrát novou písničku kapele. Vždycky začnu hrát a po dvou taktech přestanu a začnu to obkecávat stylem „teď by to mělo pokračovat tak a tak“. Jinak v textech mi občas někteří lidé vyčítají, že jsou na první dobrou trochu složité. Což mě obecně na textech ale strašně moc baví, když nad nimi člověk může sám nějak přemýšlet a najít si v nich to, co jeho duše potřebuje.

VIDEOPREMIÉRA: Anna Julie Slováčková nahrávala nový singl v hospodě

Kolik písniček z nové desky hrajete naživo?
Na křtu alba v Lucerna Music Baru jsme zahráli všechny. Ale na normálních koncertech budeme hrát z těch třinácti písniček asi jedenáct. Ne všechny se dají hrát všude, vždy to záleží podle typu akce nebo koncertu. Na novém albu máme třeba skladbu Loučení, což je klavírní balada, až lehce šansonoidní, a náš kamarád a sem tam i milovaný záskok za klavír Vojtěch Frank, který je jinak skvělý skladatel, napsal aranže na housle, což jsme použili právě na tom našem křtu. A z toho vzniklo něco tak přenádherného, že jsem úplně žadonila, aby s námi kvartet jezdil na každý koncert, abychom to mohli hrát pokaždé takto. Je to tak dojemné, že když jsme písničku s těmi houslemi zkoušeli, tak jsme všichni pořád brečeli.  Ale je jasné, že v takové aranži tuhle písničku například na fesťáku hrát nemůžeme… Samozřejmě proto, protože s námi nejezdí smyčcový kvartet. (smích)

Na křtu alba jsem nebyl, ale slyšel jsem jen pozitivní ohlasy...
Máme radost, že se koncert spojený se křtem povedl, ale samozřejmě jsem si vědomá i nedostatků. Takže určitě budou i nějaké negativní reakce, ty jsou vždycky. Ale zatím se k nám naštěstí nic víc než kritika na moje oblečení, nedostalo. (smích) Ovšem pro nás to byl skutečně nezapomenutelný večer. Do poslední chvíle jsem se klepala, že tam nikdo nebude. Dokonce jsem si zakázala vycházet ven od doby, co se klub otevřel. Nakonec tam ale bylo plno. Já si z toho začátku, když jsme vylezli na pódium, pamatuju pouze to, že jsem jako první řekla do mikrofonu „tohle je fakt strašnej úlet“. (smích)

Už v létě jsem měla podezření, že se mi vrátila rakovina

V té době jsi už ovšem věděla od lékařů, že se ti vrátila zákeřná nemoc...
Ano, já se to dozvěděla od lékařů ve stejný den, kdy nám vyšla deska. Takže radost z vydání ta zpráva trochu zkalila, ovšem já měla podezření už trochu dříve, než jsem začala léčbu. Když jsem se nadechla do plných plic, okamžitě jsem dostala šílený kašel, a letní koncerty jsem tak měla vždycky plné nervů z toho, jak to jen udýchám. Byl to pro mě velký stres hlavně ve spojitosti s Lucernou, několikrát jsem se na zkoušce rozbrečela, kdy mi všichni z kapely říkali, ať se uklidním, že když se křest zruší nebo posune, lidé to pochopí, nic se nestane, svět se nezboří. Pomohli mi neskutečně, stáli za mnou a byli mi oporou. Když jsem se v den koncertu probudila, cítila jsem se skvěle a poprvé jsem zakašlala až po dozpívání koncertu. Ale upřímně, hlasivky byly od kašle zničené a oteklé, takže v průběhu koncertu mi dělalo trochu problémy některé pasáže na sto procent dozpívávat. Snažila jsem se na to během vystoupení nemyslet a vložila jsem do toho co nejvíce energie šlo. Říkala jsem si, že když už nemůžu zpívat úplně naplno, tak ať ten koncert má aspoň pořádnou energii. (smích) Což se, myslím, povedlo.

