ROZHOVOR | Lou Fanánek Hagen (Tři sestry): Hospodské tahy už nedávám. Teď piju víno po anticku – s vodou

Fando, se Třemi sestrami máte vlastní pivo. Mohl bys k němu říct něco bližšího?
Ano, máme, myslím, že už víc než deset let, tuším od roku 2011. Naše pivo se vařilo na různých místech, ale vždy jsme měli jednu podmínku: musí to být pivo plzeňského typu s vysokou hořkostí. Aby to "nakládalo", jak říkáme, žádná žblunda. (smích) Takže jde o prémiový ležák, což pivaři znají – a letos chystáme překvapení: slavíme čtyřicet let na scéně a pivo Tři sestry dostane nový level!
(Pozn. aut.: Od dubna 2025 přechází na nefiltrovaný ležák, vyráběný v Plzni v pivovaru Elektrárna. Pro fanoušky bude na čepu během celé letní koncertní sezóny. Nové pivo vyniká vysokou hořkostí, svěžestí s lehkými ovocnými tóny, a hlavně – skvělou pitelností. A opravdu nakládá!)

Jaký alkohol dnes preferuješ? Pivo, víno, něco tvrdého?
Uf. (smích) Dřív to bylo hlavně pivo a tvrdý alkohol. Dneska piju hlavně víno s vodou. Není to vinný střik – voda je bez bublinek, víno suché a pokojové teploty. Je to vlastně způsob pití už z antiky. Když se vinaři ofrňují, že víno ředím, připomínám jim, že čisté víno pili jen barbaři. (smích) Tohle míchání mi vyhovuje, můžu pít celý koncert, stát s tím večer před hotelem, už nechodíme do cizích hospod. Vystačíme si sami: kluci co kouří, kouří, máme bag-in-box vína a jsme spokojení. Ráno vstanu s čistou hlavou a můžu jít na procházku po lese, což mi mezi koncerty dělá dobře. Hospodské tahy už dávno nedávám.

ROZHOVOR | Lou Fanánek Hagen (Tři sestry): Nechceme vydávat politické hovadiny

Nedávno proběhly Velikonoce, dodržuješ tradice a pomlázku?
Chodil jsem na pomlázku, ale nikdy jsem v tom nebyl moc zkušený. Spíš mám zprostředkované zážitky – třeba kamarád Ivan Polák, který to s panáky přehnal a museli jsme ho asi ve třináct hodin odvážet domů na káře. (smích) Později jsem chodil s dětmi, ale dnes se tomu spíš vyhýbám.
Zajímavé je, že můj nejstarší syn Dan (letos mu bude čtyřicet) začal před pár lety chodit se svými dětmi koledovat – dostávají čokoládové zajíčky a vajíčka natvrdo a on si dává panáky. Každý rok se na to těší, protože potká sousedy, které celý rok neviděl, a večer je vždycky pořádně zlískaný. (smích)

"Dvacet skinheadů nám vlezlo do šatny a vypukla rvačka."

Pojďme k hudbě – kdy jsi k ní poprvé přičichl a jak ses dostal k první kapele?
K hudbě jsem se dostal velikou oklikou. V první nebo druhé třídě děti buď sportovaly, nebo hrály na nějaký nástroj. Sport mě nebavil, vyhodili mě ze dvou oddílů košíkové a dvou fotbalových týmů. Hudba mě taky nezajímala – chtěl jsem být venku, dělat blbosti.
Ve třetí třídě mě rodiče přihlásili do hudebky, kde mě učila slabozraká paní profesorka na malou klasickou kytaru. Učil jsem se písničku Išla Marina do cintorína, ale šlo mi to hrozně špatně. Dávali mi čtyřky a pětky, a nakonec jsme to vzdali – prodali kytaru a skončilo to.
Pak mě znovu vyhodili z fotbalu – a úplně mě to odradilo, zvlášť po trapasu, kdy mě trenér veřejně v kině označil za "dřeváka". (smích) Naštěstí mě zachránil Petr Ackermann, který mě přivedl k hudbě. On měl klávesy, já koupil bubny (tedy část bubnů) a začali jsme hrát písničky Pražského výběru a Abraxas v naší kůlně.

To už byl první zárodek kapely Tři sestry?
Ještě ne. První pokusy byly až na gymplu. Jeden spolužák mě přivedl do sklepa, kde chtěli založit kapelu, ale neměli zpěváka. Já tam při pojídání chleba s hermelínem nenápadně prohodil, že jsem kdysi zpíval v Kühnově dětském sboru. (smích)
Přijali mě, ale na první zkoušce mě hned zase vyhodili – neuměl jsem frázovat ani držet rozsah. O dva roky později jsem se ke stejné partě vrátil přes bicí, ale na Pink Floyd jsme neměli. Až s příchodem punku a new wave jsme začali hrát něco jednoduššího – a konečně poznatelně. (smích)
V roce 1985 vznikly Tři sestry – už jsem se plně přesunul ke zpěvu.

ROZHOVOR | „Punk je jako lidová píseň,“ říká Fanánek z Tří sester

Kromě Tří sester jsi měl i kapelu Hagen Baden. Vzpomeneš si na bitku v České Lípě?
Vzpomínám. (smích) Ale tenkrát to taková sranda nebyla. Po koncertě k nám do šatny přišlo asi dvacet skinheadů – mysleli jsme, že chtějí podpisy. Seděli jsme u stolu (strategická chyba), oni za námi a najednou jsem dostal pěstí.
Začali vyřvávat něco o Kališnících a Sudeťácích, z čehož jsme pochopili, že existují dvě frakce skinheadů. Strhla se mela: basákovi zlomili basu, David Matásek má dodnes jizvu na čele. Já utekl polonahý až na fízlárnu a vděčně ťukal na dveře. (smích)

Napsal jsi přes tisíc textů. Kde bereš inspiraci? A jaké to bylo psát pro Karla Gotta nebo Michala Davida?
S Michalem Davidem jsme napsali deset muzikálů, s Gottem jsem měl asi čtyři texty.
Dřív jsem je neměl rád – jako pankáč jsem je vnímal jako zástupce "oficiální kultury". Ale pak jsem je poznal osobně a změnil názor: speciálně Karel Gott byl vtipný, na vysoké úrovni a velmi náročný. Texty rozpitvával slovo po slovu.
Pro Šmouly jsem začal psát ještě dřív – byl jsem vlastně první český "taťka Šmoula". (smích) Šmoulové museli být v textech vždy vzorní – nemohli tancovat celou noc, pít kafe ani dělat nic, co by děti špatně ovlivnilo. (smích)

Máš nějaký koncertní zážitek z okolí Berounska, kde se právě necházíme?
Pamatuji si koncert v Králově Dvoře, asi před pětadvaceti lety. Naši technici tehdy upekli bábovku s „bylinkou“ (smích) a zapomněli to oznámit. Bubeník, který miluje sladké, snědl asi dvanáct kousků. Účinek se projevil v druhé půlce koncertu – natáhly se mu ruce, přestal bubnovat a měl blažený úsměv. (smích) Ale nakonec jsme to nějak dohráli.

Text: Aleš Materna, foto: Jiří Linhart
Témata: Lou Fanánek Hagen, Tři sestry, Hagen Baden, U Aleše na střeše