Deska se jmenuje Osudová, má to nějakou spojitost s tím, co momentálně prožíváš?
Já jsem si ještě před vydáním řekla, že až desku vydám, chci, aby mi osud napověděl, zda mám hudbu dál dělat, anebo ne. A s vydáním desky, křtem i nabídkami na natáčení dalších písniček, jako je například nejnovější duet Čas zastavit čas, který jsem napsala s Honzou Vávrou a Igorem Ochepovskym, ten impuls přišel. Vlastně poměrně brzo od doby, kdy jsem to do vesmíru vyslala, a osud mi zkrátka řekl, že hudbu mám dělat dál, že tu cestu nemám vzdávat. Já jsem totiž měla v sobě ještě docela nedávno takový pocit, že to za stresy a nervy kolem celé téhle práce možná prostě nestojí.

Člověk to nesmí vzdávat...
Přesně to jsem si řekla, že to nevzdám.

Já jsem za poslední tři měsíce dělal rozhovory nebo psal o Tereze Černochové, Tereze Balonové a Kateřině Marii Tiché. Myslím, že nyní máme silnou generaci nastupujících zpěvaček...
Tak to jsou tři úžasné holky a zpěvačky. Katka a Tereza jsou podle mě jedny z nejtalentovanějších mladých zpěvaček, jsou to tak oduševněle krásné ženy... S Terkou jsem dělala jednou rozhovor na Óčku, takže ji znám z té druhé, moderátorské stránky, ale už tehdy na mě udělala velký dojem. A Kateřina Marie Tichá, to je i v mladém věku už ikona. A Tereza Černochová, to je neuvěřitelná zpěvačka, zpěvačka s velkým Z. Nádherné hlasy. Nádherná tvorba.

Jak moc tě hudebně i jinak ovlivnilo rodinné prostředí a rodiče, známý saxofonista Felix Slováček, nebo máma, herečka a zpěvačka Dagmar Patrasová?
Samozřejmě velmi. Tomu nešlo uniknout. Na návštěvách se u nás střídala spousta umělců, vybavuji si třeba z dětství Karla Gotta, já byla malá a vůbec jsem netušila, jaká je to legenda. A pamatuji se, že se pořád usmíval, měl stále dobrou náladu a byl strašně galantní.
A rodiče mě ovlivnili výrazně. Máma si třeba spoustu textů, které má na deskách, psala sama, a jsou to fakt krásné a vtipné texty. A vůbec desky mé mámy jsou velice poctivě nahrané, s celým bigbandem. Můj taťka hudbu nahrával a podílela se na tom celá spousta významných skladatelů nebo textařů, Ondřej Suchý, Jiří Suchý, Lou Fanánek Hagen, Michael Kocáb a další. A můj otec mě ovlivnil samozřejmě také velmi zásadně. Tím, jak hudbu prožívá, jakou lásku má ke swingu a k bigbandu, a pracovitostí a zapáleností, jak poctivě cvičí, denně x hodin...

I teď v pokročilém věku?
Furt. On každý den saxofon nebo klarinet vezme do ruky a cvičí, hraje, i kdyby to měly být jen stupnice. A to mě šíleně fascinuje, alespoň chvíli každý den se hudbě věnovat a dívat jí tu lásku.

Ty jsi také známá díky svému herectví, ať už v muzikálech nebo rolí v televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě. Zaujalo mě, že jsi začínala v divadle Semafor po boku Jiřího Suchého. To musela být skvělá zkušenost.
Semafor je moje velká láska. Jiří Suchý je pro mě asi největší modla v České republice, co se týká textů a hudby. Miluju ho od malička, protože moje máma v Semaforu také hrála, když byla mladá, takže jsme doma odjakživa poslouchali jeho desky. Tím pádem znám podle mě každý text od Jiřího Suchého. Miluju, jak je neuvěřitelně vitální a mít tu možnost být s ním na jevišti, to bylo, je a vždycky bude neskutečná čest. Můj brácha v Semaforu také vystupuje. Jsem za tu možnost neskutečně vděčná, byl to pro mě neuvěřitelný zážitek.

Tak ti mohu prozradit, že se Jiří Suchý se svou kapelou objeví příští rok na předávání hudebních cen Žebřík v Plzni, zazpívá naživo a vystoupí na zcela jedinečném koncertě. Bude to výjimečná příležitost jej vidět a slyšet naživo...
Wow. Tak to je skvělé, už se na to moc těším, až se tam společně potkáme a užijeme si to. To si nemohu nechat ujít.

Text: Aleš Materna, foto: Kristýna Mrzenová
Témata: Anna Julie Slováčková, Osudová, Dagmar Patrasová, Felix Slováček, rakovina